“My, kteří jsme prošli tábory nucených prací, jsme se celou dobu cítili, jako by nás společnost zavrhla. A to bylo přesně to, co v nás chtěl režim vyvolat.”
Trvalo to rok, než mi kubánské úřady vystavily povolení k odletu. Vypadalo to tak, že jsem jednoho dne přišel z práce… byl jsem tehdy zaměstnanec ministerstva výstavby… vrátil jsem se lehce po šesté hodině večer a moje matka, ať je jí země lehká, mi povídá: ‘Přišel ti telegram. Pozítří se máš dostavit na úřad a ve čtvrtek odlétáš’, a přesně tak se i stalo. – (Vaše matka byla zarmoucená?) Šlo o to, že devět let nazpět to vypadalo úplně jinak. Tehdy si všichni mysleli, že odcházejí jenom na skok. Bylo to období, ve kterém proběhlo vylodění v Zátoce sviní a Karibská krize. Měli jsme dojem, že se každou chvíli může zase něco přihodit, vláda padne a lidé budou moci cestovat, jak se jim zlíbí. Jenže po těch devíti letech už to bylo všechno úplně jinak. To už jsme věděli, že je to jednosměrná cesta a bůh ví, kdy se zase shledáme.”
“Hned zkraje mého pobytu v táboře nucených prací (UMAP) jsem si všimnul chlapce, který byl také z provincie Matanzas. Vypadal jako chodící mrtvola. Jeden z dozorců v naší skupině prohlašoval, že to je naprostá drzost a nevychovanost a podobné řeči. Ten chlapec se stěží držel na nohách. Vymysleli si, že bude nosit na poli vodu pro ostatní pracující. On nemohl dělat nic. Byl s podivem, když se ihned neskácel. Po dvou týdnech ho odvezli do nemocnice. Později jsme se dozvěděli, že zemřel. Měl akutní leukémii.”
„V říjnu 1962 přišla Karibská krize. Já jsem měl na 24. října zamluvenou letenku a chtěl jsem odletět z Kuby. Jenže 22. října v noci vystoupil americký prezident J. F. Kennedy, ať je mu země lehká, a oznámil, že na Kubě se chystá instalace sovětských raket. Z toho důvodu se okamžitě přerušilo veškeré letecké spojení. Od té doby uběhlo téměř osm měsíců a v roce 1963 mi moji příbuzní, kterým se podařilo emigrovat, po velkém úsilí mohli poslat peníze, abych mohl začít znovu řešit svůj odlet z Kuby. Tentokrát to mělo být přes Španělsko a se mnou měla odletět i moje matka a teta. Sourozence jsem neměl, jsem jedináček. Takže jsem zažádal o let do Španělska. Měsíce plynuly a já jsem nedostával žádné rozhodnutí. Tak jsem se šel zeptat, co se děje. A oni mi řekli: ‚ Když přenecháš dům státu, tak můžeš ihned odletět.‘ Tak to bylo vskutku výborné řešení. Měl jsem jim nechat dům, ve kterém bydleli další tři staří lidé. A oni by šli asi kam? Spát do parku? Totiž tohle už byla doba, kdy se všechno znárodňovalo a veškerý majetek si zabírala socialistická vláda.“
Juan Antonio Villar Garrote se narodil 17. srpna 1943 v Cárdenas, malém městě vzdáleném asi 150 kilometrů od Havany. Tam chodil na Obchodní střední školu a v březnu roku 1959 začal pracovat v obchodě s potravinami. Vítězství Kubánské revoluce pro něj bylo zpočátku velkou úlevou. Všechno totiž nasvědčovalo tomu, že se po dlouhém období plném teroru a strachu způsobeným konkurenčním bojem mezi různě ideologicky orientovanými skupinami dají věci konečně do pořádku. Bohužel, opak byl pravdou. Juan Antonio si postupně začal uvědomovat, že hesla a sliby, které provolávali revoluční předáci, se ve skutečnosti nenaplňovaly. Pochopil, že Fidel Castro se přikláněl ke komunismu a rozhodl se emigrovat z Kuby. Jeho několikanásobné pokusy o odchod ze země se ale dlouho nedařilo dotáhnout do úspěšného konce. Při jednom z nich odmítl vyměnit svůj dům, ve kterém bydleli tři staří lidé, za povolení k emigraci. V roce 1965 zase nemohl odcestovat přes přístav Camarioca, protože mu bylo pouze 22 let, a k získání povolení bylo třeba být starší 27 let. Jelikož byl praktikující katolík, který se v podstatě nepřetržitě snažil nějakým způsobem emigrovat, povolali ho v roce 1966 do nově zřizovaných převýchovných táborů nucených prací, které se ve španělštině nazývaly Unidades de Ayuda Militar a la Producción. Tam byl svědkem smutného osudu některých lidí, kteří nebyli schopní vydržet špatné pracovní a životní podmínky v táborech. Po zrušení těchto táborů se snažil co nejdříve odejít z Kuby. Prostřednictvím švýcarského velvyslanectví obdržel povolení k cestě do Spojených států, kde žije od začátku 70. let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
