Jelena Silajdžić

„Pro mě byl [Tito] – ale nejen pro mě, pro strašně moc lidí, většinu, lidí, kterých si vážím, politiků i obyčejných lidí, umělců, vědců... Každý antinacionalista vám řekne, že – já si nemyslím, že nacionalismus je něco špatného, já jsem strašně hrdá na to, odkud pocházím a co jsem zač, i přes to všechno, co se u nás stalo – nám [Tito] otevíral oči. Nechal nás žít. Sami jsme o sobě rozhodovali, o svém osudu a tak dále. Vytvořily se možnosti, měli jsme kvalitní vzdělání a sebevědomí. Byli jsme tak vychováváni a vzděláváni, že jsme každý takové individuum, které má svoje kvality. Jsme individualisti. To pak hodně našim lidem opravdu pomohlo i po válce.“

„Dělali jsme koprodukce s Barrandovem a tak dále, když jsem pracovala jako producentka, často jsem jezdila do České [Československé] republiky a obráceně – čeští kolegové jezdili do Jugoslávie na natáčení. Mohla jsem to jasně porovnat, to byly různé planety. Já mluvím o mé generaci, ale to uslyšíte v uvozovkách od všech normálních lidí, kteří nejsou nacionalisti, kteří nemají problém takového druhu a tak dále. Žili jsme v ráji, je to pravda, byla jen jedna politická strana, což byla nuda. Ale v tu dobu jste v Jugoslávii mohli normálně soukromě podnikat, měli jsme svobodu. Učila jsem se francouzsky, moji kolegové se učili německy nebo anglicky, málokdo se učil rusky. Otevíraly se nám horizonty. Ještě na základní škole jsme četli povinnou literaturu – za to strašně děkuju, to mi hodně dalo – z celého světa.“

„Byla jsem v řeznictví a chtěla jsem koupit salám a poprosila jsem třicet deka salámu a ta paní mi dala deset, prodavačka. Já jsem říkala: ,Já se omlouvám, já jsem chtěla třicet.‘ A ona po mně vyjela, co tady dělám, že neumím pořádně česky, co si to my cizinci dovolujeme a tak dále. A já jsem – to teď nemůžu ani veřejně říct, co jsem já řekla jí. Takhle balkánsky, sprostě, hodila jsem tam ten salám a odešla jsem. A ve tři ráno jsem se vzbudila a říkám: ,Můj bože, Jeleno, ty jsi ale blbá! Ty jsi blbá, jak jsi mohla takhle naletět? Ta paní možná měla špatný den, možná je blbá, možná je zlá, možná není, bůhví, co ji trápí, ale ty jsi na to reagovala ještě hůř než ona. Co jako, co se ti stalo?' A já jsem přišla ráno do kanceláře a Míša – ještě jsme pracovaly spolu – a já myslím, že jsem Míše říkala: ,Víš co, Míšo? Budeme spojovat lidi. Budeme spojovat Čechy a cizince.'“

„A říkám, pak jsme organizovali jednu velkou třídenní kulturní akci na zámku Štiřín a byly u toho velké české hvězdy, hudební především. A u nás je zvykem, že když se jedná u hudbu a není specificky zaměřený koncert, tak že tam musí být romská skupina, protože romská hudba – obecně, když jde o etno hudbu, je určitě nejbohatší a nejlepší na zeměkouli. Tím, že Romové žijí po celém světě a mají vliv a jsou ovlivnění lokálními kontakty, tak opravdu je to něco nádherného. Manžel tam pozval jednu romskou skupinu z Neratovic, aby vystoupila na té kulturní akci. Pak všechno bylo super, všichni se střídali, dokud se ta romská skupina neobjevila na jevišti. Potom najednou nebyl zvuk a potom byl zvuk, pak nebyl zvuk. My jsme se všichni divili, co se děje a viděli jsme, že tam inženýr, takový jako Ferda, ale to by Ferda nikdy neudělal, vypíná a zapíná zvuk, aby sabotoval tu skupinu. A my jsme tomu nemohli věřit. To snad neexistuje, to snad není pravda! My jsme ho poslali domů, když to takhle hezky řekneme. Můj manžel si stoupl za mixpult a říkal té romské skupině: ,Teď běžte mezi publikum.‘ A oni začali hrát a byli nejlepší.“

„Prostě utíkáš, protože ti zaklepou na dveře, a prostě jsi mrtvý. A já říkám, že všechno. Takhle všechno. Byli jsme spolu s rodinou, všichni pohromadě. Nikomu se nic nestalo. Do konce života budeme mít to psychické trauma – co se stalo, proč se stalo –, ale fyzicky jsme byli všichni zdraví, spolu. Nikdo nic v té válce ošklivého neudělal, což je strašně důležité. A v té mé kabelce byl můj adresář a člověk pochopí, že v adresáři nebo dneska v mobilu máš celý svůj život, protože tam pod áčkem bylo padesát lidí po celém světě. Pod béčkem taky, pod céčkem... A ti lidi strašně pomohli. Nejenže jsme měli my komu zavolat a požádat o pomoc, ale ani to nebylo zapotřebí. Oni sami nás vyhledali, já ani nevím jak. Jak nás našli, že jsme v Praze.“