„Nepotřebovali uvádět důvody, prostě mi vzali tzv. státní souhlas. Každý kněz, který v komunismu působil, totiž musel mít zvláštní státní souhlas od okresního národního výboru, v podstatě od církevního tajemníka. Ale to nebyli církevní, ale proticírkevní tajemníci, byli to estébáci. A tak mi zase vzali souhlas a já jsem zase byl ve vzduchu. Pak mě poslali do Rožmitálu pod Třemšínem, to bylo větší místo, kde jsem vydržel sedm let. Ale ani tam jsem se neudržel. Jistě v tom hrála roli moje povaha, taková přímá, nikdy jsem si nedal moc foukat do kaše od církevního tajemníka. Dělal jsem to, co jsem pokládal za svou povinnost, a ono se jim to nelíbilo. A tak mně v roce 1978 opět vzali státní souhlas, tentokrát už definitivně. A poněvadž v komunismu každý musel být zaměstnán, nesměl žít z nastřádaných peněz, našel jsem si v Praze místo umývače oken.“
„Estébáci měli teorii, že jsem hlavou Hnutí Fokoláre, protože si neuměli představit, že je to laické hnutí, že je v rukou laiků. No a tak si mě zavolali a položili mi přímou otázku: ‚Kdo je hlavou toho hnutí?‘ Já jsem jim začal vyprávět o dějinách Fokoláre a o jeho spiritualitě a oni poslušně poslouchali. Na konci zopakovali: ‚A kdo je toho hlavou?‘ A já jsem začal z jiného konce vyprávět totéž. To se opakovalo ještě potřetí, až na mě uhodili: ‚Heleďte, my chceme vědět, kdo to vede.‘ A tak jsem jim řekl: ‚Ano, pánové, až bude větší svoboda pro církev, tak vám to řeknu, ale teď ne.‘“
„V předsíni našeho kostela byla vývěska a na ní obraz ukřižovaného Krista. Pod ním stál malý kluk, díval se nahoru na kříž a u toho byla věta: ‚Chceš i ty být knězem?‘ A já jsem tu větu cítil tak, že byla adresována mně. Vždycky mě to oslovilo, až bych řekl ‚vykřiklo‘, takže jsem radši chodil jiným vchodem, abych nemusel projít kolem tohohle plakátu. A nakonec jsem podlehl, protože jak jsme chodili do kostela ke svatému přijímání, vždy se mi ta věta rozeznívala v duši. Zdálo se mi, že slyším hlas: ‚Pojď za mnou.‘ A tak jsem řekl ano.“
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
AI asistent Paměti národa Probádá tisíce příběhů pamětníků
Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Miloslav Vlk se narodil 17. května 1932 v Líšnici u Milevska. Jeho rodiče vlastnili malé hospodářství, ve kterém pomáhal s dobytkem. Iniciačním zážitkem pro něj bylo setkání s propagačním plakátem, který vyzýval mladé muže ke vstupu do duchovní služby. Pod vlivem válečných zkušeností ale na nápad zapomněl a rozhodl se stát letcem. Vystudoval Jirsíkovo gymnázium v Českých Budějovicích, další studium na vysoké škole mu však komunisté zakázali. Miloslav Vlk krátce pracoval jako dělník ve slévárně a poté nastoupil na základní vojenskou službu. Tím si vylepšil kádrový profil a roku 1955 byl přijat na FF UK, kde vystudoval archivnictví. Po absolutoriu nastoupil na místo ředitele Státního archivu v Českých Budějovicích. V 60. letech se seznámil s duchovním Hnutím Fokoláre a stal se jeho členem. V roce 1963 požádal o přijetí na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, komunisté mu však studium zakázali. Na fakultu se tak dostal až o rok později a v roce 1968 sloužil svou první mši ve farním kostele v Lažišti. Tři roky byl sekretářem českobudějovického biskupa Josefa Hloucha, než musel místo na nátlak komunistů opustit. Nastoupil do duchovní služby ve farnosti v Lažišti, kde si brzy získal oblibu a vliv mezi místními farníky. Komunisté mu načas odebrali souhlas a přeložili jej do farnosti v Rožmitále pod Třemšínem, kde působil sedm let. V roce 1978 mu byl státní souhlas k výkonu duchovní služby opět odebrán. Až do ledna 1989 se pak Miloslav Vlk živil jako umývač oken a duchovní služby poskytoval jen skrytě. Po sametové revoluci se stal českobudějovickým biskupem a v roce 1993 byl jmenován kardinálem. Ve své službě se zasadil o obnovu církevní struktury, školství, charity a řeholního života, neúspěšně se snažil o majetkové narovnání mezi církví a státem. Stal se nositelem Čestné medaile TGM, držitelem Řádu T. G. Masaryka II. třídy a dalších. Miloslav Vlk zemřel po těžké nemoci 18. března roku 2017.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
