Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rolando Tudela Irivar (* 1972)

• nació el 10 de octubre 1972 en Guantánamo en República de Cuba

• en 1991 terminó la preparatoria en el Politécnico de Guantánamo

• en 1993 ingresó al servicio militar obligatorio, en esta institución estuvo encarcelado seis meses por un supuesto robo de calzado

• a posterior de su salida en 1995 se desempeña como carpintero sin licencia estatal

• es miembro del grupo opositor “Consejo Unitario de Trabajadores de Cuba” desde 2005 con el objeto de denunciar las violaciones de los derechos laborales

• ha sido amenazados, atacado, detenido e interrogado en incontables ocasiones

• durante el 2011 fue condenado a dos años de privación de libertad en el “Combinado de Guantánamo” por el supuesto delito de intento de salida ilegal del país

• reside en Guantánamo y persiste denunciando las prácticas del régimen comunista en Cuba

Česká verze příběhu následuje po té španělské:

“El Gobierno comunista no hace nada por el bien de la gente, al contrario, son muy comunes violaciones laborales, explotación de los trabajadores y de su salud”, reclama Rolando Tudela Irivar, luchador por los derechos laborales en Cuba, y está decidido a persistir denunciando las condiciones críticas de los empleados estatales.

Lo viví en niñez, lo analicé en adolescencia

Rolando Tudela Irivar nació en 1972 en la ciudad de Guantánamo en Cuba. La familia de Rolando sufrió persecución y nacionalización de sus bienes después del triunfo de la Revolución Cubana en 1959. Por la difusión e instauración de la doctrina marxista en el país, algunos de sus familiares decidieron emigrar – sus tíos por la Base Naval de los EE. UU., primos de su padre por la Embajada de Perú en 1980[1] o por el puerto de Mariel[2], debido a esto, desde la infancia, Rolando escuchó las noticias del extranjero sobre las condiciones de vida en un país capitalista, lo cual no coincidía con las oportunidades en un régimen comunista: “Todo esto lo viví como un niño, en mi adolescencia lo estuve analizando. En mi lógica objetiva sabía que algo andaba mal, porque las personas que vivían afuera decían que, si te esforzabas, vivías en la prosperidad, no importaba, quién era el presidente”, acerca el motivo, por el que nunca ha estado a favor de la ideología comunista.

La mentalidad del ejército

Al finalizar sus estudios preparatorios en el Politécnico de Guantánamo, en 1991, lo llamaron al servicio militar obligatorio, sin embargo, Rolando prolongó su inicio hasta 1993, cuando ya tenía varias multas por no presentarse y amenazas de encarcelamiento. El año 1993 fue difícil para todo el país – Cuba fue afectada por una crisis socioeconómica llamada el “periodo especial”[3], lo que Rolando recuerda así: “La comida para el ejército era peor de lo peor, un vaso de té y una rebanada de pan, comíamos yuca o calabaza cruda, lo que encontramos en los trabajos forzosos en el campo. Muchos se fugaban, y luego los metían a los calabozos”, menciona Rolando y añade, que él también estuvo encerrado en los calabozos por negarse a ejecutar una orden arbitraria. Debido a su desobediencia y por “no tener la mentalidad de ejército consistiendo en cumplir antes de pensar”, lo comisionaron durante las noches a excavar los túneles. Rolando cumplió los últimos seis meses de su servicio militar encarcelado por el supuesto robo de unas botas negras.

Todo es una mentira

Cuando Rolando finalizó el servicio en 1995, tenía 22 años, no obstante, ya sabía, que el régimen cubano era una dictadura llena de corrupción y mentiras: “En Cuba hasta el día de hoy existe una dictadura real y verdadera. No era un chisme lo que se escribía en los noticieros internacionales, era realidad el adoctrinamiento, que quién no se asuma a la doctrina comunista, está mal mirado y pierde su empleo, su vida”, describe la situación de los cubanos. Rolando empezó a trabajar como carpintero, y hasta la actualidad se dedica a este oficio, nunca ha deseado ser empleado estatal y por tanto labora sin permiso del Gobierno, entonces ilegalmente. En 2005 entró como carpintero a casa de un oponente al régimen, éste le invitó a acercarse a la organización “Consejo Unitario de Trabajadores de Cuba” [CUTC]. Como tiempo antes Rolando había observado la situación de la disidencia e intentando escapar de Cuba por la Base Naval de los EE. UU, aceptó y empezó a denunciar las violaciones de derechos laborales a la “Organización Internacional del Trabajo” [OIT] y pronto se convirtió en el Delegado Tesorero del grupo.

