Marie Turková, roz. Kratochvílová

* 1924  

  • „Jednou, bylo to na jaře, nám nepřijel žádný vlak z Prahy. Byli jsme na nádraží, bylo nás tam ze všech stanic, žádný vlak nejel. Potom jsme se dozvěděli, že v Praze byl postřelený Heydrich a že z Prahy žádné vlaky nesměly být vypravené, aby neutekl někdo, kdo mu to udělal. To jsme nevěděli nic. Tomu výpravčímu v Berouně to bylo líto, večer asi k páté hodině, byli jsme hladoví, nám dal nákladní vagón za lokomotivu a vypravil tu lokomotivu směrem na Příbram, aby nás rozvezla. Vagón byl z obou stran otevřený, poněvadž bychom neměli sílu, on nesměl ten vlak, ta lokomotiva, zastavovat. Tak z obou stran, byla tam zima, jeli jsme, zima ve vagónu a vždycky ten výpravčí zastavil ve stanici a vyskakovali jsme na jednu nebo na druhou stranu, kam to šlo.“

  • „Pamatuji si to, že mě maminka vzbudila ráno, že je konec války, 1945. A že jsem běžela na to náměstí, tam byl Červený kříž, a že mi dali červenou tašku. Kříž měla bílý, měla jsem tam obvazy, jodovou tinkturu, nějaké zásypy a chodila jsem po Příbrami. A byla jsem svědkem. Šla jsem přes náměstí a tenkrát jelo kolik aut vlasovců, jeli prudce přes to náměstí a byla jsem svědkem, že tam zastřelili jednoho vlasovce. A víte kde? Tam, kde je dnes úřad práce, byla zděná velká kašna, na rohu byl krám s oděvy, tak na rohu toho náměstí zastřelili jednoho vlasovce. Já vím, že jsem tam k tomu chtěla běžet a oni na mě mávali, že mě nepotřebují, protože byl mrtvý.“

  • „Potom jí to sebrali, nic nedostala, tak byla doma. Já jsem se potom vdala po válce do Prahy. Tam jsme bydleli a bývali bychom tam byli celých deset roků. Ale maminka za námi jezdila do Prahy, plakala nám tam, abychom se vrátili do Příbrami, poněvadž tady otevírali Uranové doly a maminka - jelikož byla sama v baráku - tak jí tam dali dva brigádníky. Jeden byl Slovák, ze Slovenska, ten prý byl pořád opilý a maminku snad obtěžoval. Maminka se jich bála, tak nám plakala v Praze vždycky, tak jsme se vrátili do Příbrami.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Příbram, 17.12.2019

    (audio)
    délka: 59:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Příbram, 24.01.2020

    (audio)
    délka: 54:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Řídím se heslem: všude rovně

Marie Turková, rozená Kratochvílová, se narodila 13. června 1924 v Příbrami a měla o deset let staršího bratra Adolfa. Otec Jaroslav Kratochvíl pracoval jako berní úředník v Pražské ulici v Příbrami, maminka Marie, rozená Smrčková, vedla krámek se smíšeným zbožím v Dlouhé ulici, kde rodina také bydlela. Bratr v roce 1938 narukoval do armády, ze které se ale po Mnichovské dohodě vrátil opět domů. V průběhu války se zapojil do odboje v rámci partyzánské skupiny Smrt fašismu pod vedením kapitána Olesinského. Marie nastoupila v roce 1939 v Příbrami na dvouletou obchodní školu. V roce 1941 nastoupila do Berouna na družstevní školu, kterou záhy vyměnila za školu pro ženská povolání. Denně dojížděla vlakem. Jako ročník 1924 byla totálně nasazena v sanatoriu na Pleši u Dobříše, kde pracovala až do konce války. Bratr se zúčastnil posledních válečných střetnutí na Slivici. Při osvobozování Příbrami pomáhala Marie jako zdravotnice. Po válce se provdala za Jaromíra Turka, přestěhovali se do Prahy a Marie pracovala v lékárně U Bílé růže v Jilské ulici, kde měla na starost séra. Po jejím znárodnění v roce 1948 pracovala ve Spofě na Žižkově. Po roce 1948 zabavili mamince také obchod v Dlouhé ulici a do domu jí nastěhovali dva brigádníky z nově otevřených uranových dolů. Marie se s mužem vrátila do Příbrami, kde oba pracovali na Uranových dolech, manžel jako plánovač, ona v účtárně. Vzpomíná na srpen 1968 a všeobecný strach z války. V rámci asanace starého města byl zbořen jejich domek v Dlouhé ulici, který si nedlouho předtím opravili. Pamatuje si shromáždění na náměstí v Příbrami v listopadu 1989. Má tři dcery a žije v Domově seniorů na Březových Horách.