Josef Tvrzník

* 1931

  • „S dětmi, se kterými se normálně chodilo za první republiky… tak jsme se znali s německými kluky. Spolu jsme stavěli draky, chodili jsme nahoru na Jungen-Spielplatz (dnešní Žižkův vrch v Jablonci nad Nisou – pozn. aut.). Takhle jsme normálně žili. Já to neuměl říci německy, tak jsem mu to řekl česky a on mi rozuměl. Takto jsme si rozuměli. Ale pak přišel převrat, přišla německá armáda a on musel do Hitlerjugend. V Hitlerjugend ty kluky správně zpracovali. Takže v tom okamžiku jsem se stal největším nepřítelem. A tak kde jsme se viděli, tak jsem byl vždycky bit, poplivaný a pokopaný. Oni s těmi kudličkami, dali jim hned ty opasky, ty německý. Vybavili je okamžitě, to bylo ohromný, jak je vybavili. Vybavili je taky tím, že jim řekli, že takhle a takhle to bude, takto to chce Hitler a takto to všude muselo být. I pro ně to bylo špatný, oni s tím též ne všichni souhlasili. Učili je nenávidět nás. Ty jejich ideje – ein Reich, ein Volk, ein Führer.“

  • „Pak jsem vyšel z průmyslovky a začal řádit Harus. To byl poslanec, který tvrdil, že nebudeme dělat ty maloměšťácké cetky, že je to zbytečnost, ale budeme budovat těžký průmysl. A v roce 1949 likvidovali v Jablonci bižuterii. Ale to byly miliardové škody, které se ve městě nadělaly. Němci svou precizností, přesností a dokonalostí vybudovali takový ohromný základ pro průmysl a my jsme to dávali do šrotu. Celoživotní díla se dávala do šrotu! V roce 1952 zlikvidovali (komunisté – pozn. aut.) průmyslovou školu. Ta byla tak vybavená, že i když jsem tam pracoval 45 roků, dělal jsem na tom a věděl jsem, jak to má vypadat, tak na úroveň, na které to bylo v roce 1945, jsme se nedostali. Jakákoliv materiálová technika, po všech stránkách, tak (po válce – pozn. aut.) byla na průmyslové škole. A my jsme to všechno v roce 1952 zrušili. Představte si, že po válce, po takovéto válce jsme si dovolili tohle udělat! Víte, kdo to z mladých lidí nezažil, kdo jste to nezažili, tak si to vůbec nedovedete představit! To je šílený! V roce 1960 jsme přišli na to, že bychom to (bižuterii – pozn. aut.) mohli dělat pro Sovětský svaz. Udělali jsme Jablonex, exportní společnost. Vybudovali jsme ji u přehrady. Za přehradou jsme postavili bižuterní fabriku (Jabloneckou bižuterii – pozn. aut.) a v té bižuterní fabrice jsme z těch zbytků, které jsme potom ještě sebrali, čtyřicet roků vyráběli pořád stejnou bižuterii, i když bižuterie je módní záležitost. My jsme ještě z těch starých nástrojů… to se pořád z těch starých lisovacích nástrojů dělala bižuterie, jenom se to různými způsoby obměňovalo.“

  • „V roce 1945 ho naši čeští kluci strhli (sochu rytíře Rüdigera na Horním náměstí v Jablonci nad Nisou – pozn. aut.). Protože za války a před válkou to byl vždy rytíř, který byl proti násilí. A on povzbuzoval Němce za účelem, aby se nenechali znásilňovat Čechy! To byla podstata té sochy! Tam vždycky byla nějaká… když taková nějaká organizace jako NSDAP a tyhle všelijaké partaje, co oni měli, tak se vždy soustřeďovali u sochy Rüdigera. U nich to bylo všechno stejný, vždycky: ,Sieg Heil, Sieg Heil.‘ Všude hákové kříže, zfanatizovaní lidé, dav zfanatizovaných lidí a ti řvali… A ty pochodně věčně! Když si vzpomenu na tuto sochu, tak si vždy vzpomenu na tyto záležitosti, které se kolem toho děly, vždycky nějaké oslavy. To byl jejich takový symbol. Právě říkám, to byl symbol nenechat se ponížit, nenechat se utlačovat! To byla myšlenka té sochy. Ti, co s tím souhlasí a kteří (nyní – pozn. aut.) bojují, že je to krásná socha… Já říkám, no, ano, je to krásná socha. Ale teď je to padesát roků od konce války (v květnu 2016 71 let – pozn. aut.) a my jsme nebyli schopni místo té sochy… co ti čeští kluci, mí známí kluci toho Rüdigera shodili… A my Češi v Jablonci jsme za těch padesát roků nebyli schopni udělat něco českého. To mě jako… tato myšlenka… to je pro mne hrozné. Když si pamatuji všechny tyto věci, víte… no, nemám dobrý pocit. Já si kolikrát říkám, že lidé jsou nepoučitelní. Víte proč? Podívejte se teď na ty partaje na Slovensku. To jsou takoví, že takto chodili henleinovci s těmi pochodněmi. To je něco podobného!“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Liberci-Radčicích, 24.03.2016

    (audio)
    délka: 05:24:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když přišel inspektor do třídy, museli jsme zpívat Deutschland, Deutschland über alles

Josef Tvrzník, 1947
Josef Tvrzník, 1947
zdroj: archiv pamětníka

Josef Tvrzník se narodil 21. března 1931 v Jablonci nad Nisou. V něm jako malý chlapec zažil vzrůstající napětí mezi Čechy a Němci. Byl svědkem četných pochodů a shromáždění Henleinových stoupenců a zfanatizovaných Němců. Během války chodil do české jednotřídky v jinak německé škole v Pivovarské ulici v Jablonci. Pamatuje osvobození města Rudou armádou. Po válce vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu a nastoupil v Jablonci jako nástrojař a rytec k národnímu správci v Lučanech nad Nisou. V letech 1952–1954 absolvoval základní vojenskou službu u mechanizované jednotky v Jincích v Brdech, kde se podílel na vytvoření armádního běžeckého oddílu Dukla Jince. Od roku 1954 pracoval pět let ve firmě Naveta jako nástrojař. Popisuje úpadek a likvidaci bižuterního průmyslu v Jablonci po roce 1948. V roce 1959 nastoupil jako učitel rytectví a technických předmětů na jablonecké střední uměleckoprůmyslové škole. V letech 1972–1976 studoval na Karlově univerzitě v Praze dálkový pedagogický obor zaměřený na technické vyučování. V roce 1991 odešel do důchodu. Do roku 2005 pokračoval ve své pedagogické praxi jako externí učitel na střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad Nisou. V současnosti žije v Liberci-Radčicích.