Ing. Dagmar Váchová

* 1938

  • „Byl typické ‚Žídě‘, takže celý barák to musel vědět. Nikdo ale mámu neudal, což považuji za zázrak. Přišel k nám se žlutou hvězdou na kabátě a máma mu ji hned odpárala. Takže jsme spolu chodili ven. Oni jinak nikam nesměli, samozřejmě... Prostě se u nás jednou objevil a celý barák to přijal. Dodnes je úžasné, že přece jen Češi nebyli takoví, že by hned udávali. Muselo jim být jasné, že to není žádný příbuzný.“

  • „Máma byla do té doby v domácnosti, nedělala. Jakožto žena politického vězně neměla šanci dostat nějaké místo. Dokonce se pamatuji, že ji přijal nějaký zubař jako techničku. Nějakou dobu u něj pracovala – a pak jí nedal ani korunu, protože věděl, že si stěžovat nebude. Bylo to dost složité. Díky příbuzným a známým, kteří něco občas přinesli k jídlu. Měli jsme také pomocnici v domácnosti, která byla totálně nasazená a z jejích příjmů se dalo částečně žít. Bylo to složité. Máma tehdy prodala kdeco.“

  • „Jednu z nejzazších vzpomínek mám na to, když k nám přišlo gestapo a hledalo nějaké materiály, aby mohli tátu zavřít. To vidím jako dnes. Seděla jsem na nočníku před kamny a oni tam přilítli a hrabali se ve všem. Pak je napadlo hrabat se v našich hračkách. Takže lítaly všechny hračky po celém bytě. Nenašli nic, táta nebyl tak blbej, aby si to schovával mezi hračkami. Bylo mi necelých pět let.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 10.10.2022

    (audio)
    délka: 02:55:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Maminka mu odpárala žlutou hvězdu a on s námi chodil ven

Dagmar před odjezdem do Švýcarska, 1946
Dagmar před odjezdem do Švýcarska, 1946
zdroj: pamětnice

Dagmar Váchová byla narozena 13. února 1938 v Praze do rodiny Prokopa a Stelly Domorázkových. Měla čtyři roky starší sestru, Janu. Její otec byl zemědělský inženýr, vysokoškolský pedagog a člen Československé akademie věd. Její matka byla v domácnosti. Oba její rodiče měli umělecké zaměření. Její otec ve svém volném čase maloval a sochařil, její matka navštěvovala hodiny sochařství. Domorázkové žili v Praze na Vinohradech. Jejich rodinná linie měla židovské předky, ale jejich rodinu ochránil před transportem farář František Dobiáš, když jim změnil křestní listy. Prokop Domorázek byl aktivní v odbojové skupině, která byla napojena na berounskou komunistickou buňku a v roce 1943 byl zatčen Gestapem. Možná pouze díky šťastným okolnostem se dokázal vyhnout trestu smrti a přežít kruté zacházení v německých vězeních do konce války. Stella Domorázková zůstala bez prostředků po dobu věznění jejího manžela, ale pořád v roce 1945 si vzala do péče desetiletého židovského chlapečka ze smíšené rodiny, který byl po dobu několika měsíců beze svých rodičů. Po válce Dagmařin otec vstoupil do KSČ v dobré víře v lepší společnost. Ale v 50. letech její otec byl vyloučen ze strany protože odmítal uznat myšlenky sovětského agronoma Lysenka jako vědecké podle tehdejší politické objednávky. Také ztratil svou práci jako pedagog na univerzitě zemědělství a byl vyloučen z akademie věd. Dagmer vystudovala zemědělskou střední školu v Mělníku. V den její maturity, v roce 1957, pod vlivem její oblíbené učitelky vstoupila do KSČ. Poté distančně studovala na zemědělské univerzitě v Praze. V polovině 60. let se provdala a v roce 1968 porodila syna. Na počátku 70. let neprošla prověrkami, když nesouhlasila se sovětskou okupací, a byla vyhozena ze strany. Naštěstí se to nedotklo jejího profesionálního života. Po čtyřech letech mateřské dovolené začala pracovat v Ústředním kontrolním a zkušebním zemědělském ústavu jako kvalitářka. Po revoluci 1989 začala navštěvovat křesťanské společenství a následovala cestu víry. Dvacet pět let pracovala jako dobrovolnice pro lidi, kteří přežili holokaust. Poskytovala jim duchovní a psychologickou podporu.