Reporte lleno de denuncias

En Cuba existe una institución estatal de la protección a los derechos laborales – la “Central de Trabajadores de Cuba”, no obstante, es un sindicato oficialista, lo que según Rolando la hace corrupta, injusta, con jefatura arbitraria y vinculada directamente con el Gobierno cubano. “La organización sindicalista de Cuba no funciona bien, no protege a los trabajadores verdaderamente. ‘CUTC’ lleva informes anuales y los pasa a la ‘OIT’. Nosotros los desarrollamos, reportamos sobre todos los sectores y categorías, cuáles derechos se violan por cuál sector. Todo el informe es prácticamente una larga denuncia”, explica el objetivo de la organización y agrega: “Realizamos denuncias muy claras – sobre la insuficiente alimentación, inexistentes medios de protección, bajos salarios, esos son los temas de siempre”.

Información vale más en imagen que escrita

Enseguida después de su entrada al grupo oponente iniciaron las amenazas y persecución de parte de la Seguridad del Estado hacia Rolando, a las que reaccionó con la sugerencia de documentarlos. “Una información vale más en imagen que escrita. Recomendé a nuestro grupo oponente hacer lo mismo, atacar con la propia arma de sistema, documentar su cacería de los disidentes. Empezamos a grabar los actos de repudio en contra los opositores. Los oficiales de policía salían en videos, en fotografías, ya no podían mentir sobre sus acciones a la cara de la sociedad cubana, ni a la cara de la sociedad internacional”, alardea Rolando.

Primera vez que usaron antimotines contra la oposición

En 2011 Rolando participó en una marcha por la libertad de los presos políticos en Cuba. Rolando describe, cómo la policía política en conjunto con la Seguridad del Estado brutalmente atacó a los manifestantes pacíficos: “A mí me agarraron, empezaron a darme patadas, arrastrándome hasta quemar mis rodillas. Me dejaron solo porque un hermano mío gritaba que me iban a matar y me llevaron a los calabozos”. En esta ocasión Rolando tuvo la suerte y fue liberado en unos días, algo que no ocurrió en su siguiente detención, cuando fueron al hospital a visitar a un compañero lesionado en este ataque. “Cuando bajamos del hospital a la calle, apagaron las luces, ya había noche, y ya nos esperaba policía con antimotines y rifles de mazorca. Nos rodearon carros de Juventud Comunista y civiles, empezaron a darnos golpes. Era brutal, era la primera vez que usaron antimotines y rifles mazorca contra la oposición”, rememora esta embestida. Rolando fue detenido y sancionado a dos años de privación de libertad por el delito de intento de salida ilegal del país. “Me inventaron la prisión. Hicieron juicio en la misma prisión, donde no pudo venir nadie de mi familia, ni abogado. Era por gusto”, comenta su encierro en el “Combinado de Guantánamo”, de donde salió en noviembre de 2013.

La esclavitud laboral en Cuba persiste

Para Rolando las denuncias sobre las condiciones laborales de la mayoría de los cubanos son de medular importancia en la lucha contra al régimen comunista, ya que al sistema lo interesa solamente mantenerse en el poder. “Esta dictadura usa para su objetivo cualquier tipo de manipulación. No hacen nada por el bien de la gente, al contrario, son muy comunes violaciones laborales, explotación de los trabajadores, de su salud”, reclama al respeto, y subraya la perturbadora situación de los médicos cubanos dependientes del Gobierno: “Les dan muy poco, los médicos no tienen opciones o pierden todo. Sus misiones extranjeras son prácticamente una trata de personas y su concepto de salario coincide con la esclavitud laboral”. Rolando espera que, debido a la crisis económica contemporánea en Cuba, se dé la pronta iluminación de la sociedad cubana, ya que el régimen cubano es incapaz de asegurar las necesidades básicas de la población y la mantiene en un círculo de mentiras. Denunciar la realidad y acciones verdaderas del Gobierno comunista es el mayor objetivo de la vida de Rolando.

 

 

[1] Más información sobre el incidente en la Embajada de Perú en agosto 1980 aquí: https://www.elnuevoherald.com/noticias/mundo/america-latina/article118881378.html o https://www.youtube.com/watch?v=ZqNiksxPnvY

[2] Cuba abre el puerto de Mariel cerca de la Habana y cientos miles de los cubanos aprovechan para salir de Cuba, se llama éxodo de Mariel. Más información aquí: https://www.unabrevehistoria.com/2007/11/exodo-desde-mariel.html

[3] El “periodo especial” es el nombre para la época de crisis económica en Cuba en los años 1990 causada por la caída de la Unión Soviética. Más información: https://www.elnuevodiario.com.ni/internacionales/491009-cuba-economia-periodo-especial/

 

„Komunistickou Vládu nezajímá blaho lidu, naopak, běžné je porušování základních i pracovních práv, vykořisťování zaměstnanců nebo ohrožování jejich zdraví,“ prohlašuje Rolando Tudela Irivar, kubánský disident trvající na dodržování pracovních práv a který proti nastolenému režimu bojuje zveřejňováním kritických podmínek státních zaměstnanců.

