Наталія Терамае Natalia Teramae

* 1980

  • „Že jsem se našla. Našla jsem sama sebe, a myslím, že těch svých deset let v zahraničí (skoro jedenáct) jsem ještě úplně nepochopila. Myslím, že možná v lidském vědomí to tak je, v psychice, že lidé potřebují čas, aby to přijali. Tahle moje zkušenost je očividně důležitá a k něčemu byla potřeba. Ale stejně mě mrzí, že jsem ztratila spoustu času. Zdá se mi, že doma by to bylo lepší, proto je to teď pro mě otázka hledání sebe samé. Zahraničí mi přineslo velmi hlubokou depresi. Protože se to všechno zhoršovalo, zhoršovalo, zhoršovalo, a teď je to pro mě obnovení a návrat mého dynamismu, extroverze, kterou jsem nabyla. A pro mě je velmi důležité…Také jsem o tom přemýšlela, jestli to není egoistické. Pro mě je velmi důležité, aby děti byly Ukrajinci. Žijeme v takovém světě, kde jako by dáváme svobodu. Na to se mě mimochodem zeptala učitelka ve školce. Říká: ‚A nebudeš na ně, řekněme, nějak tlačit?‘ Já říkám: ‚Pro mě je velmi důležité, aby byli Ukrajinci.‘ A ona: ‚Ale co když oni sami sebe považují za Finy?‘ Říkám: ‚Oni nemohou být Finové, protože nemají tuto etnicitu, to za prvé. A za druhé, nemají dostatek času…‘ Proč by měli být Finové? Z jakého důvodu? A má pak naše rodičovská identita nějaký význam? To znamená, že se stanou Finy, protože váš systém z nich chce udělat Finy. A tento systém je velmi chytrý. Tak to má být. Stát bude existovat, dokud bude mít dostatek rozumných občanů, kteří tento stát budou bránit na různých úrovních. A dítě bude tím, kým ho udělají, ať je to jakkoli. Měla jsem takový příklad, kdy velmi skvělá ukrajinská rodina, děti v zahraničí, už tam studují – a nevěří v Hladomor. Říkají: ‚Co nám to vyprávíte? Nic takového neexistuje. Co to bylo předtím? Nebylo to na Wikipedii, Ve škole nám o tom neříkají.‘ Rozumíš? To je jeden známý příklad týkající se Hladomoru. Tento systém bude z našich dětí vytvářet to, co potřebuje. A pro nás je přece důležité…, proč rodíme děti – abychom v nich měli pokračovatele, ať už je to jakkoli. Nechceš přece jen tak někoho, porodit květinku. Je to naše pokračování. Proč Rusko tak bojuje o děti? Proč nám je bere? Protože naše děti jsou naše budoucnost, je to prostě naše národní bezpečnost. A jsem velmi šťastná, že tu děti jsou, a nakolik nás… Upřímně řečeno, mám velmi pesimistická očekávání, protože vidíme takové procesy, jak to teď je s mobilizací, s technologiemi, s ochranou. Ale nevím, možná budeme mít štěstí, možná se zase vyhrabeme…“

