Miloslav Trubáček

* 1916  

  • „Pak tam najednou přivedli nějakého staršího pána, což byl můj advokát, kterého jsem vůbec předtím nikdy neviděl. Sehnal mi ho bratr na nějaké doporučení. Byl to takový ustrašený hodný pán. Začal mě přesvědčovat, abych opravdu všechno řekl tak, jak je to tam [ve vyšetřovacím spise], neříkal nějaké jiné věci, že by mi to ublížilo, a že mi nechce zatajovat, že to obvinění je velmi vážné a že by za to mohl být vynesen absolutní rozsudek. To jsem si říkal: ‚Tak za tohle absolutní rozsudek?‘ Tak mě tedy zpracovával a říkal, že se v pondělí uvidíme [u soudu]. Fakt je, že se snažil mluvit v můj prospěch. Ale ta podlost Státní bezpečnosti! Oni v obžalovacím spise předložili – soudce mi to ukazoval – takové hnízdo granátů. Já jsem říkal soudci – to byla jediná věc, kterou jsem namítal, že jsem granáty vůbec nikdy neměl v ruce. A on řekl: ‚No, přece jste byl na vojně.‘ Já jsem mu odpověděl: ‚Ale v náhradní záloze, necelé dva měsíce, a granáty jsme vůbec nedostali, akorát nějaké staré německé pušky a lehké kulomety.‘ Tak to [podvržené granáty] vyřadili a už se o tom nebavili. Překvapilo mě ale, co všechno na mě přichystali.“

  • „Když v sedmdesátých letech dělalo vnitro revize, které začaly roku 1956, tak to [můj případ] dělal doktor Jůzl, takový čtyřicátník, sympaťák. Ten mi říkal: ‚Prosím vás, nebyl ten Nor [Ole Ålgård] přímo v jejich [Státní bezpečnosti] službách? Na nás to dělá dojem, že to byla provokace, aby vás nějak vyřídili. Nebyl jste ve straně, nic zlého jste nedělal, žádné politické akce, takže my máme dojem, že to bylo nastražené Státní bezpečností, aby vás nějak mohli zlikvidovat.“

  • „Od roku 1956 projížděly věznice takové komise mladých, už dobře oblečených a chytrých chlapů, kteří měli zřejmě velké pravomoci. Navštěvovali různé vězně a taky mě si vybrali. Jeden zřejmě vyšší důstojník, dobře oblečený, černovlasý – bylo vidět, že to je elita StB – mi říkal: ‚My víme, že ty naše rozsudky byly trošku přísné, ale teď to půjde rychle. Začínají se dělat revize, řada lidí, kteří se nechovali dobře, už jsou pryč, už nejsou v našich řadách. Ale pochopitelně chceme, aby ti lidi, kteří budou propuštěni a budou jim zmírněny tresty na podmínku, nepodnikali zase nějaké nepřátelské akce.‘ Já jsem říkal: ‚To víte, že tohleto mně stačilo.‘ On říkal: ‚Já vám nemůžu nic slíbit, ale když to půjde takovým tempem dál, tak do Vánoc by většina z vás mohla být doma.‘ Jenže pak přišly maďarské události, začaly filcungy, rozhazovaly se lůžka, zhoršilo se samozřejmě taky jídlo.“

  • „[Vedoucí kanceláře velvyslanectví v Moskvě] Malý mi říkal, že bych měl poznat nějaké Rusky. Já jsem si myslel, že mě pozve do nějaké rodiny, poněvadž jeho žena byla ze smíšeného česko-ruského manželství. Proto jsem odpověděl: ‚Tak mi řekněte kdy.‘ Přišel pro mě, říkal, že to není daleko a že tam dojdeme pěšky, že se tam špatně parkuje. Zatáhl mě do baráku, který byl vybydlený, ani v oknech nebyly záclony. Výtah tam byl, ale bylo to hned v prvním poschodí. Zaťukal na dveře a přišel otevřít chlap, taková statná gorila, a ještě tam pak byl jeden. Byt byl prázdný, jenom měli rezavě nalakovaná prkna, jak to bývalo ve starých bytech. Ještě taky malý stůl a čtyři židle, jinak nic. Tak to jsem si řekl: ‚Tohle nějak smrdí, tohle přece není žádná ruská návštěva.‘ Ptali se mě, jak se mám, tak jsem začal chválit divadlo, kulturu a výstavy, ale že jinak mám hodně práce. Oni na to: ‚No, tak to se můžeme sejít někdy jindy.‘ Říkám: ‚Já mám pořád hodně práce, mám plno úkolů.‘ Tak jsem se z toho docela drsně vymluvil, že to absolutně nepřipadá v úvahu. Byli by chtěli patrně nějaký závazek, ale prostě jsem to od sebe odmrštil a od té doby to už nezkoušeli. Malý pak dělal jakoby nic, jenom se zeptal: ‚O té návštěvě jste někomu vykládal?‘ Já jsem odpověděl: ‚Ne, proč bych to dělal?‘ – ‚Radši to zapomeňte,‘ řekl.“

