Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Consuelo Toledano Salazar (* 1942)

• Nació en la provincia de Guantánamo en una familia tabaquera con once hermanos

• Su padre y algunos de sus hermanos fueron miembros del entonces ilegal Partido Socialista Popular en la época de la dictadura de Fulgencio Batista

• Después del triunfo de la revolución cubana participó en la campaña de alfabetización

• Durante varias décadas reside en la antigua casa de recreo de Carlos Prío Socarrás

• Trabajó como maestra hasta el año 1992

• Tiene dos hijos, cuatro nietos y se considera una comunista por convicción

***český příběh uveden po španělském originálu***

 

“Soy de la edad de Eusebio Leal,” menciona Consuelo Toledano Salazar justo al principio de la entrevista el nombre de uno de los partidarios fieles de la revolución. Tanto como el recién fallecido historiador cubano quien había conducido las obras de restauración del Casco Histórico de La Habana, también Consuelo se mantiene firme en su convicción comunista.

La familia revolucionaria

Los padres de esta maestra de toda la vida provenían de Guantánamo y fue precisamente la ciudad ubicada en la parte más oriental de la isla donde Consuelo nació el día 3 de septiembre de 1942. En aquel entonces, sus padres trabajaban en las plantaciones tabaqueras en las afueras de Guantánamo. Sin embargo, la mayor parte de la vida de Consuelo transcurrió en la capital cubana. “Creo que en el año 1946 fuimos a vivir a Guanabacoa,” recuerda. La vida de la familia antes de la revolución se centraba en un permanente esfuerzo de mantener la casa. Eran en total once hermanos. Mientras que la madre permanecía en el hogar y cuidaba a todos los niños, el padre estaba siempre ocupado. “Hacía sus tabacos justo en la casa y mis hermanos, los mayores, iban y los vendían. Pasaba mucho trabajo para que todos sus hijos estuvieran contentos. Éramos cinco hembras y seis varones,” describe el ambiente familiar. “Nunca nos acostábamos sin comer, pero no era comida abundante. Los días festivos siempre se hacía algo, pero eso era realmente solo gracias a que mi padre era muy trabajador,” explica. Su padre pertenecía al mismo tiempo al Partido Socialista Popular, declarado como ilegal por la dictadura del general Fulgencio Batista que se instaló en Cuba en 1953. “En nuestra casa siempre fuimos muy revolucionarios, al máximo, máximo… todos mis hermanos son militantes,” dice. Debido a la difícil situación económica y a la militancia de su padre, el clima en el que vivía la familia era de mucha tensión sobre todo durante la segunda mitad de la década de los años 50. “La verdad es que no había mucha felicidad, mi mamá estaba siempre muy preocupada por los muchachos. Las hembras no, las hembras estaban en casa,” cuenta.  

La joven maestra en la sierra

Consuelo siempre quería ser maestra. Mientras que su padre y algunos de sus hermanos se fueron a luchar a la Playa Girón para enfrentar la invasión en la bahía de Cochinos, ella después del triunfo de la revolución seguía estudiando el bachillerato. Recuerda bien los procesos judiciales con los aliados del general Fulgencio Batista que se transmitían por televisión. “La gente pedía paredón. Fueron muchos los crímenes que se cometieron…”, sostiene. Más tarde, en el segundo año del bachillerato, decidió incorporarse en la campaña de alfabetización. Formó parte de los primeros grupos de maestros voluntarios que llegaban a las zonas aisladas del país todavía antes de las personas organizadas bajo la campaña de alfabetización, o sea, antes de los brigadistas.  De ahí que desde enero de 1961 pasó unos seis meses en las montañas. “Allí pasamos trabajo. Fue un cambio brusco, porque nos fuimos a abrir las aulas en las montañas. Era un campamento, nos bañábamos en el río.” Pasados los seis meses en la primera locación, a Consuelo le tocó trasladarse al Escambray, donde después del triunfo de la revolución estallaron las luchas de los alzados contrarrevolucionarios. “Llegué a ver muchas cosas. El tiroteo por la noche, los milicianos haciendo las limpias. Una amiga mía vivía con la madre de un alzado en una casa en Trinidad, que vivía abajo en el sótano,” cuenta y menciona la muerte de Conrado Benítez y Manuel Ascunce, algunos de los maestros que fallecieron durante los enfrentamientos en la selva. Sin embargo, en la mayoría de los casos, cuando se iban a producir choques entre los alzados y los soldados de ejército cubano, estos llegaban a los campamentos para avisar a los maestros y desplazarles a la ciudad de Trinidad. “El jefe de la milicia que estaba por allí avisaba, que había una operación.” Consuelo pasó como maestra voluntaria en las montañas casi todo el año 1961 y una parte de 1962. “Cuando se terminó la campaña, al grupo mío de maestros nos recogieron y fuimos para Sagua de Tanamo.” Allí se quedó trabajando en una escuela durante un año y medio. Posteriormente se incorporó en la Brigada Frank País con la cual volvió a Trinidad y trabajó en Manicaragua. “Mi familia me apoyaba, todos estaban muy de acuerdo conmigo.” Trabajando en Manicaragua, Consuelo se casó en 1964. El año siguiente vino a La Habana y desde entonces vive en la capital cubana.

