„V devětašedesátém, rok potom, co jsem opustil Československo po invazi, za mnou přijel (otec) na návštěvu. Asi na dva měsíce za mnou přijel do Anglie. A tam byla zajímavá věc. Já jsem mu přijel naproti, těch třicet mílí z výzkumáku, kde jsem pracoval, jsem přijel na letiště v Londýně, přivítal jsem se tam s tátou a pak jsme si šli sednout ven a čekali jsme na autobus zpátky do toho města, kde jsem pracoval. A teď tam přišel nějaký člověk v obleku, s kravatou, i když bylo chladno, přišel, asi že si sedne vedle nás. A když ho táta viděl, jak jde směrem k nám, tak říkal: ,Ten seděl vedle mě v letadle.‘ Přišel, seděl vedle nás chvíli a pak zase odešel zpátky. Tak zřejmě tajný, chtěl zjistit, o čem jsme se bavili. My jsme přepli na neškodnou debatu o tom, jaké jsou autobusy – double-deckery – v Londýně.“
„Já jsem opustil Československo 17. srpna. To bylo čistě náhodou, já jsem tam jel na studentskou výměnu. Jel jsem tam s přítelkyní, která bydlela v Děčíně, takže jsem jel přes východní Německo a vlak projížděl Děčínem, takže ona přistoupila a jeli jsme přes Dánsko do Švédska. Ubytovali jsme se ve studentských ubikacích na univerzitě v Uppsale. A ráno v šest můj švédský přítel, který mi to tam zařídil, mi zazvonil po telefonu a oznámil, že Československo bylo napadené Sovětským svazem. Tak jsme zajeli autobusem k němu domů, on byl asi o dva roky starší než my, takže byl ženatý, a v televizi jsme viděli, jak sovětské tanky blokovaly mosty v Praze, všude bylo spousta lidí, demonstrace atd. A v Uppsale samotné byly velké demonstrace Švédů proti invazi. A vytáhli mě tam do kina, tam bylo asi šest set lidí, dali mně do ruky mikrofon, abych něco řekl ohledně té invaze. Já jsem poděkoval za podporu. A bylo tam pár novinářů, akorát jsem jim nechtěl dát jméno, pro případ, že by byl nějaký problém v Československu. Ale jinak jsem samozřejmě byl velice vděčný za tu podporu.“
„Ale měl velké štěstí, byl odsouzen k smrti. Naštěstí ten den, kdy měla být poprava, Američani osvobodili Mauthausen, takže vyvázl o vlásek. Párkrát se zmínil, že to tam bylo hrozné. Že tam byl nějaký obrovský esesák, který se bavil tím, že když se mu nelíbil nějaký vězeň, že ho dal zahrabat do hlíny a pak mu utrhl hlavu, zaživa. To by myslím vysvětlilo, proč byl táta dost neurotický a na sklonku života – dožil se jen pětašedesáti, zemřel dva dny po narozeninách – že byl paranoidní. Byla to pro něho hrozná zkušenost. V Dukle, na které ztratil spoustu kamarádů, a potom navíc ještě Mauthausen, takže toho bylo hodně.“
Miroslav Alan Westcott Doležal se narodil 4. listopadu 1943 ve střední Anglii jako syn důstojníka čs. obrněné brigády Jana Doležala a anglické telegrafistky Lucy Florens Westcott. Otec byl exilovou vládou vyslán na východní frontu. V roce 1944 se účastnil bojů na Dukle, kde byl zraněn a následně vězněn v koncentračním táboře Mauthausen. Po válce se rodina přestěhovala do Československa. 60. léta prožíval pamětník jako student Vysoké školy zemědělské v Praze-Suchdole. Do společenského dění se aktivně zapojoval jako člen redakční rady časopisu Impuls a organizací zahraničních výměnných pobytů. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, jenž ho zastihl na okružní cestě po severní Evropě, se rozhodl pro emigraci. Po krátkém pobytu v rodné Anglii získal stipendium na Univerzitě Sydney, po jejím ukončení nastoupil v Sydney na místo vědeckého pracovníka výzkumného ústavu zemědělského. Po sametové revoluci dokončil studia na České zemědělské univerzitě (ČZU), na níž po svém přestěhování do Čech v roce 2005 působil jako pedagog. V roce 2023 žil se svou ženou Eliškou v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
