Zdena Zábrodská, roz. Krejčová

* 1936  

  • „Pamatuji si, že [strýce] sebrali a byl v Buchenwaldu. Pásla jsem u radnice [v Nezvěsticích] ještě s někým housata. Popoháněli jsme malá housátka a povídali si. Měli jsme takové metličky. A najednou přiběhla moje sestřenice, maminky bratra dcera. Strašně plakala a utíkala tam. Já jsem řekla: ‚Copak, Aninko, pláčeš?‛ A ona řekla: ‚Sebrali strejdu. Utíkej domů.‛ Tam už bylo všechno převráceno – v krámu, ve skladištích. Kasa dokořán. Všechno tam vybrali. Čokolády házeli po zemi. Šílené to tam bylo. Teta tam stála a všichni strašně plakali. Bylo to hrozné. Naše mami tam taky plakala.“

  • „Ráno jsme jeli do školy, chodili jsme s Milunou. Ona šla na [Masarykovo náměstí v Plzni] a já jsem šla do [střední zdravotnické školy v Tylově ulici]. Přijeli jsme vlakem ráno a šla jsem do školy. K polednímu jsme šli na přednášky. A když jsem se vracela z přednášek, míjela jsem náměstí [Republiky] a tam už byli shluklí lidi. To by mi nevadilo, to bych celkem bývala šla dál. Ale ze Škodovky už se valili Škodováci a to už jsem nemohla přenést přes srdce. A šla jsem. Tak jsem si tam i zakřičela a všechno. Jenomže pak nás [chytili]. Sestra Ládi Davidoviče tam byla, ale ta byla i zavřená. U radnice nás pochytali a [řadili nás] jednoho doprava, doleva a zjišťovali si [nás]. Lidi, co naházeli tam, to byla ta Davidovičová, ti byli zavření na Borech. A my jsme byli vyloučení. Nevím, co udělali s lidmi, kteří nechodili do školy.“

  • „Přijely tanky a jezdily kolem naší chalupy [ve Spáleném Poříčí]. Takhle se třásla. Jezdily do Brd. Tam se navalily, tam byla pomalu Doníčka. Vyhnal je až Václav Havel. Teď přišel třeba 1. máj a naše děti říkaly: ‚Dědo, prosím tě, nevyvěšuj furt ty [sovětské praporky].‛ On už nespal. Říkal: ‚Prosím tě, já je nevyvěsím a Rusové sem jezdí. Oni si ráno jedou pro rohlíky s tankem a oni nám to tu rozstřílí.‛ A oni: ‚To máš jedno, stejně to padne.‛“

  • „Tak napřed jezdil z Moskvy sem, ten byl celej nadšenej z něj, Gottwald, a teď tam sedí a o těch svejch dětech vykládal: ,Máme Prahu stověžatou a v ní Martu prdelatou‘ – to tam taky přetřásali. A on: ,Tak copak, soudruhu Gottwalde, jakpak paní se vynachází?‘ No ale šlo to tak dalece, že dostal – von se potom ten Gottwald tam nakazil, v tej Moskvě, ňákou chřipkou a von už potom jako to, a voni mu dali befel: ,Zbav se Slánskýho. Není nám už tak ňák třeba.‘ Teď von viděl, i ta dcera říkala, že von viděl, že to s ním jde z kopce ze šílenýho, ale že už to nechal. Ale že hlavně ty děti ho zajímaly svoje. Ale vona řekla: ,Ale von byl fakt zatíženej tou politikou.‘ Strašně politikou zatíženej. A von se už nikdo nedivil, že to takhle dopadlo. Von měl ustoupit dřív anebo necpat se tak vysoko. Nebo já nevím, prostě už ňáká chyba byla. No a naše mami by to řekla, protože ta je znala, a řekla by: ,Von asi nechce bejt obchodník, von chce bejt asi něco vejš.‘ Tak by to asi řekla. No a teď ukázali, jak pověsili je za ruce, dva u nich seděli, to ukázali, normálně ve vejšce visel, a voni díbali cigarety, takže měl úplně ty nohy, ruce, všecko díbaný. Komunisti! Když to dělal Hitler, no tak to dělal z nepřátelství. Ale tuto byli dlouholetý pracovníci, dlouholetý straníci, a voni se pak začli popravovat mezi sebou! Nejenom, udělali z vás třídního nepřítele a šel jste. No, takže jsem tuto zažila.“