La apatía de los cubanos

La vida de Consuelo transcurría de manera tranquila. Desde que vino a La Habana siempre trabajaba como maestra y junto con su marido tuvieron dos hijos. La hija estudió para ser médica y el hijo es ingeniero mecánico naval y trabaja en México en la industria petrolífera. En lo que se refiere a la educación en Cuba, uno de los temas que más le preocupan a Consuelo es el cambio de mentalidad de los jóvenes. Sin embargo, a diferencia de muchos de los demás entrevistados en el marco de este proyecto, Consuelo no habla mucho sobre la violencia. Más bien destaca que simplemente los muchachos hoy en día prefieren sus teléfonos sobre las actividades al aire libre. “Son completamente otras mentalidades... ya no les gusta el campo. A mis nietos no les gusta estar aquí,” comenta refiriéndose a la casa donde reside y que tiene una historia interesante, siendo la antigua casa de recreo de Carlos Prío Socarrás, presidente de Cuba antes del golpe de estado del general Fulgencio Batista. Su esposo la adquirió del estado cubano. Antes de la llegada de la familia de Consuelo, la casa había servido como un espacio para una escuela que posteriormente fue encerrada. Desde entonces se efectuaron algunas reconstrucciones parciales. Sin embargo, la mayor parte de la casa y algunas piezas de muebles permanecen allí hasta el día de hoy. Consuelo se jubiló a sus 50 años de edad en 1992 debido a los problemas con su alta presión sanguínea. En cuanto a las décadas antes de la caída del bloque soviético, recuerda entre otras cosas las zafras. Una de las más conocidas fue la llamada zafra de los diez millones. “No se cumplió el plan de los diez millones, pero sí se hizo un gran sacrificio… Era una meta bastante ambiciosa…” menciona. Según cuenta, una de las grandes diferencias entre la época anterior y la actualidad consiste en la falta de voluntad popular para escuchar los políticos hablando sobre los ideales revolucionarios. “Esta es la etapa más difícil de la revolución. Durante el período especial la gente le seguía a Fidel. Había una visión e inteligencia,” destaca. A pesar de ello se mantiene firme en su convicción. “Tenemos que seguir luchando, yo soy incansable. La revolución no se cae si alguien venga a invadirnos. Somos capaces de defendernos. Pero se puede caer si nosotros no sabemos defender a la revolución,” comenta y lamenta que los jóvenes no son capaces de apreciar algunos de los aspectos que ella considera como logros importantes de la política de las últimas décadas. “Los jóvenes que están saliendo ahora conocieron el beneficio de la revolución. Fueron a escuela, nunca les faltaron zapatos ni comida. Y se están yendo…” dice con emoción.  

Las manifestaciones que estallaron en todo el territorio de Cuba el día 11 de julio de 2021 debido a la pésima situación humanitaria y sanitaria en la isla, y que llevaron a la encarcelación de una cantidad de los participantes en las protestas según Consuelo no tuvieron ningún sentido. “Es una cosa inconcebible. No sé que pasó en los barrios. La influencia de los Estados Unidos ha hecho más daños en los últimos años que en el pasado. La gente está bien si trabaja,” dice al respecto y añade que afortunadamente en Cuba siguen viviendo personas que no son gusanos.