  • „Když se mnou [příslušníci Státní bezpečnosti] jednali, ještě jsem byl v kriminále, a když mě v roce 1960 pustili na velkou amnestii, tak ještě několikrát za mnou přijížděl – sympaťák to byl, se školama, nebyl to žádný primitiv. Chtěl vědět, kde mám jaké příbuzné, jestli nemám příbuzné v Americe nebo v Anglii. Já neměl žádné příbuzné. On pořád špekuloval, kudy bych mohl utéct do zahraničí. To už jsem pochopil, že mě chtějí někam vyslat, ale nemohl jsem si představit, že když tady mám rodinu, bratra a rodiče, že bych si mohl dovolit přejít na druhou stranu. Když už to nějak končilo, tak tenhle referent, jehož jméno samozřejmě neznám, on se mi nepředstavil, tak přijel pro mě, odvezl mě někam na Hradčany. Kudy a kam mě to vezl, nevím. Dovedl mě do nějaké pěkné velké kanceláře, čelem proti mně seděl brýlatý pán. Byl dobře oblečený, ale šla z něj trochu hrůza, byl takový studený. Pořád si mě prohlížel, vůbec na nic se mě neptal, ale pak jenom řekl: ‚No, tak to stačí.‘ Tamten mě zase sebral, odvezl mě do města, vypustil mě a už se pak neukázal. Já jsem pak až později, když po revoluci [1989] ukazovali různé bývalé hodnostáře a nějací redaktoři jeli do Bratislavy, zjistil, že tenhle náměstek [Alojz] Lorenc si tam žije v důchodu v krásné vile.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Praha, 30.10.2010

    (audio)
    délka: 08:25:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Co bych se odvolával? Bylo to divadlo předem perfektně připravené

Trubáček na fotografii ve vězeňském spisu
Trubáček na fotografii ve vězeňském spisu
zdroj: Národní archiv, Správa Sboru nápravné výchovy, osobní vězeňský spis

JUDr. Miloslav Trubáček se narodil roku 1916 v Praze. Po druhé světové válce začal pracovat na československém ministerstvu zahraničních věcí a dokončil studium práv. V letech 1946-1949 působil jako druhý velvyslanecký tajemník na československém velvyslanectví v Moskvě, kde odmítl vstoupit do KSČ i do služeb NKVD. Roku 1949 se proto musel vrátit do Prahy na ministerstvo, kde v plném proudu probíhala „výměna kádrů“, a dostal výpověď. Ujal se ho však vedoucí oddělení reparací, takže na ministerstvu mohl zůstat až do roku 1953, kdy byl zatčen při pokusu o emigraci do Rakouska, přinejmenším částečně vyprovokovaném Státní bezpečností. Následujícího roku ho soud za údajnou špionáž a velezradu odsoudil na 16 let. Úvahy o revizi Trubáčkova trestu roku 1956 přerušily maďarské události, takže vězení opustil až roku 1960 na základě prezidentské amnestie. V roce 1971 se dočkal částečné rehabilitace. Po propuštění se StB zaobírala plány, že ho vyšle na Západ jako svého agenta, z těchto plánů však nakonec sešlo. A tak se z pozice pomocného dělníka v Dopravním podniku hl. m. Prahy až do role právníka pověřeného ministrem zahraničního obchodu k likvidaci jedné akciové společnosti dostal jen díky svým vlastním schopnostem.