Nezáleží na tom, kdo je zrovna u moci

Rolando Tudela Irivar se narodil v roce 1972 ve městě Guantánamo na Kubě. Po vypuknutí Kubánské revoluce v roce 1959 přišla rodina Rolanda o svůj majetek a pozemky a většina příbuzných se rozhodla před nastolenou marxistickou doktrínou utéct ze země – strýc s tetou přes Námořní základnu Spojených států amerických v zátoce Guantánamo, otcovi bratranci v roce 1980 přes Velvyslanectví Peruánské republiky[1] a další přes přístav Mariel[2]. Nebylo tedy divu, že již od dětství byl Rolando v kontaktu s kapitalistickým světem a slýchával o blahobytu v zahraničí, který v kubánské realitě nikdy nepoznal: „To, co se stalo mé rodině, když jsem byl malý, jsem byl schopen pochopit až během dospívání. Tušil jsem, že na Kubě něco není v pořádku, protože moji příbuzní tvrdili, že když se snažíš, tak nikdy nestrádáš, a to bez ohledu na to, kdo je zrovna u moci,“ přibližuje důvod, proč se vyhranil vůči komunistické ideologii.

Vojenská morálka

Po ukončení studia na Střední polytechnické škole v roce 1991 byl Rolando povolán k nástupu na povinnou vojenskou službu, což ale odkládal až do roku 1993, kdy už měl na kontě několik pokut a hrozilo mu odnětí svobody za neuposlechnutí nařízení. Rok 1993 byl zrovna kritickým rokem vzhledem k socioekonomické krizi nazývané „speciální období“[3], které Rolando popisuje následovně: „Jídlo na vojně bylo to nejhorší, co jsem kdy jedl, za celý den jsme měli jen hrnek čaje a krajíc chleba, někdy maniok nebo syrovou cuketu, nebo to, co jsme našli na poli při nucených pracích. Hodně vojáků uteklo, ale když je chytli, zavřeli je do podzemní kobky,“ vzpomíná Rolando a dodává, že i on sám byl několikrát v kobce za neposlušnost. Důsledkem jeho odbojného chování a „nesprávné armádní mentality – myslet a až pak konat, nikoliv konat rozkaz a raději nemyslet“, byly povinné noční práce kopání tunelů. Posledních šest měsíců vojny strávil Rolando ve vězení za údajnou krádež bot.

Jedna velká lež

Když v roce 1995 Rolanda propustili z vojenské služby, bylo mu pouhých 22 let, ale už mu bylo jasné, že kubánský režim je dle jeho slov zkorumpovaná diktatura plná lží: „Skutečná a opravdová diktatura přetrvává na Kubě až do dnes. Komentáře zahraničních zpravodajů byly pravdivé, jedná se a indoktrinaci – kdo nesouhlasí s komunistickou doktrínou, je kontrarevolucionář a může přijít o práci nebo dokonce o svůj život,“ popisuje každodenní strach Kubánců. Rolando začal pracovat jako truhlář, povolání, kterému se věnuje i v současnosti. Nikdy nechtěl být státním zaměstnancem, takže nevlastní vládního povolení k výkonu činnosti a pracuje nelegálně. V roce 2005 opravoval domek jednoho z oponentů komunistického režimu, který ho přizval stát se členem „Kubánské jednotné rady pracujících“ [Consejo Unitario de Trabajadores de Cuba]. Jelikož Rolando již nějakou dobu pozoroval kubánský disident a sám se pokusil z Kuby utéct přes Námořní základnu USA, nabídku přijal. Mezi jeho hlavní činnost v organizaci patří sledovat a oznamovat případy porušování obecných pracovních práv zaměstnanců „Mezinárodní organizaci práce“. Rolando se krátce po vstupu do sdružení stal jeho pokladníkem.

