Igor Blaževič

* 1963  

  • “Reálně v těch nejextrémnějších situacích, které vytvářejí dějiny, potkáváte neskutečně inspirující lidi, s kterými právě protože jde o hodně, vytvoříte hodně silný lidský vztah, stanou se vašimi přáteli. Jsou to reálně krásní lidi a máte potřebu za nimi stát. Jakkoliv jsou ty věci těžké a strašné, život je někdy silnější než smrt. Lidská tvořivost a urputnost lidského bytí je silnější než destrukce. Nikdy úplně neprohrajete. Projdete těžkými, tragickými situacemi, ztratíte někoho, koho jste znali, ale celek lidského bytí převládne tu krizi. Pochopíte, že důležité je stát, nenechat se zlomit, neztratit páteř. Mnozí ji ztratí, ale někteří ne. A člověk ví, proč je to pro společnost důležité, a je rád, že je součástí partičky, která drží páteř národa, aby prošel skrz krizi.”

  • “Já jako cizinec v České republice jsem byl několikrát v situaci, kdy jsem si říkal: 'Proboha, proč ti lidé to dělají?' Stávalo se mi, že jsem byl v autě s opravdu velmi mladými lidmi z České republiky na hoře Igman. Po malé cestičce se z ní spouštěla humanitární pomoc do Sarajeva. A na té cestě střílely srbské jednotky. Člověk nevěděl, jestli se dostane dolů. Jako sarajevský rodák jsem měl soukromé důvody, proč jsem se chtěl do Sarajeva dostat. Byla tam má rodina, které jsem chtěl dovézt pomoc. Ale proč skupina mladých lidí riskovala svůj život? Součást nějakého turismu, je to hodně adrenalinové, to tam bylo. Ale zároveň, když se člověk ocitne v těch extrémních situacích, objeví se ta otázka: ,Proč to děláš?’ Nebylo to za peníze. Bylo to z autentické motivace. Dělali to proto, že cítili, že mají hlubší kolektivní zodpovědnost. Mnozí z těch lidí měli v rodině někoho, kdo byl politický vězeň pronásledovaný komunistickým režimem. Cítili, že tu svou současnou svobodu potřebují využít, aby pomohli někomu jinému.”

  • “Naskakuje mi jeden obrázek, kdy jsem se poprvé dostal do Sarajeva. Přiletěl jsem letecky, ne s Člověkem v tísni, ale s jinou organizací. Byl jsem tehdy ještě občan Bosny a Hercegoviny. Neměl jsem ještě chorvatský pas, ale starý jugoslávský pas. Byl jsem takzvaně válečná strana, nemohl jsem se tedy dostat do letadla. Na to jste potřebovali kartičku OSN, já jsem ji neměl. Zorganizoval jsem návštěvu zahraniční delegace. Bylo tam pět lidí. Tři měsíce jsem připravoval tu návštěvu a do všech faxů, které jsem posílal, jsem všude dával svoje jméno pod seznam cestujících jako organizátor. Měl jsem papíry se štemply, že delegace tam může. Bylo tam pět jmen. Byl jsem tam tedy propašován. S tím papírem jsem proklouzl do Sarajeva. Neřekl jsem rodičům a sestře, že přijedu. Nechtěl jsem, aby panikařili. Až když jsem byl v Sarajevu, zavolal jsem z jednoho telefonního čísla, že za pět minut budu doma. Přišel jsem domů. Sestra běžela ke mně a skočila mi do náruče. Jak jsem ji chytil, neměla žádnou váhu. Byli hladoví, úplně zhubli. Držel jsem živou bytost, svoji sestru, a byl jsem v šoku, že držím živou bytost, která nemá žádnou váhu. Šel jsem nahoru a táta seděl vedle ohně, který udělal doma, protože neměli topení. Dělaly se improvizované ohně. Jak zhubnul, vypadal jako želva. Pamatuju si... toho tátu, který vypadá jako želva, a sestru, která nic nevážila.”

