Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Tomek (* 1944)

Soudruhům vadilo, že se scházíme a neskrýváme náboženskou víru

  • narodil se v roce 1944 v Kunčicích u Letohradu/Kyšperka

  • rodina žila aktivním náboženským životem

  • 1958-1961 se vyučil nástrojařem, ze středoškolského studia ho kvůli víře vyloučili

  • s partou mladých jezdili na tábory, v květnu 1968 pomáhal obnovit Skaut v Letohradě

  • v létě 1968 se zapojil do skupiny lidí, která v kostele v Letohradě-Orlici hrála rytmické kytarové mše

  • po zrušení Skautu v říjnu 1970 přešli pod Turistický oddíl TJ Spartak Letohrad

  • Turistický oddíl a lidi kolem rytmických mší sledovala StB

  • v roce 1972 se oženil, vychovali čtyři děti

  • v roce 1975 byli někteří členové Turistického oddílu u výslechu, další vyloučili z vysokých škol, v září byl oddíl zrušen

  • dál jezdili na rodinné tábory s dětmi až do roku 1989

  • po sametové revoluci se vydal cestou komunální politiky v Letohradě

Vladimír Tomek se jako praktikující katolík v žádné době za své přesvědčení nestyděl. Nikdy také neviděl důvod tento fakt skrývat, přestože kvůli náboženství byl v roce 1961 vyloučen ze středoškolského studia. Dvakrát se aktivně podílel na obnově skautské organizace v Letohradě.

Rok 1968 byl pro něj zlomový. Nejen proto, že po druhé obnově Skautu mohl na dvou táborech okusit skauting na vlastní kůži. Nejen proto, že 21. srpna zažil šok v podobě vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Toho roku se totiž také připojil ke skupině, která začala v kostele v Letohradě-Orlici hrát rytmické mše s kytarami. Neorganizované scházení mladých nebylo samozřejmě po chuti bdělým soudruhům.

Po zákazu Skautu v roce 1970 vstoupili jeho členové do nově založeného Turistického oddílu Tělovýchovné jednoty Spartak Letohrad. Brzy poté je začala sledovat StB a tento „dohled“ vyústil až ve zrušení oddílu v roce 1975. Parta mladých se však scházela dál a jezdila už se svými vlastními dětmi na rodinné tábory. Po listopadové revoluci v roce 1989 byl pamětník znovu u obnovy skautingu v Letohradě a dvanáct let vedl jeden z oddílů. Zároveň se podílel na komunální politice v Letohradě. V letech 1992-1998 jako zastupitel a místostarosta, v letech 2001-2006 jako starosta města.   

Vladimír Tomek se narodil 29. srpna 1944 v Kunčicích u Kyšperka. V roce 1950 se Kyšperk přejmenoval na Letohrad, a zároveň k němu připadly do té doby samostatné obce Kunčice, Orlice a Červená/Rotnek.

Matka Růžena (1916-1989) šila doma pro Ortex Jablonné nad Orlicí drobné prádlo, v letech 1956-1972 dělala školnici a uklízečku na základní škole v Letohradě-Orlici. Otec Karel (1912-2003) dělal za války v ČKD Praha a domů jezdil jen na neděli. Později pracoval jako elektrikář na železnici. Vladimír vyrůstal se starším bratrem Karlem narozeným v roce 1941 a mladším Jiřím narozeným v roce 1949. Rodiče byli praktikující katolíci. „Otec byl přísný, maminka velmi hodná. Často jsme poslouchali rádio Svobodná Evropa nebo Vatikán. Věděli jsme, že o takových věcech nemůžeme ve škole mluvit,“ popisuje pamětník.