  • „Nikdo mi pořádně nevěřil, protože jsem se chystala odjet každý rok. Nejdřív Markovi prodloužili smlouvu, pak jsem otěhotněla. Když se dítě narodilo, rozhodl se vzít si rodičovskou dovolenou, tu mu pak prodloužili, pak přišel covid… A oni [ukrajinská komunita v Helsinkách]: ‚Bože, Teramae, ty odjíždíš každý rok, a stejně tady zůstáváš.‘ Já na to: ‚Ne, já odtud odjedu.‘ Myslím, že až do poslední chvíle nevěřili, že prostě odjedu. Často se ptali: ‚Kam jedeš? Mysli na děti. Je to nebezpečné. Co tam budeš dělat? Tady je všechno stabilní. Kde tam budeš pracovat?‘ Ale také mi dvě Ukrajinky řekly… Jedna říká: ‚Moc dobře.‘ Ona je z Charkova a říká: ‚Já se nemůžu odhodlat, protože dítě na to všechno velmi špatně reaguje, ale je dobře, že se vracíte. Aby Finové měli příklad, že naše země a my za něco stojíme, že tu nejsme jen tak, protože nemáme vlastní území.‘ A některé holky psaly, že jsem velice silná, že je to takové rozhodnutí…, že by ho také chtěly, ale v tuto chvíli se nemohou odhodlat. Vlastně v tom všem byla starost. Starost o to, jak to tu bude.… Ale zase, je jasné, že když to sleduješ z dálky, neprožil jsi tu zkušenost a nevíš, tak ti to připadá takové…, prostě se to démonizije. Já jsem tu už byla a žila, a děti s manželem sem několikrát přijeli, takže jsem s touto zkušeností víceméně obeznámená – je to samozřejmě děsivé. Je to děsivé, ano, a co? Je to pravda. Já jsem ale prostě pochopila, že buď teď, nebo už nikdy. Protože staršímu je už jedenáct let, už silně zakořeňuje; že děti se prostě stávají cizinci, jak jsem i předpokládala, že by se mohlo stát. Protože jsme o tom s manželem hodně mluvili a já jsem o tom přemýšlela už od dob, kdy jsem byla ve Státech. Protože – opět. Amerika, on má mnoho přátel různých národností, a my jsme o tom mluvili: jak se děti chtějí distancovat od rodičů. V jeho případě chtějí být Američany. Nechtějí být Korejci nebo odněkud tam, ani Židy. Zároveň jsem chápala, že v takovém případě prostě ztratím ten moment a nebudu mít kontakt s dětmi, protože děti budou cizinci, a já se cizinkou nestanu. Promiňte, prosím, ale já prostě nechápu, jaký má smysl rodit děti, když s nimi nebudete mít emocionální blízkost. Budete žít na různých planetách.“

  • „Takový patriotismus tam nebyl. Už tehdy jsem chodila se svým prvním manželem, který žil v Kyjevě, bydleli jsme spolu. Byla jsem v takové mezinárodní bandě, byli to kluci různých profesí a národností. V bytě jsme bydleli s [novinářem] Ivanem Jakovynou. Prostě se stalo, že Mark s Ivanem si pronajímali byt v Tatarce. A my s Ivanem jsme hodně diskutovali. Ivan má ruskou matku a ukrajinského otce. Ivan tehdy pracoval pro Lenta.ru. Ivan je vůbec takový… Mluvím o tom v tom smyslu, že jsme si nevšimli mnoha hrozeb. Byla taková plíživá…, ta fascinace Rusy. Řekněme [politický technolog Kazbek] Baktursunov, který byl v Kommersantu, spustil ten projekt, a pak dal rozhovor BBC, ukrajinské službě. Jeho rozhovor jsem si dokonce vytiskla a nechala si ho. Říkal, že ukrajinská žurnalistika neexistuje, že ukrajinští novináři jsou nevzdělaní, nechodí do divadel, dokonce nevědí, jak v restauraci používat vidličku a nůž. Já jsem ten rozhovor četla a říkala si: Jak je tohle možné…, asi je třeba tomu idiotovi ukázat, že je idiot. Ale tak to z té strany bylo vždycky: Nabírali odtamtud manažery, producenty, ti přijížděli a říkali ti, že jsi jen hovno…, a pak přijížděli; pracovala jsem přece v kultuře. Zvlášť patrné to bylo u ruských hvězd. Pamatuji si, jak přijela Alena Babenko: ‚Ach, jaké hloupé otázky, kdy to skončí?‘ A ty jdeš na [filmový festival] Molodist, a tam sedí nějaká západní hvězda a na nejbanálnější otázku říká: ‚Bože, jaká skvělá otázka, vy jste úžasní novináři.‘ Mimochodem ještě zmíním Demidovu. Přijela na Molodist, Rusy také často vozili, a byla tam i Alla Demidova, jejich i naše hvězda. Nevím, co dělala, byla s ní nějaká tisková konference. To už tehdy, mimochodem, byl Putin. A já se jí zeptala: ‚Jak se proti tomu jako kulturní inteligence vůbec stavíte?‘ Protože na Ukrajině jsou to protesty, je to taková protestní atmosféra. Ona na mě tehdy velmi silně vyjela, prostě se přestala kontrolovat a řekla, že ona o politice mluvit nebude, ‚kultura je přece mimo politiku‘, a ona udělala dost, aby bylo o čem s ní mluvit, ale ne o politice. A pamatuji si, že tehdy naši, moji kolegové, se na mě dívali nějak jako: ‚Co to tady vymýšlíš?‘ Ale to všechno byly jen takové, řekněme, varovné signály, kterým jsme nejspíš nevěnovali pozornost, kam to směřuje. To je jazyk z Ruska, ruština. Šla odtamtud nějaká devalvace, jako že nejste dostatečně vzdělaní, jste národ nedochůdče – to je ‚failed state‘, což pak velmi silně propagovali.“