  • “Já jsem šest měsíců neměl žádnou zprávu, co se děje s mojí rodinou. Nebyly mobily, telefony, internet měl občas někdo, ale to město bylo odříznuté, bez elektřiny, bez vody, v plném obklíčení. Ať jsem dělal, co jsem dělal, šest měsíců jsem v podstatě nevěděl, jestli jsou živí, mrtví. Každý den byla v českých i světových zprávách věta: ,Útok na Sarajevo dnes vrcholil.’ Dnes, a zítra znovu: ,Útok na Sarajevo dnes vrcholil.’ Šest měsíců, každý den. Každý den jsi měl v novinách fotku mrtvých lidí na ulici. Já jsem se lupou snažil identifikovat jejich tváře, jestli to není někdo ze známých a příbuzných. Jednou přišla zpráva, že Bajič je mrtvý. Nevěděl jsem, který Bajič. Ve svém okolí jsem měl dva. Jeden byl soused, hodně dobrý. Druhý byl kluk mojí sestry. Nevěděl jsem, který z nich, pak se ukázalo, že to byl přítel mé sestry.”

  • “My v Sarajevu jsme byli trochu specifičtí. Sarajevo je skutečně hluboce promíchané město. Tam tradičně, nejen za socialismu, žili muslimové, Chorvati, Židé, Srbové. Tam se pěstovala zvláštní, jemná, pěkná kultura sousedství. Dobře jsme žili jako sousedé. Byli jsme odlišní, ale byli jsme si blízcí, chodili jsme navzájem k sobě na jídlo, na svátky. Byli jsme propojení. Rodiče měli chalupu na horách, v tradiční srbské vesnici. Když jsem byl v té vesnici, tam kluci v noci chlastali rakiji a vyprávěli: 'Za druhé světové války - my jsme byli tady a oni byli tam.' To ,my’ znamenalo ,my, četníci’ a ,oni’ znamenalo ,kdokoli jiný’. Takže v jiných částech Bosny i celé bývalé Jugoslávie přetrvávaly jiné narativy, jiné tradice. My v Sarajevu jsme to nežili a nevěřili jsme, že se to může stát.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 15.02.2021

    (audio)
    délka: 01:21:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 12.07.2021

    (audio)
    délka: 01:12:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když zaútočili na Sarajevo, pochopil jsem, že je to i moje válka

Igor Blaževič v roce 2021
Igor Blaževič v roce 2021
zdroj: natáčení Post Bellum

Igor Blaževič se narodil 3. února 1963 v bosenském Trebinje v rodině chorvatského stavebního inženýra. V roce 1968 se jeho rodina usadila v národnostně pestrém Sarajevu, kde Igor vystudoval gymnázium. Po ukončení středoškolských studií a službě v armádě strávil půl roku v levicové komunitě v západním Německu, což přispělo k jeho intelektuálnímu formování. Po návratu domů opustil vysokou školu v Sarajevu a začal studovat filozofii a literaturu v Záhřebu. Na konci osmdesátých let často přijížděl do Prahy, kde jeho budoucí žena Jasmina studovala na FAMU. V roce 1991, když vypukla válka v Chorvatsku, pobýval v Praze a zpočátku se snažil od událostí v bývalé Jugoslávii odříznout. Když ale na jaře 1992 začala blokáda Sarajeva, začal se osobně angažovat. Obcházel nejrůznější humanitární instituce a žádal o pomoc. Největší odezvu nalezl u Šimona Pánka a Jaromíra Štětiny z Nadace Lidových novin. Ve spolupráci s nimi inicioval veřejnou sbírku pro Bosnu a dodávali do obléhaného Sarajeva potraviny i další životní potřeby. Ve spolupráci s Nadací Lidových novin pokračoval i poté, co se pod záštitou České televize přetvořila v nadaci Člověk v tísni. Po skončení války v bývalé Jugoslávii se věnoval dalším humanitárním misím, například do Čečenska, do Kambodže, do Barmy. V těchto zemích natáčel také dokumentární filmy. Založil festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět a do roku 2010 působil jako jeho ředitel. Je držitelem Ceny lidských práv Alice Garrigue Masarykové a Ceny Františka Kriegla.