  • „V červnu v roce padesát tři jdu z přednášek a vidíme, co se děje, tak ještě s tou jednou, no a nic. Šly jsme domů, voni nás zjistili a my jsme ještě říkaly: ,Ále, voni kohopak můžou teďka, dyť by to ani všechno neobeslali. Ani neví...‘ Jo, přišlo, do školy to přišlo. Ta Eva, co se mnou kamarádila, tak ta tam se mnou byla. Byly jsme tam vobě zjištěný, bylo to, ještě tam byly asi dvě mimo nás, přespolní. A přišly asi čtyři, ty vyhazovy. V naší třídě, co jsme se všechny znaly. A Eva, ta se mnou byla, já jsem šla, a ona zůstala. Voni totiž, voni bydleli skoro vedle sebe v Doubravce s tudle s tím hajzlem a voni normálně šli za ním, no, šlo to. Takže, přišel teda vyhazov, tak jsem šla. A přišel nám domů, to už jsem byla doma, přišel papír, že jsem vyloučená ze školy pro nesocialistický chování a že se mi nabízí práce, a to ve Stodě v cihelně. A náš děda řek – můj otec – řek: ,No voni se zbláznili. My máme jedinou dceru a my ji dáme do Stoda, ne?‘ Vzal to a spálil to. Votevřel plotnu a hodil to všechno do plotny. Bylo vyřízeno. Helejte, do smrti mi to nevyčetli jedním slovem. No jo, ale: tak mě vyhodili ze školy, bylo mi osmnáct nebo sedmnáct nebo kolik. Teď si představte, našemu dědovi zavřeli krám, nahnali je do toho komunálu. Teď já přišla bez práce, mladá holka, a přihnala jsem se k nim.“

  • „Byli zase taky jedny poškozený, mlynářojc Zábrodskejch (rodina jejího manžela, pozn. edit.). Zavřeli jim to, toho otce vyhnali sem do Plzně do nějaký vohrady, to si pamatuju, že říkali, nakonec dostal v tej vohradě tyfus. No bylo to hrozný. Vyhnali je, pět dětí bylo v tom mlejně. No žádnej jsme nezůstal v Poříčí, protože tam nebylo možný žít! Ty by nás urochňali bejvali všechny! Jo a mýho muže vyhnali vozit ty dlouhý klády z lesa! To jste neviděla tu práci, sněhu tam bylo po pás a v tom ty klády a teď to řezali a teď to padalo, teďka mrzlo jako blázen. A my bydleli ještě u našich, až než se narodila Jára naše. A byla ještě maličká a vodtáhli jsme. A pak jsme šli po mlejnach. Můj muž teda dělal na podniku, ale my jsme bydleli různě. No a tak jsme to všechno vodnášeli. A šli jsme na ten mlejn jeden, tam dělal děda vedoucího, no a potom různě, ale děda jezdil třeba do Klatov, jezdil na podnik nebo pak už byl v Plzni, až jak si ho ověřili, víte? My jsme nedostali ani novomanželskou půjčku, ani porodný, nic! Nic prostě jsme nedostali. Dělejte si to, jak chcete, když umíte revolucionářovat, tak si to udělejte. Jaruna by bejvala chtěla dělat zubařinu, kdepak.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, byt pamětnice, 01.07.2014

    (audio)
    délka: 01:10:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Plzeň, 20.02.2017

    (audio)
    délka: 01:47:20
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hitlera jsme přežili, komunisti nás vyhnali

Svatební fotografie, 1954
Svatební fotografie, 1954
zdroj: archiv pamětnice

Zdena Zábrodská, rozená Krejčová, se narodila 8. dubna 1936 ve Spáleném Poříčí nedaleko Plzně do rodiny krejčího, který kromě šití na zakázku prodával také galanterii. Maminka Božena byla v domácnosti. Pamětnice zažila mnoho ústrků, které přišly s komunistickým režimem. Poté, co její otec přišel o živnost a kvůli měnové reformě v roce 1953 i o úspory, ji v posledním ročníku vyhodili ze školy za to, že se účastnila plzeňské demonstrace proti měnové reformě. Vdala se za syna mlynáře, jehož rodina podobným způsobem přišla o mlýn. S malými dětmi museli žít v nevyhovujících podmínkách podle toho, kde dostali práci, aniž o sobě mohli sami rozhodovat.