 

***************************************************************

 „Jsem stejně stará jako Eusebio Leal,“ zmiňuje hned ze začátku svého vyprávění osmdesátiletá Consuelo Toledano Salazar jméno jednoho z věrných podporovatelů kubánské revoluce. Stejně jako nedávno zesnulý kubánský historik, který se za svého života ve vedoucí pozici podílel na rekonstrukci historického centra Havany, se i ona řadí mezi neochvějné obhájce režimu.

Rodina revolucionářů

Rodiče ženy, která se celý život pohybovala v oblasti vzdělávání, pocházeli z Guantánama. A právě v tomto městě, nesoucí stejné jméno jako proslulá americká vojenská základna, se Consuelo dne 3. září 1942 narodila. Její rodiče tehdy pracovali na tabákových plantážích na předměstí. Většina jejího života je ale pevně spjata s hlavním městem Havanou. „Myslím, že to bylo v roce 1946, kdy jsme se přestěhovali do Guanabacoy,“ vzpomíná. Život rodiny ještě před propuknutím revolučních událostí se nesl ve znamení neustálého úsilí o zajištění důstojných podmínek pro celkem jedenáct sourozenců. Zatímco matka se starala o chod domácnosti, otec se musel pořádně ohánět. „Vyráběl podomácku doutníky, které potom chodili prodávat do ulic moji starší bratři. Obstarat celou rodinu ho stálo nemalé úsilí. Měla jsem pět sester a šest bratrů,“ popisuje rodinné prostředí. „Sice jsme nikdy nešli spát, aniž bychom se najedli, nicméně nebyla to žádná bohatá strava. Když se oslavoval nějaký svátek, vždycky se připravilo něco lepšího, ale to všechno bylo opravdu jen díky tomu, jak moc se otec namáhal.“ Právě otec Consuelo byl zároveň členem strany Partido Socialista Popular, která byla od roku 1953 postavena režimem generála Fulgencia Batisty mimo zákon. „U nás doma jsme byli vždycky naladěni revolučně. Maximálně jsme podporovali tyto myšlenky, a to včetně všech mých sourozenců.“ Kvůli nepříznivé finanční situaci a otcově napojení na nelegální politickou stranu převládala v domácnosti po většinu druhé poloviny padesátých let napjatá atmosféra. „Je pravda, že doma to příliš veselé nebylo. Moje matka se neustále bála o mé bratry. My, jakožto děvčata, jsme byly víc v bezpečí, protože jsme většinu času trávili doma.“

Mladá venkovská učitelka

Consuelo chtěla být odjakživa učitelkou. Zatímco její otec a někteří z bratrů se po vítězném tažení kubánské revoluce odebrali bojovat proti invazi do Zátoky sviní, ona pokračovala ve studiu. Dobře si vzpomíná na soudní procesy s lidmi napojenými na předchozí režim generála Batisty, které se vysílaly veřejně v televizi. „Lidé to sledovali a požadovali jejich popravu. Napáchalo se velké množství zločinů.“ Během druhého roku na střední škole se Consuelo přihlásila k účasti na alfabetizačním programu. Podle svých vlastních slov se stala součástí prvních skupin dobrovolných učitelů čtení a psaní, které se vydaly do odlehlých oblastí země ještě předtím, než se tam začali sjíždět první organizované oddíly vyučujících. Už v lednu roku 1961 tak zahájila svou první šestiměsíční štaci v horách. „Bylo to tam pro nás velmi náročné. Ve srovnání s tím, co jsme znali z města, to bylo o poznání jiné. Žili jsme v improvizovaných táborech bez elektřiny a umývat jsme se chodili do řeky.“ Po půlroce stráveném na první misi se Consuelo přesunula do pohoří Escambray, kde po triumfu revoluce propukly střety mezi ozbrojenými kontrarevolucionáři a vládními oddíly. „Tam jsem viděla leccos. V noci se střílelo, vojáci čistili oblast. Jedna moje kamarádka byla ubytovaná v domě ženy, jejíž syn patřil k povstalcům a schovával se ve sklepě,“ vypráví a zmiňuje smrt Conrada Beníteze a Manuela Ascunceho, účastníků alfabetizačního projektu, kteří zemřeli při střetech s povstalci v pralese. Jak ale Consuelo zároveň poznamenává, v případech, kdy se schylovalo k nějakým potyčkám mezi povstalci a vojáky, se druzí jmenovaní snažili civilisty z oblasti co nejdříve evakuovat, většinou do blízkého města Trinidad. „Velitel milicí nás upozorňoval vždy, když se plánovala vojenská operace.“ Consuelo strávila jako učitelka v odlehlém regionu téměř celý rok 1961 a k tomu i začátek následujícího roku. „Když skončila naše mise, přesunula jsem se s ostatními učiteli do města Sagua de Tanamo.“ Tam zůstala na pozici učitelky rok a půl. Poté se zařadila do Brigády Franka Paíse, se kterou se vrátila do oblasti Trinidadu a pracovala ve městě Manicaragua. Právě tam se v roce 1964 vdala. Příštího roku se vrátila do Havany a od té doby žije právě v hlavním městě Kuby.

