[Odpověď na otázku, zda má dosud symbolicky pod postelí zabalený kufr, jak často po příjezdu do exilu říkají Kubánci s tím, že si nikdy nevybalí, aby se mohli vrátit na Kubu]
„Moje sestra a já jsme si myslely, že bychom jednoho dne mohly cestovat spolu [na Kubu]. Nestalo se tak, protože zemřela. Samozřejmě, že vím, že realita je jiná, že všechno se hodně změnilo, nejen fyzicky, ale i strukturálně. Také způsob mluvy je pro mě urážlivý. Je to dobrá otázka. Ano, kufr. Ale mám strach, co najdu, bojím se. Protože představ si, je to jiná struktura, jsou to jiné zvyky, určitě trochu špatné. Je to nevzdělanost, hrubost, i když jsou i dobří lidé, nelze paušalizovat, převládá něco jiného. Ano.“
„Ale Kuba se narodila zkompromitovaná. Kuba se nenarodila kubánská. Kuba se narodila jako produkt procítěného kubánství, protože už jsme byli Kreoly, už jsme nepřemýšleli stejně jako španělští rodiče, prarodiče, praprarodiče a měli jsme své vlastní potřeby, velmi vzdálené od Španělska. Co se stalo? Narodili jsme se chudí, zbídačení. Bylo mnoho velkých Kubánců, kteří byli ztraceni ve válkách za nezávislost v letech ‘95 až ‘98 [1895-1898]. Ale zůstali někteří velikání, emigrovali: koneckonců třeba Martha Abreu. Autonomisté měli majetek. Byli to velmi usedlí lidé, upřednostňovali pokračování všeho španělského na Kubě. Ale Kuba se narodila chudá, na tom musím trvat, a země ve španělských, amerických a irských rukách neměla vlastní hlavní město.“
„Ale nemůžeme politizovat myšlení národa tím, že budeme uvádět jen jeho politické dějiny. Je třeba uvádět i ten paralelní život, který běží souběžně, aby každý byl tím, kým je a žil svůj soukromý nebo veřejný život podle svého.“
„Chci poukázat na to, že Kuba je zemí s krátkým svobodným republikánským životem. Od roku 1902 do roku 1959 je to 57 let, nic víc. Je, s výjimkou Panamy, nejmladší zemí Latinské Ameriky, protože Kuba byla poslední zemí, která se na Španělsku osvobodila. Poté vznikla Panama odtržením, jak víte, od Kolumbie. Ale jde o to, že následující roky, tyhle čtyři roky Batisty, kdy vznikla Asociace novinářů [Asociación de Periodistas], existoval svobodný tisk. Ačkoliv represivní síly Batistovy vlády ze začátku s Perazou přijímali opatření, aby se někteří oponenti ukáznili, mezi třídami byl normální vývoj. Mluvím o Havaně, a co vím, také o zbytku země.“
„Moje občanské svědomí začalo už během druhé světové války, mluvíme o roce 1940 a já už četla noviny, věděla jsem, co se děje v Evropě, co se děje ve válečném světě. Kuba byla malinká, malinkatá, lze říct omezená. Co se tu dělo? Nebylo máslo [směje se]. Kuba samozřejmě sympatizovala se Spojenými státy, s napadenými evropskými zeměmi. To už jsme v roce 1940 nebo 1945. Platila Ústava z roku 1940. V tomto věku jsem samozřejmě neznala Ústavu. Ale o něco později jsme se těšili míru, a musím říct míru, protože někdy knihy přeháněly, že všechno byly výstřely, že to všechno byly skupiny z 30. let [1930], lidé se šťastnou spouští – policie [gatillo alegre]. Ano, všude jsou v určitých obdobích historie země agresivnější malé skupiny, ale zvučné menšiny.“
Rosa Leonor Whitmarsh y Dueñas se narodila 9. května 1930 ve čtvrti El Vedado v Havaně na Kubě. Už od dětství rozvíjela svou zálibu ve čtení. Z otcovy strany je pravnučkou generála a poručíka osvobozenecké armády Calixta Garcíi Iñigueze a z matčiny strany vnučkou doktora Joaquína L. Dueñase považovaného Kubánskou národní lékařskou komoru [Colegio Nacional de Médicos de Cuba] za prvního pediatra na ostrově. Po dokončení základního vzdělávání na škole Colegio de las Ursulinas a následně na Veřejném institutu ve Vedado [Instituto público del Vedado] pokračovala ve studiu na Havanské univerzitě [Universidad de la Habana], kde získala doktorát z filozofie. V roce 1961 s nadějí, že se vrátí, opustila díky ekvádorskému stipendiu Kubu. Dostala se do Mexika, kde žila 22 let a pracovala na několika místních univerzitách jako například na Národní autonomní univerzitě v Mexiku [Universidad Nacional Autónoma de México]. V roce 1984 emigrovala do Miami v USA, kde v době rozhovoru jako kubánská exulantka žila.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