  • „Byli jsme na Majdanu jako korespondenti, protože zase: [noviny] ‚Ukrajina mlada‘, podpora Juščenka. Rozdávali jsme tam lidem zdarma naše noviny a psali jsme odtamtud reportáže. Bylo to prostě neuvěřitelné vzrušení. Byla tam i moje rodina a část příbuzných přijela ze západní Ukrajiny; o tom všem se psalo, o lidech. Byl to takový karneval. Možná proto, že jsem byla ještě mladá. Kolik – čtyřiadvacet let. Cítíš, že to dokážeme, že to uděláme. A tví o trochu starší kamarádi byli všichni do toho boje silně zapojeni. A pak, když už Jušča [Juščenko] vyhrál, a když byla jeho inaugurace, to bylo neuvěřitelné vzrušení. Byli jsme na Náměstí Nezávislosti; zůstaly fotografie, já jsem si mnohé z toho všeho nechala. Mám těch artefaktů celé album, musím si ho prolistovat a přečíst. Leží tam, a já nemám čas to udělat. Tedy o tom by měl být samostatný rozhovor. Upřímně řečeno, paměť to všechno tak vymazává, že jsem například úplně zapomněla na tu ‚noc dlouhých nožů‘, nějak tak se to jmenovalo… Když byla bitka u CVK [Centrální volební komise] na bulváru Lesji Ukrainky, a pak o tom napsal Volodja Semkiv na Facebooku, vzpomněla jsem si, že jsme tam byli spolu. Vážně, byla jsem tam, pamatuji si to, bylo to trochu nepříjemné a děsivé, protože tam byli příslušníci bezpečnostních složek. Ale zase: je třeba to vytáhnout, přečíst si články, které jsi tehdy psal, a podívat se na všechny ty archivy, protože…, já nevím, možná je to schopnost psychiky, že vytěsňuješ negativní věci, ty strašné momenty vytěsňuješ. Pamatuji si hlavně to nadšení. A když jsme byli na Majdanu během inaugurace, bylo tam šampaňské, vypili jsme tam s přáteli celou láhev. Mimochodem, s Ljubyšem, s Ivanem Ljubyš-Kirdejem. A psali jsme si poznámky, abychom je pak mohli otevřít a podívat se, jaká byla naše očekávání. Nějak nedávno jsem si je prohlížela. Mnoho samozřejmě bylo… Tehdy to tak z nějakého důvodu bylo – naděje a důvěra v prezidenta. Jako ‚my ti věříme…‘ Vytvořili to političtí stratégové, takový kult? Nebo jsme ho vytvořili my sami? To je naprosto špatné, absolutně. Už to vše chápeme, protože není možné všechno hodit na jednoho člověka. V každém případě je to propadák. Buď to člověk nezvládne, nebo si uzurpuje moc. Ale jsou to velké naděje do budoucna.“

