„Tam (v Božejovicích) k těm, dalo by se říci, socialistickým podmínkám, se přidali hlavně malozemědělci. Ti, kteří neměli statek. Protože babička lpěla na statku a na té půdě, tak ji to strašně zasáhlo. Nechtěla mít nějaké nepříjemnosti, tak ty dodávky, které musela odvádět, tak si nemohla dovolit, aby proti tomu protestovala, aby neuskutečnila, co bylo okresem psáno. Moji dva bratranci, kteří tam také byli, tak ti nedostali nikde žádné zaměstnání, protože to byli kulaci.“
„On (architekt Jan Víšek) byl veliký vlastenec a masarykovec. Předtím sjezdil kus světa. No a to bylo potom velice nepopulární. Pro něj to byla morální facka, když mu řekli: ,Můžete, pane architekte, tady dělat stavební dozor.‘ A on, přestože bydlel Na Kolišti 17, což je kousek naproti od Janáčkova divadla, do toho divadla nikdy nevstoupil a strašně se tím trápil.“
Věra Žáčková, rozená Víšková, se narodila v Brně-Židenicích 11. září 1931. Tatínek František pocházel z jižních Čech, maminka Božena prý měla předky ve šlechtickém rodě Zdeňků ze Zásmuk. Vlivem rodičů se Věra zapojila do Sokola. Když během druhé světové války zesílily nálety na Brno, rodiče ji přestěhovali na venkov k prarodičům do Božejovic, kde vypomáhala na statku. Po roce 1948 Věřinu babičku a celou její rodinu prohlásili za kulaky. Na rodinný statek byly uvaleny likvidační povinné dodávky. Po válce Věra studovala na obchodní škole, později působila jako prodavačka a účetní v obchodě. V roce 1983 jí byla komunistickým režimem umožněna cesta do Švýcarska, když se před tím musela úředně zříci veškerého svého majetku. Ve Švýcarsku se provdala a usadila. V Curychu na Bahnhofstrasse pracovala v obchodě pro kuřáky dýmek a též v domově pro seniory. V roce 2015 žila Věra Žáčková v domově pro seniory v Unhošti u Kladna. Zemřela 1. ledna roku 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