Své náboženské přesvědčení Tomkovi neskrývali ani na veřejnosti, přestože to v době komunismu rozhodně nebylo žádoucí. Každou neděli se vydávali na bohoslužby, rodiče a postupem času i synové zpívali v chrámovém sboru. Vladimír i jeho bratři chodili od první třídy na náboženství. Ministroval v kostele na Orlici a od šesté třídy i ve farním kostele v Letohradě na náměstí. Na tuto dobu vzpomíná: „Ráno byla mše ve čtvrt na sedm, pak jsem šel zrovna do školy. Ministrovali jsme ve dvojici a každý jsme za to dostali vždy pětikorunu, což bylo dost peněz.“

Rodina se třemi dětmi se v roce 1947 přestěhovala z nájmu v malé chaloupce do orlovny na Orlici. Otec tam jako činovník Orla sehnal služební byt, a bydleli tam až do roku 1954, kdy orlovna vyhořela. V roce 1948 orlové o majetek přišli, ale následnická Tělovýchovná jednota Orlice tam Tomkovy nechala dál bydlet. V té době už stavěli vlastními silami dům na Kunčicích a v roce 1958 se do něj nastěhovali.

 

Kvůli náboženství nesměl studovat

Náboženská praxe byla hlavním důvodem, proč Vladimír Tomek nesměl po základní škole dál studovat. „Děti, které chodily na náboženství, neměly dobrou pozici,“ uvádí pamětník. „Otec vždy říkal, co si myslel. I já jsem byl párkrát v ředitelně kvůli tomu, že jsem říkal něco, co se normálně neříkalo.“

V roce 1958 se začal učit nástrojařem pro Teslu Jablonné nad Orlicí. Protože měl vyznamenání, byl po vyučení v roce 1961 komisí navržen ke středoškolskému dvouletému studiu a studovat také začal. Po měsíci ale ze studia sešlo, jak popisuje pamětník: „Pozval mě tehdy kádrovák a ten mi oznámil, že do školy nemůžu, protože režim nepotřebuje na vedoucích místech lidi, kteří se k němu obracejí zády.“ Vladimírovi to však líto nebylo. Nástrojařina ho naplňovala a byla to tehdy také slušně placená práce.  

V době dospívání i později potkal Vladimír Tomek řadu lidí, kteří formovali jeho život. V roce 1959 ho oslovil člen chrámového sboru Petr Hoffmann, aby chodil zpívat do sboru. Několik kamarádů potkal v letech 1963 až 1965 na vojně, třeba Václava Čepa, synovce spisovatele Jana Čepa. „Měl jsem štěstí na spoustu dobrých lidí. První byli rodiče. Jeden z mých největších přátel byl Jaroslav Zbořil, kněz z Brandýsa nad Labem, který jezdil do Letohradu za tetou. Hodně pro mě znamenal Stanislav Vychytil z Kunčic, prvorepublikový právník, který byl s bratrem v padesátých letech dva roky u PTP. To on mě naučil mimo jiné poslouchat vážnou hudbu,“ vypočítává pamětník. Tím nejdůležitějším v životě pro něj byla vždy víra a autentický život.

 

S Robinem jezdili na tábory a brigády

Děti a mládež z Orlice, Kunčic i Letohradu spolu přirozeně kamarádily a vytvářely party. Znali se ze školy, jezdili spolu na výlety, chodili do kostela. Vzorem a neformální autoritou byl pro ně Josef Vychytil (1937- 1997), přezdívaný Robin, synovec Stanislava Vychytila. Sám zažil po válce skautskou organizaci jako vlče. „Už jako malý kluk byl posedlý tím, že musí stále něco dělat pro lidi. Uměl se obklopit lidmi, které nadchl pro věc. Jezdili jsme s ním na výlety, tábořili jsme spolu, zažívali dobrodružství. Na třetím táboře v roce 1961 nás bylo asi dvacet čtyři kluků a vedoucího tábora dělal Míla Vlk, pozdější arcibiskup,“ vypráví pamětník.

Neříkali tomu Skaut, ale v podhoubí Skaut byl - hlídky, služby na vaření, nákupy a nošení vody, především ale zásady jako bratrství, čest, zodpovědnost za kolektiv, úcta k přírodě. Na těchto táborech si vštípili řadu dovedností, a když pak v roce 1968 skautovat opravdu začali, už měli sebejistotu a zkušenosti.