Kubánská nechuť podporovat režim

Consuelin život pokračoval poklidným tempem. Od jejich stěhování do Havany vždy pracovala jako učitelka a společně s manželem vychovala dvě děti. Zatímco dcera pracuje ve zdravotnictví, syn žije v Mexiku, kde pracuje jako inženýr v ropném průmyslu. Co se týče vzdělání na Kubě, které je jedním z jejích nosných témat, Consuelo trápí především změna mentality mladých lidí. Ovšem, zatímco mnozí lidé, kteří v rámci tohoto projektu také mluví o mladé generaci a zdůrazňují alarmující nárůst násilností v ulicích kubánských měst, pro Consuelo je hlavním problémem to, že děti jsou radši nalepené na své mobilní telefony, než aby trávili čas v přírodě a na venkově. „Je to úplně jiná doba. Děti už nebaví běhat venku. Dokonce ani moje vlastní vnoučata sem jezdí nerady,“ naráží dům, ve kterém žije a který má zajímavou historii. Dříve totiž býval venkovským sídlem prezidenta Carlose Prío Socarráse, který byl v úřadě ještě před začátkem diktatury generála Fulgencia Batisty. Její manžel ho dostal do státu. V mezidobí sloužil dům mimo jiné jako prostor pro školu, která se později uzavřela. Od té doby rodina Consuelo v domě udělala pár konstrukčních úprav, nicméně většina stavby včetně některého nábytku zůstává původní. Consuelo odešla do důchodu v roce 1992, když jí bylo padesát let a začala trpět vysokým krevním tlakem. Když vzpomíná na dekády předcházející pádu sovětského bloku, hovoří mimo jiné o sklizních cukrové třtiny, z nichž některých se účastnila. Do dějin vstoupila především takzvaná sklizeň deseti milionů. „Sice se nepodařilo splnit stanovené cíle, nicméně udělala se kupa práce… Je třeba přiznat, že cíl byl velmi ambiciózní…“ poznamenává. Consuelo poukazuje také na rozdíl mezi tím, jak lidé smýšleli dříve, a jak smýšlejí teď.- Podle jejího mínění chybí vůle naslouchat politikům, kteří předkládají své revoluční ideály. „Tohle je zatím nejobtížnější doba celé revoluce. Dokonce i v období período especial, po pádu Sovětského svazu, lidé stáli za Fidelem Castrem. Bylo cítit, že existuje nějaká vize, vyzařovala z něj inteligence,“ zdůrazňuje. I přes to všechno je i nadále přesvědčenou komunistkou. „Musíme dále bojovat, já jsem nezlomná. Revoluce nepadne kvůli tomu, že by nás někdo napadl. Umíme se ubránit. Může ale padnout, když nebudeme bránit revoluci samotnou,“ říká a povzdechne si, že mladí nejsou ochotní uznat výdobytky revoluce. „Dnešní mládež díky revoluci hodně získala. Nikdy nemuseli chodit bos, nepoznali hlad. A přesto odchází…“ říká zklamaně.

Demonstrace, které na Kubě propukly 11. července 2021 v kontextu nevídané humanitární a zdravotnické krize, a po kterých skončilo mnoho jejích účastníků za mřížemi, byly podle Consuelo zbytečné a nepochopitelné. „Nedává mi to smysl a nerozumím, proč se zrovna tohle začalo dít v ulicích. Myslím, že v poslední době nám Spojené státy americké škodí ještě více, než v minulosti. Lidé by se měli zabývat svou prací, protože potom je jim dobře,“ myslí si Consuelo a dodává, že naštěstí je na Kubě stále dost lidí jako ona. Lidí, kteří revoluci nezradí.