Alice Vaňkátová

* 1940

  • „V tom květnu, jak končila válka, tak nás vystěhovali. Museli jsme se seřadit, já jsem ještě měla krásnou hadrovou panenku s porcelánovou hlavou, ani tu jsem si nesměla vzít. Tu mně vzal z ruky, že to nepotřebuju na cesty. A nastěhovali nás do té vily do sklepů, všecky ty rodiny. Tam jsme přespali, já jsem spala na dětském kočárku na duchnách. A ráno tam přišli za náma nějací, oni jim říkali komisár, s listinami, no a teď podle jména, podle všeho před dům, a před těmi domy se všichni řadili a byl nás takový větší štrůdl. Z těch Černých polí jsme šli na kraj Brna, tady na jižní část pěšky do Pohořelic. To byla úzká silnice, dva příkopy a ovocné stromy. No a řekli nám, že když nám dají povel na té cestě, tak že musíme všechno odložit a jít si lehnout do pole obličejem dolů. Ta maminka mně říkala: 'Musíme ležet, nesmíme se hýbat, protože jsou hlášeny,' to asi říkali těm dospělým, 'přelet letadel, že se bude bombardovat jako Brno.' Takže my jsme tam lehli a jenom jsme slyšeli, jak nám to nad hlavami houká. Až to přeletělo, tak nám zase řekli vstát a pokračovalo se v chůzi. Nejsilnější zážitek. Unavená, když už jsem nemohla jít a chtěla jsem si lehnout na tu peřinu, tak mi to zakázali a řekli, že musím jít, že všichni pochodují.“

  • „Každý rok se psalo hodnocení na učitele a on na mě psal: ,Nemá dobré postoje k režimu, nosí křížek na krku, provokuje jak soudruhy učitele, tak děti.‘ No, a pak si mě vzal a říkal: ,Přečti si to.‘ Tam bylo datum narození, všechno. Já jsem řekla: ,Ne, nesouhlasím, já to nepodepíšu.‘ A bylo zle. Protože on měl vytipovat osobu, která prostě nesouhlasí s tím režimem a školu očistit od té osoby. Já jsem se nedala. Dokonce má postaveno tady naproti pan učitel Laník, který za pár let potom za mnou přišel a říkal: ,Nezlob se na mě, on byl za mnou, že když to proti tobě nepodepíšu, tak že půjdu ze školy taky.‘“ (natočeno v rámci projektu Příběhy našich sousedů)

  • „Tak můj muž potom napsal vlastně mému otci a on odepsal zpátky. Chvíli si dopisovali, pak poslal šek pro malého Víťu a pak se domluvili, že přijedou. Už měl další paní. Ta jeho druhá žena dostala taky, že padl, tak tím pádem manželství se zrušilo, tak on se tam oženil potřetí a přijel. Děcka, nedovedete si představit, co to je, když k vám přistoupí člověk, který řekne, že je váš otec. To bylo 23 roků. To je hrozný pocit, protože pořád nevíte - je, není, kdo to je, co je? Já jsem k němu nějak nepřilnula jako dcera. Kluci už jo, jak Honza, tak Víťa, ti jo. To byly děti, že jo, hned mu začali říkat dědečku a přilnuli. Ale pro mě to byl člověk, který se najednou objevil.“ (natočeno v rámci projektu Příběhy našich sousedů)

  • Celé nahrávky
  • 1

    Sedlec, 13.03.2019

    (audio)
    délka: 55:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Sedlec u Mikulova, 24.07.2019

    (audio)
    délka: 02:00:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nesměla jsem si vzít ani panenku

Maturitní foto
Maturitní foto
zdroj: archiv pamětnice

Alice Vaňkátová, rozená Pfeifferová, se narodila 27. března 1940 v Šumicích. Její otec Ernest Pfeiffer byl německého původu a maminka pocházela ze Slovenska. Když byla Alice malá, tak jí maminka zemřela a otec se podruhé oženil. S dcerou se přestěhoval do Brna. Brzy musel však narukovat do německé armády a Alice zůstala sama s nevlastní matkou Rudy Netoličkovou. V květnu roku 1945 krátce po konci války musela pětiletá pamětnice spolu s matkou nastoupit k deportaci německých dětí, žen a starých lidí směrem k rakouským hranicím. Alice se v Pohořelicích ujali prarodiče z matčiny strany. Po gymnáziu v Mikulově nastoupila na vysokou školu, ale onemocněla tuberkulózou a rok a půl strávila v sanatoriu. V roce 1961 se vdala a narodili se jí dva synové. Po mnoha letech se setkala s otcem, který žil v Rakousku. Pracovala ve školství, ale potýkala se s šikanou kvůli příbuzným na Západě.