Jan Vlach

* 1930

  • „Tak jsem šel s nimi a oni byli domluvení, že se půjde nakoupit a že ta moje adoptivní matka se ztratí. Já tam zůstanu s tou pravou mámou. Dokážete si to představit? Nedokážete, to věřím. Já jsem řval týden. Týden mě neutišili. Nakonec mě vzali do nemocnice a doktor říká: ‚Ten kluk je úplně ubitý. Je na umření.‘ A když potom se nevracela, já říkám: ‚Kde je máma?‘ – ‚Neboj se, teďka pojedeme vlakem.‘ Takhle mě ošálili. Nastoupili jsme do vlaku a přijeli jsme do Putimi, tam jsem byl týden, to jsem řval, že chci mámu. ‚No, tak tady máš mámu.‘ Cizí ženskou...“

  • „Dal mi železa a přivedl mě zpátky. Dal mě na izolaci na trestním baráku. Tam nebylo nic, jenom kýbl na záchod. Nic. Prázdná cimra, v rohu kýbl. Okno vybité a místo skla tam byla překřížená prkna. Byl to barák po Němcích, z toho udělali tenhle trestní. Ve tři ráno asi – já hodinky neměl – ke mně přišel bachař a povídá: ‚Tak vám pouta povolím o tři zoubky.‘ Já měl ruce napuchlé od těch želez. Tak jsem se modlil v tom rohu – nic tam nebylo, tak jsem byl v rohu skrčený – modlil jsem se, abych umřel. Abych už se netrápil. Když na to vzpomenu, tomu ani sám nemůžu věřit, že jsem tohle přežil. Já už jsem prostě umrzal. Když mi to potom povolil úplně, tak povídá: ‚Tak co, budete dělat?‘ Já jenom kýval hlavou, že ne.“

  • „Jenže jak stříleli ti stíhači, šel za nimi plyn od toho střílení. Teprve, když už šli nahoru, tak byly slyšet ty rány. A přitom vždycky dvě jelítka, jak jsem říkal, to byly dvě padesátikilové bomby, tak ty šoupli do nádraží. Stříleli do vagonů, ty byly označené červeným křížem samozřejmě. Rozstříleli to na maděru. To byl požár. Maďaři, kdo mohl aspoň rukama, se snažili odsud utéct. To byl hrozný masakr. Ten nálet trval tak dvě minuty a mně se to zdálo jako věčnost. Byli pryč, odlétli, byli to čtyři stíhači. A my jsme tam sešli dolů. Kluci blbí, patnáctiletí. Mě nenapadlo, že když tam budeme zastiženi, že to bude vypadat jako rabování. Prostě tam najednou přišel německý důstojník, vytaženou bouchačku a říká česky: ‚Co tady děláte?‘ Říkám: ‚Nic, jenom tak.‘ Tam byla taková bedýnka, byl tam tabák. Tabák v té době, to bylo něco. Tak jsem ho chtěl vzít. A on říká znova: ‚Okamžitě pryč, nebo vás oba dva zastřelím!‘ To jsem viděl, že to myslel smrtelně vážně. On nemusel mluvit, mohl nás tam odprásknout rovnou.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Písek, 25.03.2015

    (audio)
    délka: 02:25:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Sbírka rozhovorů ÚSTR
  • 2

    Písek, 16.05.2025

    (audio)
    délka: 01:54:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 3

    Písek, 23.06.2025

    (audio)
    délka: 02:19:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl jsem za Němců svobodný, za komunistů jsem byl svobodný a jsem svobodný pořád

Jan Vlach v roce 1955
Jan Vlach v roce 1955
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Vlach se narodil 26. prosince 1930 v Písku. Jeho matka ho brzy odložila k pěstounům do Mohuřic, kde vyrůstal až do roku 1936. Několik dalších let žil u své tety, v dětském domově a u své matky v Písku. Přestože měl i další sourozence, všichni vyrůstali odděleně. V roce 1948 se společně se spolužáky podílel na distribuci letáků, které obviňovaly komunisty ze zabití Jana Masaryka. Vlivem amnestie nastupujícího prezidenta Klementa Gottwalda však nebyl stíhán. Během povinné vojenské služby, na kterou nastoupil v roce 1950, působil jako výsadkář. Po návratu z vojny nemohl pro své protikomunistické postoje sehnat trvalé zaměstnání. Na dolech v Příbrami ilegálně donášel zásoby pro vězně. V roce 1956 se Jan Vlach rozhodl společně se svým kamarádem Stanislavem Jelínkem emigrovat. Naplánovali přechod přes Krušné hory u obce Horní Jiřetín do tehdejší Německé demokratické republiky a následnou cestu do Západního Berlína. Jan Vlach se sice dostal přes hranici, dopadla ho však německá pohraniční stráž u nedalekého městečka Sayda. Stanislava Jelínka zatkli ještě těsně před hranicemi v Československu. Jan Vlach byl předán československým orgánům, za pokus o emigraci byl odsouzen k osmnácti měsícům vězení. Byl poslán do Jáchymova, do tábora Rovnost a posléze do tábora Vykmanov. Od počátku odmítal pracovat, takže strávil dohromady čtyři měsíce v korekci, zbytek času prožil střídavě v izolaci a na trestním oddělení. Kvůli tomu se na něj nevztahovala amnestie z 1. prosince 1957, proto si trest musel odpykat celý. Po propuštění Jan Vlach pracoval ve slévárnách jako vytloukač odlitků, v lomu, na šachtě a živil se také jako jeřábník. Až do osmdesátých let zůstával v zaměstnání i ve svých volnočasových aktivitách pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. Po roce 1989 byl aktivně činný v Konfederaci politických vězňů.