„Jsou ozbrojení, je jich deset a buší na dveře. Pokud jim neotevřete, začnou do dveří střílet. Tvrdí, že hledají odstřelovače. Pustíte je dovnitř, to je v pořádku, protože vám taky vadí, že vás z každého druhého baráku někdo odstřeluje. Souhlasíte s tím, pozvete je do svého domu. A když vám začnou odnášet věci z bytu, už nesouhlasíte. Celé Sarajevo je oloupené. Do půl roku po začátku války už všechno odnesli. Oni [samozvaní sarajevští vojáci] to přeci potřebují! Oni se organizují a k tomu potřebují tohle, tohle i tamto. Ukradli i všechna auta na naftu, protože benzin je příliš explozivní a nemůže se skladovat jinde než na pumpách. A pumpy jsou pod kontrolou zase jiných zločinců.“
„Představte si nemocnici, ve které není voda. Ve které není jídlo. Ve které nelze sterilizovat. Ve které nefungují operační sály. Ve které je tisíc postelí a z toho šest set úplně rozbombardovaných. Takhle vypadala naše nemocnice. Samozřejmě jsme museli něco dělat, nemohli jsme to jen nechat být. Ve vojenské nemocnici byly operační sály dobře chráněny a zachovaly se i nástroje, takže tam jsme potom operovali. Měli jsme čtyři operační sály a bylo nás pět chirurgů. Nejdříve jsme měli dvě stě, poté dvě stě padesát a nakonec čtyři sta postelí. Fungovala jen chirurgie s tím, že bylo zakázáno dělat elektivní operace – ty, které se dají odložit.“
„Jednou jsem zrovna spal, když pokoj vedle vyletěl do vzduchu. Moji kolegové pro mě přišli, když viděli, že okolo padají bomby a že budou bombardovat i nás. Bylo to v půl jedenácté dopoledne. Několik dní předtím jsem nespal, byl jsem tak unavený, že jsem jim řekl, aby mě nechali být. Potom jsem se jen přesunul k jiné posteli a pokračoval ve spaní. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že v pokoji vedle mne chybí celá zeď. Pak se přinesl nějaký betonový blok, překrylo se to a fungovalo se dál.“
„Byl jsem venku na ulici s malou Ninou, seděla mi za krkem. Odstřelovač ji minul tak, že jí proletěla kulka skrz vlasy a zasáhla dveře hned za ní. Běželi jsme pryč z té ulice, ještě s dalšími rodinami. Večer jsme seděli s manželkou doma a uvědomili si, že když my v Sarajevu zůstáváme a někdo nás zasáhne, je to naše zodpovědnost. Ale jsme taky zodpovědní za to, že válku přežijí naše děti. Nikdy bychom si neodpustili, kdyby se jim něco stalo. Manželka proto souhlasila, že odejdou ze Sarajeva. Týden poté odjížděl z nemocnice konvoj. Ráno jsme v dešti dorazili k nemocnici a čekali až do večera, kdy konvoj odjížděl. A oni odešli. Byl jsem přesvědčen, že nepřežiji, v té době se již střílelo úplně všude. Byl to jeden z nejstrašnějších momentů v mém životě.“
„Dostal jsem vestu UNICEF, aby to vypadalo, že jsem jejich zaměstnanec. Přitom UNICEF zaměstnával v Záhřebu, ne Sarajevu. Jsem jediný, kdo dostal jejich ID v Sarajevu. Problém byl samozřejmě s fotkou. Dřív se fotky dělaly pomocí speciálních roztoků, v Sarajevu ale po dvou letech války nebyla šance něco takového sehnat. Tak jsem našel nějakou starou černobílou fotku, oni ji zalepili, orazítkovali, dali mi obrněnou vestu, modrou helmu a řekli mi, že půjdeme přes srbský check point na letiště. Bál jsem se, že mne na check pointu poznají. Naštěstí tam zrovna stál džíp s Jackie Shymanski, novinářkou ze CNN. Ona mě uviděla, nadechla se a zakřičela na vojáka, který se blížil k našemu autu. Pak začala křičet na všechny ostatní. Otočili se k ní a na nás jen mávli, abychom projeli. Když jsme projížděli, podívala se na mne a zamávala mi. Možná mi zachránila život.“
Edib Jaganjac se narodil 14. května 1957 v Sarajevu. Dětství prožil v Titově Jugoslávii. V roce 1985 se oženil, o rok později se mu narodila dcera Sára a v roce 1990 dcera Nina. Vystudoval medicínu a v roce 1992 získal chirurgickou specializaci. Dne 6. dubna 1992 začalo obléhání Sarajeva srbskými a jugoslávskými vojsky. Kvůli neustálému ostřelování celého města odjela manželka s dětmi do Srbska. Pamětník zůstal v Sarajevu a začal zde působit jako lékař ve vojenské nemocnici. Téměř dva roky neopustil budovu nemocnice. Během tohoto období mnohokrát zažil bombardování. Léčil také „sarajevskou princeznu“, Irmu Hadžimuratović, která byla v Sarajevu zraněna a poté převezena na operaci do Londýna. Kvůli ní do města přijelo mnoho novinářů. Edib Jaganjac byl téměř každý den v televizi a silně kritizoval fungování humanitárních organizací v Sarajevu. V roce 1993 město opustil a se svojí rodinou se setkal v Praze, kde od té doby žijí. V současné době působí jako lékař v nemocnici Motol. Je zakladatelem občanského sdružení Lastavica a autorem knihy Sarajevská princezna.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
