Vladimír Tomek

* 1944

  • „V Letohradě se od roku 1968 zpívaly kytarové mše. To soudruhům hodně vězelo v hrdle. Pak kytary zakázali, tak se zpívaly ty písně s klavírem. Ten farář, za kterého se kytary rušily, tomu pak také sebrali státní souhlas. Takže on to byl takový mix. Neměli nás rádi jako samostatně myslící a samostatně existující lidi. A proto, že jsme byli věřící a něco tomu dávali. Na rytmické mše býval kostel na Orlici plný, hlavně první dva roky. To samozřejmě soudruhům vadilo. Na faráře tlačili. Nám celkem nemohli nic říkat. Jestli zpíváme písničky, které jsou jiné než klasické lidové písně z kancionálu, to jim mohlo být fuk. Ale nebylo jim to fuk, protože za tím se táhlo hodně mladých lidí.“

  • „My jsme věděli, už když přijeli Rusové s tanky, že Skaut nebude navěky. To bylo vidět, že jednoho krásného dne nás zlikvidují. Ale byly nám dopřány dva roky. Pak jsme v Letohradě založili Turistický oddíl mládeže při Tělovýchovné jednotě Spartak Letohrad. Oddíl fungoval tři roky. Bohužel nás soudruzi neztratili ze zřetele a v roce 1975 Spartak zrušil Turistický oddíl mládeže. Soudruzi byli jakoby nic, přitlačili Spartak, aby nás zrušili. Vyloučili nás z tělovýchovné organizace. Tenkrát někteří byli vyloučeni z vysokých škol, někteří nedostali zadanou diplomku, někteří, například Robin, šli o schod níž ve svém zaměstnání. Tenkrát ale Robin řekl: ‚My začínáme mít děti, vy už pomalu také, tak ať si soudruzi trhnou nohou, budeme jezdit jen se svými dětmi.‘“

  • „Měli puštěný rozhlas, tenkrát se v tom rozhlase hrálo utkání Sovětský svaz proti Německé spolkové republice. Mě nesmírně překvapilo, jak fanaticky Poláci z armádního sportovního klubu, jak fanaticky fandili Němcům. Šel jsem pak za Stanem Vodinským, polským kamarádem, a ptal se ho: ‚Vysvětli mně: vy jste tolik od Němců zkusili - jak to, že jim tak strašně fandíte proti Rusům?‘ My jsme taky fandili proti Rusům, a byli rádi, když jsme proti nim vyhráli hokej, ale proti nim to byl úplný čajíček. A on mně řekl: ‚Vladko, ty neznáš historii? Ty nevíš, co s námi Moskali dělali v historii?‘ A začal mi to vyprávět. Tak jsem začal shánět literaturu. Ale my jsme tady nevěděli vůbec nic o paktu Molotov-Ribbentrop. Ale Poláci to věděli, věděli o Katyni. To byl pro mě jeden z největších zážitků. Opakuji: bylo to av roce 1966.“

  • „Sedmého května, pamatuji si to přesně. V letohradě byl velký sál, dvorana, používalo se to jako kulturní stánek i jako tělocvična. Po školách a po městě jsme vyvěsili, ať zájemci o skauting přijdou do dvorany. Když jsme tam vyšli na jeviště, dvorana byla plná dětí a rodičů. Já se chytal za hlavu. To už organizoval Robin. Říkal jsem: ‚Pepo, co s tím budeme dělat?‘ On říkal, ať se nebojím. A také ano. Dětských zájemců bylo hodně. Vybírali jsme hlavně budoucí rádce – děti od 13 let výše. Aby byli nějací vedoucí a aby se skaut vůbec dal pro děti zorganizovat. Udělal se kurz, který vrcholil v srpnu - ještě před jednadvacátým srpnem – čundrem na Jeseníky. Tam se prakticky učilo, jak se vaří na ohni a další praktické věci, které patří k čundru.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Červená Voda, 04.10.2021

    (audio)
    délka: 02:14:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Soudruhům vadilo, že se scházíme a neskrýváme náboženskou víru

Vladimír Tomek, 1963
Vladimír Tomek, 1963
zdroj: archiv pamětníka

Vladimír Tomek se narodil 29. srpna 1944 v Kunčicích u Letohradu, tehdy ještě Kyšperka. Matka Růžena (1916-1989) pracovala jako školnice, otec Karel (1912-2003) byl elektrikářem na dráze. Vyrůstal se starším bratrem Karlem, narozeným roku 1941, a mladším Jiřím, narozeným roku 1949. Rodina žila aktivním náboženským životem praktikujících katolíků. Děti chodily na náboženství, do kostela na bohoslužby, kde Vladimír i ministroval, od roku 1959 zpíval v chrámovém sboru. Právě neskrývaná náboženská praxe pak poznamenala další životaběh jeho i dalších přátel. V letech 1958-1961 se vyučil nástrojařem a pak pracoval v Tesle Jablonné nad Orlicí. Ze středoškolského studia ho po měsíci odvolal kádrovák s odůvodněním, že režim nepotřebuje na vedoucích místech lidi, kteří se k němu obracejí zády. Začátkem 60. let začal jezdit s partou kamarádů pod vedením Josefa Vychytila na tábory, které nebyly organizované, ale v jejichž podhoubí byly zásady, které vyznával i skaut: bratrství, čest, zodpovědnost za kolektiv. Po absolvování vojny v letech 1963-1965 se vrátil do Tesly a s kamarády jezdili dál na výlety a brigády. 7. května 1968 spolu s Josefem Vychytilem a dalšími obnovovali v Letohradě skautskou organizaci. V létě toho roku se přidal k partě mladých, která v kostele v Letohradě-Orlici začala doprovázet bohoslužby rytmickými písněmi a hrou na kytary. Díky tomu tam tehdy na bohoslužby mířila spousta mladých zblízka i zdaleka, což nebylo po chuti bdělým soudruhům. Po 21. srpnu 1968 a příjezdu tanků vojsk Varšavské smlouvy ještě stihli zorganizovat dva letní skautské tábory. Vladimír byl na obou vedoucím oddílu. Po zrušení Skautu v říjnu 1970 přešli jeho členové pod Turistický oddíl Tělovýchovné jednoty Spartak Letohrad (TO). Dál se setkávali, jezdili na výlety a brigády. Tento oddíl začala záhy sledovat StB. Jeho členové byli navíc totožní se skupinou, která hrála rytmické mše. Neorganizované setkávání věřící mládeže bylo pro komunistický režim nepřijatelné. V roce 1975 byla řada členů TO na výslechu u StB, některé pak vyloučili z vysoké školy, jiní došli újmy v zaměstnání. V září 1975 Spartak Turistický oddíl jako protisocialistickou buňku zrušil. Ani to však partu kamarádů neodradilo od dalšího společného setkávání, a tak jezdili i se svými dětmi na rodinné tábory až do roku 1989. Po sametové revoluci, už 3. prosince 1989, svolal Josef Vychytil schůzku na obnovu letohradského Skautu. Vladimír Tomek poté vedl dvanáct let jeden z oddílů. Po listopadové revoluci se také vydal cestou komunální politiky v Letohradě, v letech 1990-1998 byl členem zastupitelstva, v letech 2001-2006 starostou. V roce 1972 se Vladimír Tomek oženil s Pavlou Faltusovou a vychovali čtyři děti narozené v letech 1976, 1977, 1981 a 1982. Za nejpodstatnější ve svém životě považuje víru, která ho nutí neustrnout a mít rád druhého jako sám sebe. V roce 2021 žil v Letohradě.