  • „To je suržyk. Tedy to je Kyjevská oblast; je to takový suržyk, který tam trochu zůstal: ‚dělať‘ [předvádí použití ruského slova v ukrajinštině; ukrajinsky by bylo ‚robyty‘]… I když škola byla ukrajinská a jazyk jsem znala velmi dobře. A mimochodem, když už mluvíme o jazyce, tak my jsme ve škole [mluvily] suržykem. Ukrajinsky také, ale stávalo se třeba, že když jsme už jako studentky vyšších ročníků přijížděly do Kyjeva (jezdily jsme do Kyjeva projít se po ulicích, vlak byl rychlý způsob, jak se tam dostat), tak jakmile jsme vystoupily na nástupišti, z nějakého důvodu jsme přešly na ruštinu. Nijak jsme se nedomlouvaly, rozumělo se to samo sebou. A ruština byla přítomná, jakmile jsi někde vyšla mezi lidi. Měla jsem deník, který jsem psala nejspíš v suržyku, ale zničila jsem ho. Ale dívala jsem se…, například v posledním ročníku školy jsme si psali do takových památníků různé historky, a většinou jsou psané rusky. Někdo psal ukrajinsky, většina je napsaná rusky. A zase: teď si říkám, že kdyby nebylo Mohyljanky, tak by určitě… Jak se tak dívám na své spolužáky, kteří šli na jiné vysoké školy a do práce a stali se všelijakými manažery v Kyjevě nebo na finančním úřadu ve Fastivu, tak oni mluví spíš rusky. I když doma je to ukrajinština, suržyk.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kyiv, 26.06.2025

    (audio)
    délka: 02:54:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Returning Home
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Díky návratu jsem našla sama sebe

Natalija Teramae, 2025
Natalija Teramae, 2025
zdroj: Post Bellum Ukraine

Natalija Serhijivna Teramae je novinářka a kulturní manažerka. Narodila se 2. února 1980 v obci Borova v Kyjevské oblasti. V letech 1997–2001 studovala sociologii na Národní univerzitě „Kyjevsko-Mohyljanská akademie“. V roce 2001 nastoupila na magisterské studium na „Kyjevsko-Mohylanské akademii“ v oboru žurnalistika. Ve stejném roce nastoupila na stáž v redakci listu „Ukrajina moloda“. Na podzim roku 2005 přešla do sekretariátu prezidenta Ukrajiny, kde pracovala v oddělení speechwritingu. Psala o cestovním ruchu a kultuře v časopise „Bez cenzury“, pracovala v on-line publikacích „PiK“ a „Ukraina moloda“. V roce 2012 se provdala za Američana Marka Teramae a společně se přestěhovali do USA. V cizině si uvědomila, že se chce vrátit, a už po půl roce se přestěhovala zpět na Ukrajinu. Zapojila se do projektu na zvýšení mediální gramotnosti MediaSapiens, který iniciovala nezisková organizace Telekritika. Během Revoluce důstojnosti se účastnila protestů Euromajdanu. V roce 2014 se s rodinou přestěhovala do Finska, kde se stala členkou vedení občanského sdružení Spolek Ukrajinců ve Finsku. Pracovala jako lektorka na Helsinské univerzitě, vyučovala kurz „Současná ukrajinská kultura v období nezávislosti: od roku 1991 do současnosti“, pořádala kulturní akce, mimo jiné festival Ukrajinské filmové dny v Helsinkách. Na konci roku 2024 se rozhodla pro návrat na Ukrajinu. Od roku 2025 žije s rodinou v Kyjevě a vychovává dva syny. Plánuje se vrátit k žurnalistice. Je autorkou knihy „Imigrantka“.