Consuelo Toledano Salazar

* 1942

  • „Jak jsem se připojila k alfabetizační kampani? Neváhala jsem… Zrovna jsem chodil do druhého ročníku na pedagogické střední škole. Když zazněla výzva odejít do hor učit lidi číst a psát, hned jsem zvedla ruku. Povolali mě a vytvořil se oddíl. Nejprve od ledna do července roku 1961. // Byla jsem v táboře Roble. Celkem jich bylo pět… Roble, Mandalina, Centrální tábor… tam se chodilo pro všechny zásoby, každý člen tábora se na tom podílel. A užívali jsme si to. Samozřejmě to bylo náročné, protože se vyučovalo v chatrčích a koupali jsme se v řece. Každý tábor byl zařízen tak akorát na to, aby se tam dalo vyučovat. Nebyla tam ale elektřina, ani nic podobného… Byla to drastická změna oproti městu. Museli jsme se přizpůsobit, měli jsme se stát učiteli v horách, na venkově, otevřít vyučovací třídy na horách.“

  • „(Nejtěžší etapa od začátku revoluce) je teď! Právě teď prožíváme zatím to nejhorší od triumfu revoluce. Dokonce ani v časech období Período Especial, po pádu Sovětského svazu, to nebylo tak zlé. Tehdy jsme měli Fidela a lidé mu naslouchali. Stačilo, aby se někam postavil, promluvil, a všechny to sjednotilo. ‚Čeká nás tohle, budeme se mít takto‘, vysvětloval. Měl nějakou vizi a vyzařovala z něj inteligence…“

  • „Všichni tihle mladí lidé, kteří teď utíkají z ostrova… Je jim kolem dvaceti, třiceti let a mohli těžit ze všech výdobytků, které přinesla revoluce. Mohli chodit do škol, nikdy se nestalo, že by neměli co obout nebo co sníst. Mohli studovat, studovat a studovat. A teď, když jsou vystudovaní, tak se sebrali a odešli nebo odchod plánují.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cuba, 01.01.2023

    (audio)
    délka: 01:28:20
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdy nemuseli chodit bosí ani nepoznali hlad, ale přesto utíkají pryč…

Consuelo Toledano Salazar, 2023
Consuelo Toledano Salazar, 2023
zdroj: Post Bellum

Consuelo Toledano Salazar se narodila 3. září 1942 v provincii Guantánamo. Její otec pracoval jako dělník na tabákových plantážích a i většinu svého volného času trávil domácí výrobou doutníků, které posléze starší bratři Consuelo prodávali v ulicích. Tímto způsobem se rodiče snažili uživit početnou domácnost. Společně s Consuelo měli dohromady jedenáct dětí. Navzdory tak velké rodině na stole nikdy nechybělo jídlo. Je ale pravda, že to většinou byly spíše skromnější pokrmy. Pořádná jídla se připravovala převážně u příležitosti různých oslav. Consuelin otec byl členem strany Partido Socialista Popular, která fungovala v padesátých letech v ilegalitě, což se projevovalo častým napětím v rodinném kruhu. Zatímco matka, která se starala hlavně o chod domácnosti, měla starosti o chlapce, kteří se potulovali venku, děvčata trávila čas doma. Consuelo se připravovala na budoucí povolání učitelky, ovšem její život nabral nový směr po vítězství revoluce, kdy se rozhodla přidat k řadě lidí účastnících se alfabetizační kampaně. Na začátku šedesátých let se věnovala výuce venkovských rolníků v pohoří Escambray, kde na vlastní oči viděla střety mezi povstalci proti nově nastolenému režimu Fidela Castra a vládních vojáků. Jako učitelka působila ještě na několika dalších místech, dokud se společně s manželem nepřestěhovala do hlavního města. Tam pokračovala v práci učitelky až do roku 1992. Tehdy kvůli zdravotním potížím odešla do důchodu. Consuelo má dvě děti a čtyři vnoučata. Během její dlouhé kariéry měla možnost pozorovat změny v postojích příslušníků mladé generace. Znepokojuje ji především jejich odlišný způsob myšlení. Zatímco mnoho dalších účastníků tohoto projektu mluví ve svých vyprávěních o násilí, které vládne v ulicích, Consuelo trápí spíše to, že mladí si neváží výdobytků revoluce a radši odchází žít do zahraničí. Ona sama dodnes žije v domě, který v minulosti sloužil jako venkovské sídlo prezidenta Carlose Prío Sacorráse a považuje se za věrnou podporovatelku revolučního procesu na Kubě.