"Vybavuju si, když jsem poprvé koupal nemocného pána. To byli civilové, kteří umírali. Ten imám byl na frontě a někdo za něj potřeboval dělat práci, tak mi to svěřil. Vím, že poprvé jsem asi tři dny neměl jídlo. Nevím. Navíc jsem musel mlčet, on mi říkal, že to, co tam vidím, nesmím o těch mrtvých nikomu prozradit. Nesmím říct, že měl nějakou nemoc, že vypadal takhle a takhle. To jsem nesměl říkat, takže jsem se naučil nějaké tajemství. Maminka se mě ptala, proč to dělám, ale já jsem říkal, že je lepší tohle, než že bych musel někam jinam. Ta práce nebyla na výběr a každý musel být nějak civilně zaměstnán. Nikdo ve vesnici nemohl být volný, nemohl jste být svým pánem."
"Když si představíte to Brčko, to je rovina. Jste v nějakých domech a střílíte na další domy, tam je jiné vojsko a střílíte na ně do cizích domů. Tam se ty kryty málo dělaly, ale dělaly se. A většinou se střílelo nějak přes ty domy a vědělo se, kde je hranice. Bývalo mi to líto a ptal jsem se, jestli tam jsou nějaké knížky. A oni říkali, že už tam není střecha, takže tam třeba prší, ale občas mi přinášeli knížky. Představte si, že jsem dostal celého Mešu Selimoviće, Ivo Andriće. Tenkrát jsem to bral, jako že zachraňuji cizí knížky, ale dneska se mi z toho chce plakat, protože si uvědomuji, že jsou to vlastně cizí věci. A že bych moc stál o to, aby se ty knihy těm lidem vrátily, ale já nevím, čí ty knihy jsou. V těch denících píšu, kdo mi co přinesl, jakou knížku, a mám přesný popis těch knížek. A dokonce i nějaké, třeba v těch knihách byly papíry, nebo zápisy, nebo třeba i fotografie. Jednou jsem našel fotku nějakého dítěte, tak jsem si to zalepil v deníku, ale uvědomuji si, že půlka mé knihovny v domě rodičů jsou cizí knížky z těch zbouraných domů. Tak jestli jsem je zachránil, nebo mám u sebe ukradené věci, nevím."
"Ta vesnice je opravdu obrovská. To jsou kopce a kopce a třeba já jsem do školy ve stejné vesnici chodil třeba kilometr a půl pěšky, přestože jsem nebyl tak daleko. Byly děti, které chodily tři kilometry. Nevím, proč je ta vesnice tak rozsáhlá. Když jsem se přestěhoval do Česka, pochopil jsem, že ta vesnice je nějak pohromadě, u nás ne. U nás asi tím, jak se ti lidé různě schovávali, tak se ta vesnice pořád jmenuje stejně, ale je obrovská. Prostě je u nás v kopcích. Tam, odkud já a moji rodiče jsme, jsou lidé vždy v kopcích, když tam nějaké jsou. Vesnice se pak nějak šíří. Babička třeba byla na druhém kopci a ten dům jsem sice viděl, ale musel jsem dolů do údolí a pak až na další kopec. Ale když jsem byl u babičky na tom druhém kopci, tak jsem slyšel z kopce na kopec našeho pejska, jak řval, když byl sám. A ve vesnici, jak byly všude kopce, tak udělali uprostřed toho největšího kopce mešitu, aby všichni z těch kopců viděli během Ramadánu, když byla světla, nebo slyšeli Azán. Tenkrát nebyla televize nebo lidi neposlouchali rozhlas, tak aby se dozvěděli, kdy mohou jíst, kdy se mohou přestat postit."
Mgr. Hasan Zahirović, Ph.D. se ve skutečnosti narodil 20. ledna 1975 ve východobosenské vesnici Rašljani, nedaleko Brčka. Jak tomu však v Bosně u vesnických dětí často bývalo, jeho oficiální datum narození bylo do matriky zapsáno o týden později, tedy 28. ledna téhož roku. Vyrůstal v rodině převážně s matkou, starším bratrem a mladší sestrou. Jejich otec pracoval v zahraničí a rodina tak velkou část roku trávila bez něj. Finančně je ale podporoval. Když bylo pamětníkovi šestnáct let, v bývalé Jugoslávii začala válka. Hasan Zahirović musel přerušit střední školu a začal pracovat v civilní službě. Absolvoval i vojenské cvičení, na frontu ale odejít nemusel. Ještě za války se mu podařilo dokončit střední školu a později vystudoval i Islámskou vysokou školu pro učitele. Vzdělávat se nepřestal ani pak, absolvoval pedagogiku na Filozofické fakultě v Sarajevu a herectví na Fakultě humanitních studií v Mostaru. V Bosně působil jako výchovný poradce na Persko-bosenském gymnáziu v Sarajevu. Šest let byl v hereckém angažmá v Bosenském národním divadle v Zenici. Od roku 2006 žije v České republice. Absolvoval divadelní vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a doktorské studium na pražské DAMU. Působí v divadle D21 na Vinohradech a zároveň jako pedagog oboru Kulturní dramaturgie na Slezské univerzitě v Opavě. Je předsedou Klubu kultury při Syndikátu českých novinářů v Praze a členem Společnosti bratří Čapků. Věnuje se překladu české a slovenské literatury, přičemž do češtiny převádí také bosenské, chorvatské a srbské divadelní hry.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
