JUDr. Eliška Wagnerová Ph.D.

„Byť byla nová ústava a byť ústavní soud hned v prvním nálezu řekl, že i přes veškerou formální kontinuitu se starým právem je třeba trvat na materiální diskontinuitě – to znamená hodnotové diskontinuitě – a s touto tezí se pak dalo pracovat při rozhodování věcí před obecnými soudy, jenomže… Já jsem je potud, nechci říct ‚omlouvala‘, ale přece jenom člověk musí být spravedlivý – ti soudci nevěděli, jak na to, jak to uchopit. Rozumíte, to byly všechno tak nové postupy, nové přístupy, na které oni nebyli cvičeni. Víte, já si vzpomínám, že jsem někde četla, že když se v Británii přijímala Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách, tak že všichni soudci dostali dvouměsíční školení, jak s tím mají pracovat. Protože to taky bouralo tu dosavadní doktrínu a dosavadní praxi – jak se pracovalo s právem v Británii. No a tady u nás, pokud šlo o novou ústavnost a její promítání do interpretace podústavního práva, nedostal nikdo nic, žádné školení atd. – z těch soudců, státních zástupců, snad ani advokátů. Takže potud prostě ten vývoj byl velmi pomalý a šlo to opravdu až tím, že mnohde musel zasahovat ústavní soud. Podívejte se, nebýt ústavního soudu, tak neproběhly restituce. Ty obecné soudy prostě ty restituce vykládaly tak úzce a tak formalisticky, že to by byl restituován zlomeček z toho, co ve skutečnosti bylo nakonec restituováno.“

„I v té Svobodné Evropě to bylo do jisté míry rozkastované, že osmačtyřicátníci byla jedna sorta, osmašedesátníci byla další. A pak byli teda ty novější, které na sebe navázali – a to bylo asi díky vyššímu věku nebo já nevím – právě ti osmašedesátníci. Víte, ono je to tak, já jsem odcházela z Československa opravdu, že jsem měla obrovský vztek na ten komunismus a nahlížela jsem na něj teda opravdu se vztekem a to se projevovalo i řekneme v postojích k lidem, kteří teda byli dříve komunisti, kteří emigrovali. A teď se teda zase ocitli na nějakém tom výsluní a jsem nehleděla na to, že něco umí, nebo na to, co umí, ale spíše na to, že bych očekávala, že projdou jakýmsi očistcem, jo. A to oni neprošli. No tak s nimi jsem si neporozuměla. Jinými slovy, já jsem prostě k té vrstvě těch osmašedesátníků nakonec nenašla cestu, ale spíš jsem našla cestu k těm lidem z toho roku 48. Prostě mně připadali vlastně autentičtější v tom pojetí demokracie, nebo jak bych to řekla. Nevím. Později jsem ovšem zjistila, že samozřejmě takovýhle kastování je úplně na nic, že samozřejmě je to člověk od člověka, že jsou lidi, kteří jsou schopni určitého vývoje, a jsou lidi, kteří nejsou schopni určitého vývoje.“

„Jednou, to bylo v roce 1969, jsme se odtud [z koncertního večera v Kladně] vraceli, a to člověk šel vlastně mimo Kladno, kolem kladenského hřbitova. A zrovna byly májové dny, a tak nás teda nenapadlo nic lepšího než začít zpívat píseň, která se zpívala na motiv píseň John Brown, že až bude Gustav Husák viset na větvi, tak bude tedy v české zemi klid... jo, no. Načež když jsme přešli ten hřbitov, tak se najednou z postranní ulice, z těch prvních kladenských, vyřítilo policejní auto. Vyskákali z něj policajti a ty, kteří šli v prvních řadách, protože nás šlo opravdu hodně, ty posbírali a odvezli je na kladenskou policejní stanici. No a já jsem šla s jedním hochem, jehož bratr byl mezi těmi zadrženými. No a tak jsme je šli hledat, že jo, podívat se, co se s nimi děje. Šli jsme k té policejní stanici a snažili jsme se nahlížet teda do těch oken, což se nám teda nevyplatilo, protože nás sebrali taky. Strčili nás tam taky, ale k nám už teda nebyli fyzicky drsní jako k těm, co tam byli od počátku. Ty teda opravdu zbili, a ošklivě zbili. A samozřejmě si vyslechli i takové to, co si myslíte, že když jste vystudovaní, tak že budete tady takhle, takovýmhle způsobem jednat, my vám ukážeme, a tak dál.“

„Když ho zavřeli [Vojslava Bušinu, strýce pamětnice]. Já si nepamatuji na tu atmosféru, která v rodině byla. Protože si myslím, že oni se to všechno snažili přede mnou jaksi utajit. Ale jenom později, mnohem mnohem později vím, že mně otec třeba říkal, že babičku [matka Vojslava Bušiny] prostě museli hrozně hlídat, protože ona se například pokusila na půdě oběsit. Protože pro ni to bylo prostě... ona to brala na sebe, že vlastně ho do toho svým způsobem dostala tím, že ho směřovala do té politické strany. A asi tam nějak ta atmosféra byla, ale znovu opakuji, přede mnou ji tedy opravdu tutlali, abych co možná tedy vlastně nic jako dítě nepoznala.“