Do roku 1961 jezdili na neformální tábory, v dalších letech si sehnali brigádu v lese blízko Zemské brány. Spali tam v hájovně, vařili si venku na ohni. „Jednou k nám hajný přivezl na návštěvu dominikána Sylvestra Braita, který byl v padesátých letech odsouzen v jednom z velkých církevních procesů. Jeden z nás se ho tehdy ptal, jak mohli na soudu odříkávat takové hlouposti, co slyšeli v rádiu? On mu odpověděl: ‚Hochu, jsi ještě moc mladý.‘ Nestěžoval si, ale z té jedné věty jsem pochopil, že být věřící a chovat se podle toho je velký životní program.“

Když se Vladimír vrátil v roce 1965 z vojny, pracoval opět v Tesle Jablonné a začal s kamarády jezdit na čundry. Volného času moc neměl, protože se pracovalo i v sobotu a mladý zaměstnanec měl nárok jen na dva týdny dovolené. V roce 1966 se parta letohradských mladých vydala do Polska k moři. „Polsko tehdy slavilo tisíc let země. V kostelech visela na jedné straně oltáře státní vlajka a na druhé straně papežská. To bylo pro nás něco nemyslitelného.“

Část cesty s nimi projel polský student Stano, který poučil české kluky o historii. „Jeli jsme stopem s nějakými vodáky, kteří sledovali v rádiu fotbalový zápas Sovětského svazu proti Německu. Poláci fanaticky fandili Němcům, což mě překvapilo. Ptal jsem se Stana, proč fandí Němcům, když za války od nich tolik vytrpěli? A on mi začal vyprávěl o historii Polska. My tehdy nevěděli vůbec nic o napadení Polska Sovětským svazem a o paktu Ribbentrop-Molotov. To byl pro mě velký zážitek.“

 

Jaro 1968 rozkvetlo v Letohradě mnoha květy

Sedmého května 1968 vyvěsil Josef Vychytil v sále bývalého divadla v Letohradě výzvu, ať přijdou zájemci o skauting. Vladimír Tomek k tomu říká: „Dvorana byla plná dětí. Byl jsem z toho bezradný. Robin vyšel na pódium a začal řečnit. Postupně z toho množství přirozeně vykrystalizovali lidé, kteří se chtěli stát vedoucími oddílů. Zorganizovali jsme pro ně kurz, který vrcholil začátkem srpna čundrem po Jeseníkách.“

V létě 1968 také začala skupina mladých hrát v kostele v Letohradě-Orlici kytarové rytmické mše namísto tradičního varhanního doprovodu písní z kancionálu. Jejich zavedení umožnil a podpořil tehdejší kněz František Karel (1923-1971). Sám dokonce některé písně složil a upravil. Parta mladých, která se víceméně kryla s tábornickou partou, sháněla rytmické písně, nacvičovala a hrála při bohoslužbách na Orlici. Do kostela tím přivál nový a silný duch radosti, uvolněnosti i určité svobody. Za rytmickými bohoslužbami sem přijížděla spousta lidí z blízkého i dalekého okolí.

Vladimír Tomek jako nejstarší z mládežníků a se zkušeností z chrámových sborů se v začátcích staral o kvalitu zpěvu. Vladimír Zamazal z Letohradu a František Stehlík z Chocně měli na starost ostatní muzikální záležitosti. Rytmická skupina jezdila na různé zájezdy a setkání muzikantů. Písní rychle přibývalo. Začínali s rytmickou mší od Petra Ebena, krásný soubor písní pod názvem Vánoční mše s textem brněnského básníka Václava Renče složil přímo pro orlický kostel Jan Vychytil (1946-2004), bratr Josefa Vychytila. Vychytilova mše se tam o Vánocích zpívá dodnes.

