Marie Veselá

* 1928  

  • „Stoupla jsem si, že je nepustím. Protože muž byl na poli a ten by se tady s nima sepral a hned by ho zavřeli. A oni jeli pořád, a až když byl u dítěte blatník, tak jsem ji strhla a povídám: ‚Vy lotři zlodějský, vás pánbůh najde!‘ Heleďte… já v tý době, ne že bych chodila do kostela, protože jsem v životě neměla kdy. To bylo pořád, od rána do večera dělat… ale on vás pánbůh najde. On se ten…. co to udělal, zastřelil. A netrvalo to dlouho. Teď jsme museli mít vymláceno, ale nikoho nezajímalo čím. Tady byl okres ve Voticích, tady jsme vyšli do kopce a tam on byl postavenej. Táta tam došel. ‚Heleďte, já nemám čím vymlátit.‘ – ‚Tak si někde něco půjčte.‘ Jenže to bylo obilí… když jsme měli patnáct hektarů, to je lán pole. A čím… tak koupil starou mlátičku. Ještě se utrhla řemenice, praštila tátu do hlavy, no tak on, samo sebou, dostal otřes mozku a zůstal ležet jako mrtvej. Já jsem křičela, protože jsem tam u něj byla, podávala jsem mu to, on dával do tý mlátičky. A to víte, když byl dva měsíce na Karláku v nemocnici, protože mu to zasáhlo oko a vůbec mysleli, že přijde o oko… a já tady dva starý lidi a dvě děti, malý…“

  • „S komunistama to bylo nejhorší pořád. Protože jsme se naučili bát, nejdřív Němců, a pak jsme byli shrbený a furt jsme se báli. Každej ne, ale někdo má tu povahu, že se bojí dodneška. Protože všechno se dělalo se strachem… a to máte i dneska, se lidi bojí něco říct. Ale já už potom ne, já už v práci jsem… no, abych se tedy nechválila, nerada… vlastní chvála smrdí… ale já, jak jsem byla vycepovaná od maminky, tak jsem se dovedla postavit i za ty nejchudší nebo nejhorší lidi… Tam třeba v práci byla Anča, no to byla rodina... Oni byli černý a lidi mysleli, že jsou cikáni, táta byl Čech a máma byla Slovačka. Tam odněkud od Nových Zámků, oni jsou tam trochu jiní. Takoví vyschlí a černí. A oni by s ní vymetli všecko. Tak já jsem se jí zastávala a její táta říkal: ‚Když se půjde Veselá utopit, tak Anča naše tam za ní skočí, a plavat neumí.‘“

  • „A oni je taky schovávali… on je tam hřbitov, v tom Mezně, a je tam kaplička, takový jakoby menší kostelík. Ale postavený jako chalupa, protože tam je i márnice a je tam… nevím. Ale je tam i na posezení, odbývají se tam pohřby. A ono to mělo dost velkou půdu, tak oni je ukrývali tam na tý půdě. No a partyzáni líh vypili a bylo jim po něm strašně zle. No, já neznám složení, ale byly v tom nějaký příměsi škodlivý, aby to lidi nepoužívali na pití. No a byl tam pohřeb a oni tam strašně naříkali nahoře, na tý půdě. A to víte, to bylo slyšet, to nebylo nějak izolovaný. A jestli ten farář o tom věděl, tak on pořád, aby se modlilo, muzikanti aby hráli, aby to nebylo slyšet. Neprozradilo se to na ně. Ale říkal švagr, že všichni, co byli na pohřbu, o tom věděli. Že byli úplně mrtví [strachy], že pro ně přijdou. Že to někdo řekne. Protože tam byli lidi odjinud, kteří přijeli na pohřeb příbuzným bůhví odkud… A kdyby to na ně někdo řekl, tak je všechny postříleli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Srbice u Votic, 10.01.2020

    (audio)
    délka: 02:44:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Naučili jsme se bát s Němci, s komunisty to pokračovalo

Marie Veselá
Marie Veselá
zdroj: archív pamětnice

Marie Veselá, rodným jménem Kuklová, se narodila 7. prosince 1928 v Mitrovicích na pomezí jižních a středních Čech, v kraji zvaném Česká Sibiř. Její otec František Kukla bojoval v první světové válce na italské frontě a přešel tam k československým legiím. Po návratu se oženil a postavil pro rodinu se třemi dcerami v Mitrovicích dům s malým hospodářstvím. Jako bývalý legionář získal státní místo a pracoval jako předák při stavbě silnic, ale zemřel předčasně v roce 1935. Jeho dcery dostaly od státu sirotčí důchod a po dosažení plnoletosti jim navíc měla být vyplacena renta. S nástupem nacistů jim však byly všechny tyto výsady odňaty a rodina se nesměla k jeho památce veřejně hlásit. Na příkaz protektorátních úřadů byl zničen i legionářský pomník s jeho jménem. Oblast na rozhraní středních a jižních Čech, kde Marie Veselá prožila celý svůj život, skýtala ideální přírodní podmínky pro partyzány, mezi které patřil i manžel její starší sestry František Babický. Současně v oblasti Neveklovska a Sedlčanska nacisté zřídili vojenský výcvikový prostor včetně zajateckých a pracovních táborů. Měl sloužit k výcviku obávaným jednotkám Waffen SS. Další vzpomínky pamětnice se vážou k období heydrichiády. Blízce se znala s rodinou Františka Karabela z Votic, který pomáhal ukrýt Břetislava Lyčku, lékaře, jenž po atentátu ošetřil zraněného Jozefa Gabčíka. Dále vzpomíná na události spojené s koncem války a osvobozováním Rudou armádou, ale i na bezuzdné chování jejích vojáků, především vůči ženám. V roce 1947 se vdala a přestěhovala se na statek rodiny Veselých do nedalekých Srbic. V době kolektivizace byli označeni za kulaky a přes všechna příkoří, která museli snášet, se jim podařilo statek udržet až do roku 1960. Pamětnice se celý život odmítala podvolit a nikdy nevolila komunisty, které považovala za bezcharakterní. Vychovala dvě dcery, je vdovou. Žije stále na statku v Srbicích.