Reporty plné příkladů porušování práv

Na Kubě existuje Státní úřad pro ochranu pracovních práv, nicméně, jedná se komunistický odborový svaz, dle Rolanda zkorumpovaný, nespravedlivý a se zákeřným vedením napojeným přímo na kubánskou Vládu. „Syndikát nefunguje dobře, ve skutečnosti zaměstnance nechrání. Naše ‚Rada pracujících‘ vše sleduje a informuje ‚Mezinárodní organizaci práce‘ v pravidelných reportech a výročních zprávách, rozdělených podle různých sektorů a kategorií. Konečná zpráva je vlastně jedna velká stížnost,“ zdůrazňuje Rolando a doplňuje: „Námi uveřejněné informace jsou velmi jasné – o nedostatečné stravě, neexistujících ochranných pomůckách státních zaměstnanců, nízkých platech, to jsou věčná témata.“ 

Fotka má větší výpovědní hodnotu než psaná stížnost

Téměř okamžitě po vstupu do opozice se Rolando stal objektem výhružek a pronásledování Státní bezpečností – Rolando ale nezaváhal a chtěl vše zdokumentovat. „Fotka má větší výpovědní hodnotu než psaná stížnost. Navrhl jsem všem kolegům, abychom dělali to samé, co dělá policie, proti komunistickému režimu musíme bojovat jeho vlastní zbraní, dokumentováním a zveřejňováním všeho, čeho se dopouští. Strážníci a agenti už nemohli lhát kubánskému lidu ani mezinárodním organizacím do očí, měli jsme je natočené a vyfocené,“ dodává hrdě Rolando.

Těžkooděnci proti opozici

V roce 2011 se Rolando účastnil protestu za osvobození kubánských politických vězňů, kde byl spolu s dalšími demonstranty krutě napaden Státní bezpečností: „Chytli mě a začali do mě kopat, táhli mě po zemi, až jsem cítil svá spálená kolena. Nechali mě, až když jeden z mých kamarádů z opozice začal křičet, ať mě nechají, že mě zabijí, a tak mě alespoň zavřeli do podzemní kobky.“ Tentokrát měl Rolando štěstí a byl propuštěn po několika dnech, na rozdíl od jeho následujícího zadržení, když celá skupina oponentů režimu navštívila svého kolegu v nemocnici: „Vyšli jsme z nemocnice na ulici, najednou zhasla všechna pouliční světla, a napadli nás těžkooděnci. Obklíčily nás vozy se členy ‚Kubánské mládeže‘ a s civilisty, kteří nás brutálně zmlátil,“ popisuje okamžik, kdy poprvé v historii disidentu zaútočili ozbrojení těžkooděnci na opoziční hnutí. Rolando byl zadržen a odsouzen ke dvou letům odnětí svobody za údajný pokus o nelegální útěk z Kuby. „Vymysleli si důvod, aby mě mohli zavřít. Přímo ve vězení jsem měl soud, kterého se nemohl nikdo zúčastnit, ani má rodina ani obhájce. Ušili to na mě jen tak pro radost,“ dodává ke svému trestu v „Kombinované věznici v Guantánamu“ [Combinado de Guantánamo], ze kterého byl propuštěn v roce 2013.

Novodobé otroctví na Kubě

Pro Rolanda představují stížnosti o nevhodných pracovních podmínkách kubánského obyvatelstva hlavní náplň jeho protirežimní činnosti. „Komunistická diktatura pro svůj prospěch používá všechny možné druhy manipulace. Komunistickou Vládu nezajímá blaho lidu, naopak, běžné je porušování základních i pracovních práv, vykořisťování zaměstnanců nebo ohrožování jejich zdraví,“ zdůrazňuje a uvádí příklad zneužívání kubánských lékařů vysílaných do zahraničí: „Lékaři nemají na výběr, musejí jet nebo můžou přijít o všechno. Tzv. lékařská diplomacie a její mise do zahraničí je ve skutečnosti obchodem s lidmi, jejich finanční ohodnocení a podmínky odpovídají novodobému otrokářství.“ Rolando pěvně věří, že pod tíhou současné ekonomické krize na Kubě lidé prozřou a uvědomí si, že komunistický režim není schopen zajistit základní potřeby obyvatel a udržuje je ve lži a se svázanými rukami. Zveřejňovat neoprávněné postupy komunistické Vlády je Rolandovým životním posláním.

 

[1] Více informací o událostech na Velvyslanectví Peruánské republiky v roce 1980 zde: https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1345389-exodus-z-mariel-desetitisice-kubancu-prchaji-z-ostrova-svobody

[2] Kuba otevřela přístav Mariel poblíž Havany a tisíce Kubánců využily příležitost a opustily Kubu. Událost je také nazývaná jako Exodus z přístavu Mariel. Více informací zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuba#1980:_Exodus_z_p%C5%99%C3%ADstavu_Mariel

[3] Období počátku 90. let na Kubě je také nazýváno „speciálním obdobím“ [periodo especial], jedná se o ekonomickou a potravinovou krizi, vzniklou v důsledku pádu Sovětského svazu v roce 1990 a ukončení hospodářské pomoci Kubě. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/