 

Jednadvacátého srpna mě vzbudil hukot letadel

Jednadvacátého srpna 1968 tanky vojsk Varšavské smlouvy rozdrtily to, co v celém Československu slibně rozkvétalo. „O půl šesté ráno mě vzbudil neobvyklý hukot turbovrtulových letadel. Ptal jsem se, co se děje. Rodiče říkali, že nás okupují Rusové. Sedl jsem na motocykl a jel do práce. Tam jsme všichni stáli u rádia a se slzami v očích poslouchali, co se děje. Ten den jsme moc nepracovali. Dodnes si to živě pamatuji.“

Všechny naděje na demokratický vývoj naší společnosti postupně vyhasly. Skauti stihli ještě uspořádat krajský vůdcovský kurz, aby mohly proběhnout tábory s proškoleným vedením. V roce 1969 se uskutečnil letní tábor v Chlébské u Nedvědic, o rok později ve Sloupu u Macochy. Vladimír Tomek uvádí: „Už bylo jasné, že Skaut spěje ke zrušení. Říkalo se tomu, že ‚dobrovolně vstoupíme do jednotné organizace SSM‘. Před posledním táborem si nás vedoucí pozvali na Okresní výbor KSČ, kde nám říkali, že nesmíme vyvíjet žádnou protistátní činnost.“ V říjnu 1970 byl skauting potřetí zrušený.

Když iniciátor rytmických bohoslužeb farář František Karel 30. září 1971 zemřel, nesměly se na bohoslužbě při jeho pohřbu hrát rytmické písně. Na kytary se hrálo až u hrobu. V roce 1972 zemřelého kněze nahradil Josef Tajchl (1935-2014), stejně osvícený a otevřený mladým. Ani on se nevyhnul sledování StB. V roce 1977 svou službu v Letohradě skončil, protože mu kvůli práci s mládeží odebrali státní souhlas.

V roce 1972 se Vladimír Tomek oženil s Pavlou Faltusovou, narozenou v roce 1951. První dvě děti se narodily vážně nemocné. Nejstarší dcera zemřela po prvním roce svého života, syn zemřel druhý den po narození. „To, že jsme přišli o dvě děti, byla pro nás velká škola. Vážíme si ale toho, co v životě máme, a netrápí nás malichernosti,“ komentuje pamětník. Tomkovým se pak v roce 1976 narodila dcera Veronika, v roce 1977 Marie, roku 1981 Petr a 1982 Jana.

 

Ze skautů se stali turisté sledovaní StB

Po zrušení Skautu přešli jeho členové pod Tělovýchovnou jednotu Spartak Letohrad, kde založili Turistický oddíl. Dál se scházeli, jezdili na výlety do přírody, dělali brigády pro města a obce. „Soudruzi nás ale neztratili ze zřetele. Postupně se ukázalo, že nás sledují. V roce 1975 bylo několik našich členů u desetihodinového výslechu na StB. Za mnou jednou přijeli do Tesly a vyptávali se mě na vrátnici. Ale neřekl jsem jim nic zvláštního,“ vypráví Vladimír Tomek.

V září 1975 musel Spartak turistický oddíl jako protisocialistickou buňku zrušit. „Vyloučili nás z tělovýchovné organizace, některé členy vyloučili z vysokých škol, někteří si pohoršili v zaměstnání. Měli jsme stany a horolezecké vybavení za čtyřicet tisíc a třicet tisíc v hotovosti za brigády. To vše přešlo pod Spartak,“ popisuje pamětník.

Turistický oddíl měl mezi třiceti až padesáti členy. Počet se měnil. Byli mezi nimi mladí lidé i rodiny s dětmi. „Nikomu a ničemu jsme neškodili, pomáhali jsme na brigádách, chodili řádně do práce, starali se o rodiny. Nijak hlasitě jsme se vůči režimu nevymezovali. Mezi sebou jsme byli hodně upřímní, ale na veřejnosti jsme moc nevykřikovali. Když někteří uvažovali, že podepíšou Chartu 77, sešlo z toho právě proto, že mnozí z nás už měli děti a brali ohled na rodiny,“ popisuje Vladimír Tomek.

Přesto si zachovávali určitou svobodu v podobě náboženského přesvědčení a praxe, scházení se s přáteli, výletování a táboření. To místním soudruhům vadilo. A vadila jim také pozornost, kterou přitahovaly rytmické mše v kostele na Orlici. Kostel tam býval plný mladých lidí. A tak jim aspoň v roce 1975 zakázali kytary. Zpívalo se tedy už jen s klavírem.

