Rolando Tudela Irivar
* 1972
-
„Všechno se dnes zdražuje, když je věcí dostatek, tak ceny klesají, ale nyní, když je ekonomická krize, je všeho nedostatek a ceny rostou. Vláda se snaží za účelem nákupu vytřískat z kubánské ekonomiky nějaké finanční prostředky, protože všechno na Kubu musejí kupovat, vláda vždy musela pro svůj lid kupovat v zahraničí, jsme ekonomikou spotřební, nikoliv výrobní nebo vyvážející. Nejsme velkým světovým producentem ničeho. Jsme rozvojovou zemí, a ještě navíc s ekonomikou se silnými státními zásahy. Jaká je aktuální ekonomická situace na Kubě? Obchodní bilanci používají samotní ministři financí, nebo ministři místního rozvoje, náměstci ministrů a všichni finanční poradci a předsednictvo, ti používají mnoho odborných až technických pojmů, kterým ale nikdo nerozumí. Lidé jim říkají: ‚Těmto pojmům nerozumíme, co se nám pokoušíte sdělit?‘ Ale to je přesně to, co chtějí, aby mohli s národem manipulovat. Používají pojmy, kterým ne všichni rozumí a ztrácí se v nich. Chápou je jen oni sami, ti nahoře, ale ne běžná část populace. Vládě se to ale hodí, že lid nerozumí jejich rétorice, že nerozumí současné hospodářské krizi.“
-
„Poté, co jsme navštívili v nemocnici našeho zraněného kamaráda, také oponenta komunistického režimu, jsme se vydali na ‚Náměstí Revoluce‘ [Plaza de la Revolución] v Caimaneře, bylo už asi osm hodin večer. A tam se to stalo, něco takového jsem v životě neviděl. Poprvé byly při potlačení mírové protivládní demonstrace povolány speciální vojenské jednotky. Vojáci byli v přilbách, se štíty, ostřelovači měli neprůstřelné vesty, všichni byli až po zuby ozbrojeni. Několik vozů speciálních vojsk nám zablokovaly cestu. Přijelo tam i několik aut agentů Státní bezpečnosti převlečených v civilu a auto s příslušníky ‚Mladých komunistů‘, kteří jsou k takovýmto zásahům také vycvičeni.“
-
„‘Středisko kubánských pracovníků‘, jako oficiální úřad kubánské vlády by mělo fungovat jako orgán dohlížející na dodržování pracovněprávní legislativy. ‚Středisko kubánských pracovníků‘ by mělo být tím správným úřadem, hájícím práva všech pracujících, ale vše je jenom jedna velká zástěrka, aby tak režim hájil zájmy vedoucích odborů a vysoko postavených papalášů, nikoliv odborářů a pracujících Kubánců. Proto je ‚Kubánská jednotná rada pracujících‘ [Consejo Unitario de Trabajadores de Cuba] pověřena ‚Mezinárodní organizací práce‘, aby sledovala situaci a podmínky na pracovním trhu a pokusila se zdokumentovat a oznámit všechna porušení obecných pracovních práv na Kubě. Pamatuji si, že samotné zprávy byly opravdu dlouhé, shromažďovaly jsme v nich informace a data z různých sektorů, rozdělených do kategorií. Například data rozdělená podle demografických ukazatelů, ze sektoru práce, z oblasti vzdělávání, zdravotnictví, cestovního ruchu nebo dokonce jsme sledovali i podmínky kubánské mládeže.“
-
„Byl jsem také vězněn, posledních šest měsíců na vojně jsem strávil ve vězení. Nařkli mě, že jsem ukradl nějaké boty, přitom je ukradlo několik vojáků. Zapletli mě do toho, protože jsem měl podobné boty a taky hodinky od mého otce. Můj otec pracoval ve Spojených státech amerických, přivezl mi je z jedné pracovní cesty. Odsoudili mě na šest měsíců, přitom za tento čin se normálně dávala pokuta, ale jelikož jsem byl ve výkonu vojenské služby, odsoudili mě k šesti měsícům za mřížemi. Během soudu mi můj právník řekl, že to je horší divadlo než případ ‚Pěti hrdinů‘, kdy odsoudili všech pět, a ještě navíc jejich obhájce. To mohli, když je uznali vinnými. Já jsem před soudem nemohl s právníkem ani mluvit, nepustili ho ke mně. To mi potom říkal, že mě nemohl jít ani navštívit v zadržovací cele.“
-
Celé nahrávky
-
Cuba, 12.12.2020
(audio)
délka: 01:22:34
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
Proti komunistickému režimu musíme bojovat jeho vlastní zbraní – dokumentováním a zveřejňováním všeho, čeho se dopouští
Rolando Tudela Irivar se narodil v roce 1972 v Guantánamu na Kubě. Většina jeho příbuzenstva z Kuby emigrovala během 80. let, a Rolando byl v neustálém kontaktu s jinou realitou než s tou, kterou mu podsouval komunistický režim. V roce 1993 musel nastoupit na povinnou vojenskou službu, kde měl ale četné problémy s disciplínou a poslušností, až byl na posledních šest měsíců své služby zavřen do vězení za údajnou krádež bot. Když byl v roce 1995 propuštěn, začal pracovat jako truhlář a tomuto živobytí se věnuje dodnes, nicméně nikdy mu neschválili státní oprávnění k samostatně výdělečné činnosti. V roce 2005 vstoupil do opoziční skupiny „Kubánské jednotné rady pracujících“ [Consejo Unitario de Trabajadores de Cuba], která si klade za cíl sledovat dodržování pracovních práv na Kubě a jejich porušování oznamuje „Mezinárodní organizaci práce“. Kvůli jeho činnosti delegáta organizace je neustále sledován Státní bezpečností. V roce 2011 pronásledování vyvrcholilo v jeho uvěznění ve vykonstruovanému obvinění z pokusu o nelegální odchod ze země. Po propuštění na svobodu v roce 2013 zesílil svou činnost a nadále usiluje o zlepšení pracovních podmínek Kubánců. Potvrzené případy porušování pracovních práv zveřejňuje v mezinárodních reportech, statistikách a nezávislých zpravodajích. Boj za spravedlivé zacházení v pracovním procesu kubánského obyvatelstva se stal jeho životním posláním.
