PhDr. Štěpánka Tůmová

„Mám pocit, že jsem vlastně ale v životě nedělala žádný znalecký posudek na někoho, kdo by byl ve vazbě z politických důvodů. Snad vím o jediné výjimce, ale to je opravdu velmi případ takový diskutabilní, což byl, myslím, že se jmenoval [Augustin] Navrátil, z Moravy, byl to pán nábožensky založený, který posílal do Itálie papežovi zprávy. Kvůli tomu ho údajně měli vzít do vazby. Faktem bylo, že on byl zvláštní osobnost a byl osobnost vztahovačná až paranoidní. Jedna z nejsložitějších diagnóz v psychiatrii, a tedy i v psychologii, protože psycholog přispívá výsledky svých testových metod a pohovorů ke stanovení konečné diagnózy, tak velmi těžko je stanovit hranici mezi paranoidní poruchou osobnosti a paranoidní psychózou, tedy nemocí. On byl vždycky paranoidní. A podle mě, čím byl starší, tím to jeho chování bylo jaksi vystupňovanější. On si stěžoval na každého všude. On psal stovky dopisů po různých institucích. Ano, stížnost je jedna věc, ale napsat, já nevím, každý den na národní výbor nebo na prezidentskou kancelář nebo na ministerstvo kultury, psát tam dnes a denně, tak to už přesahuje podle mě ty hranice té poruchy osobnosti. Nicméně zase nebyla tam žádná jiná těžká psychopatologie, která by té psychóze odpovídala. Takže na tohoto člověka jsme dělali znalecký posudek. Protože se nám zdál být velmi složitý, tak v takovýchto případech se to v léčebně v Bohnicích dělalo tak, že se sezvalo konzilium znalců. To znamená, že se po primářské poradě sešli všichni pracovníci ve znalectví v léčebně, což mohlo být tak kolem patnácti osob, ať už psychologové, nebo psychiatři. A my, co jsme napsali ten posudek, jsme měli seznámit ty ostatní s tím, co jsme zjistili, jak jsme vyšetřovali, k jakým závěrům jsme došli. A ti ostatní, kteří tam seděli, se k tomu měli vyjádřit. Tenkrát jsme se v podstatě jednohlasně shodli na tom, že ten člověk už je ve stadiu duševní choroby. Pravda je, že třeba my, co jsme to psali, tři, teda dva psychiatři a jeden psycholog, jsme si byli vědomi i jedné věci. Pokud je někomu stanovena diagnóza duševní choroba, není schopen výkonu trestu, nepůjde do výkonu trestu, ale bude vykonávat ochranné psychiatrické léčení, a to v místě svého bydliště. Každé bydliště pod určitou psychiatrickou léčebnu. A my jsme věděli, že manželka pana Navrátila je sestrou na psychiatrii. A do této léčebny on bude převeden. Já si myslím, že toto hrálo velkou roli. Navíc na psychiatrii je člověk tak dlouho, dříve byl takovýto terminus technicus, dokud léčba nesplní svůj účel. Nyní je to tak, že jednou po roce musí být ten člověk přezkoumán, zdali už je vyléčen, nebo zdali ještě důvod jeho hospitalizace trvá. To znamená, že nemůže být propuštěn, aniž by tam nebylo riziko, že se dopustí nějakého trestného činu, ať už proti okolí, nebo proti sobě. To je jedno. Ať už hrozí sebevražda, nebo hrozí jakákoliv trestná činnost, kterou by nezvládl vůči okolí. Takže ono dostat za ten politický paragraf, který Navrátil [omylem říká „Wonka“] měl, za podvracení republiky a něco takového, tak by v tom kriminále jistě strávil delší dobu, než byl v psychiatrické léčebně, kde mohl mít dennodenní kontakt se svojí manželkou. To je teda jedna ze situací, kde bych řekla, že ta psychiatrie mohla pomoct. I když opravdu to rozhodnutí bylo hraniční.“

„Pavilon 17 bylo oddělení, kde byli hospitalizováni jednak obvinění, kteří čekali na soud, a během toho obvinění, ať již to obvinění bylo na svobodě, anebo to prožívali ve vazbě, se projevily nějaké známky duševní choroby, nebo ti lidé řekli, že docházeli na psychiatrii, a čekali na znalecký posudek. To byla jedna kategorie pacientů. A druzí pacienti byli ti, kteří již během výkonu trestu začali mít duševní potíže jakéhokoliv druhu. Tak tyto dvě kategorie byly na pavilonu 17. Veškerý personál, včetně primáře, jsme byli zaměstnanci léčebny. To znamená civilní zaměstnanci léčebny. Samozřejmě ten barák jako takový hlídali bachaři, protože je nutné si uvědomit, že docela velké procento našich klientů bylo vrahů. A vrah odsouzený třeba za dvě nebo tři vraždy – co se mu stane, když se pokusí tam vzít někoho z nás jako rukojmí nebo utéct? On už nemůže dostat vyšší trest, než dostal. Takže ano, já si myslím, že bylo nutné, aby takovéto oddělení bylo hlídáno, nebyl tam volný vstup. A samozřejmě my jako personál jsme vstupovali do pokojů, nikoli cel, za přítomnosti toho příslušníka. Abychom byli pod ochranou, kdyby nás někdo z nich napadl. Fakt je, že mnoho z těch příslušníků tam bylo dlouhá, dlouhá léta. A až jsem se divila, jak se poučili. Já bych řekla, ne že bychom se my, zdravotníci, přizpůsobili tomu policajtskému drilu. Naopak oni mnohé pochopili. Oni pochopili, že když policajt vstoupí do místnosti, kde je odsouzený, on se někdy nemůže postavit do pozoru. Například proto, že bere nějaké léky, při kterých se mu motá hlava. Nebo trpěl depresí. A najednou oni začali chápat, že neplatí ta pravidla, která platí ve vazbě nebo v kriminále. To bylo takové plus, že jsem si říkala, ano, tady se ty lidi poučejí, a pokud se vrátí do těch zařízení, odkud přišli, třeba tam něco to lidského přinesou.“