„Tehdy Robin řekl, ať si soudruzi trhnou nohou. Mnozí z nás už měli vlastní děti, a tak jsme jezdili na rodinné tábory s dětmi,“ vypráví pamětník. Rodiny s dětmi tábořily čtyři roky na nedalekém tábořišti Vápenky, později vyjely i na Slovensko.

„Vždy jsme museli mít povolení, alespoň od JZD, když nám ho nechtěli dát na obci. Hlídali nás a sledovali. Na některá tábořiště nás přijeli kontrolovat příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Ptali se nás, co tam děláme, a chtěli vidět nějaký papír. Kdybychom ho neměli, museli bychom vyklidit prostor,“ vysvětluje Vladimír Tomek. Dětí postupně přibývalo. Začátkem osmdesátých let bylo na táboře pětadvacet lidí, o pár let později přes devadesát.

 

Hned po revoluci svolal Robin přípravnou schůzku

Listopadový převrat byl pro Vladimíra Tomka i jeho přátele bytostnou radostí. Tuto dobu prožívali velmi silně, protože přinášela tolik vyhlíženou svobodu vyznání a dosud netušené možnosti. Už 3. prosince 1989 Josef Vychytil svolal přípravnou schůzku s cílem obnovit skautskou organizaci v Letohradě. „Panovalo velké nadšení a zpočátku i velký zájem. Podařilo se nám od města získat starou chalupu, kterou jsme svépomocí zrekonstruovali, takže dnes mají skauti v Letohradě pevný bod ve své klubovně na Kunčicích,“ vypráví muž, který vedl skautský oddíl v letech 1968-1970 a dalších dvanáct let po listopadovém převratu 1989. Letohradské skautské středisko přijalo po smrti svého zakladatele Josefa Vychytila v roce 1997 název Středisko Bratra Robina.

Pamětník považuje skauting za významnou průpravu do života a shrnuje jeho význam: „Hodnoty, které vyznává skauting, jsou největší hodnoty v životě. A platí stejně pro malé vlče i pro bělovlasého oldskauta. Odmalička formuje děti. Učí je zodpovědnosti, učí je komunikovat, starat se o druhé, nechat malichernosti stranou. Celá skautská výchova směřuje k lidství.“

 

Uvědomoval si, že přijdou všední dny

V listopadové dny 1989 šli v Jablonném na náměstí do průvodu. „Bylo to silné, uvědomoval jsem si, že po nadšení přijdou všední dny. Já byl v Tesle předsedou stávkového výboru, a po krachu Revolučního odborového hnutí mě zvolili do závodního výboru odborové organizace. Když jsem 22. prosince 1989 přišel domů a manželka se mě ptala, jak dopadly volby, řekl jsem, že jsem předsedou. Ona mi odpověděla: ‚Tak jsem si vzala normálního chlapa, a teď mám funkcionáře!‘“

Na jaře 1992 zanechal Vladimír Tomek práce v Tesle Jablonné nad Orlicí a dal se do komunální politiky v Letohradě. Byl tam za Občanské fórum zvolený do obecního zastupitelstva. Do roku 1998 pracoval jako uvolněný místostarosta, v letech 2001-2006 jako starosta Letohradu. Pak odešel do důchodu. Působení na úřadě ho naučilo vidět mnohé věci z více stran, respektovat názor druhého, vážit si příležitostí a netrápit se tím, co se nedá změnit.

Za nejpodstatnější v životě považuje náboženskou víru. „Víra pro mě znamená podstatu života,“ uvádí Vladimír Tomek, který se stále rád vrací do kostela v Letohradě-Orlici. Hudební nástroje tam sice už převzaly děti a vnoučata původních hudebníků, ale dodnes tam bohoslužby doprovázejí kytary, klavír a zpěv rytmických písní. „Víra mi neustále připomíná, kým jsem a kým mám být. Nutí mě neustrnout a stále se snažit mít rád druhého jako sám sebe,“ uzavírá pamětník své vyprávění.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Iva Marková )