Doc. RNDr., Csc. Bohuslav Strauch

* 1929  

  • „Když jsem jel připravit pohřeb maminky, žádal jsem o pětidenní opušťák, tak mne velitel roty začal zkoušet z řádů, jak se chová voják na vycházce ,a říkal mi: ,Pozor abyste se někde nevožral!‘ Já jsem mu odpověděl: ,Prosím vás, já jedu pochovat svou maminku.‘ To byl hrozný primitiv.“

  • „Milota Fanderlik s námi v roce 1968 a 1969 debatoval o tom, že bychom měli udělat odborku počítačů. V té době! Ale on to už prostě čul, on byl velice erudovaný a vzdělaný člověk, byl profesorem.“

  • „Osmého března 1951 přišly milice a SNB a celý barák vyvrabčili, od shora dolů prohledali. Našli tam různé zboží, tak rodiče a bratra zavřeli. Já jsem to tenkrát ani nevěděl, protože jsem byl v Praze, a já jsem se za týden vrátil, k odvodům jsem se o půlnoci vrátil a jdu do baráku. Vidím, že barák je zalepený. Jdu k sousedům, do hotelu. O půlnoci se jich ptám: ,Prosím vás, co je?‘ Odpoví mi: ,Vy o tom nic nevíte? Vaši jsou už týden zavření.‘ A tak jsem tam přespal, ráno jsem šel na vojenské odvody. Odpoledne jsem šel na četnickou stanici, že si potřebuji vzít nějaké věci. Takže jsem vzal kufr a co jsem do něj nabral, to jsem nabral, a tím to zvadlo.“

  • „Otec psal ještě dopis mamince v červenci z věznice Valdice-Kartouzy, když už byla pohřbená, a nevěděl to. Otec a bratr se dozvěděli, že matka je po smrti, asi po půl roce, když podepisovali plnou moc na pozůstalostní řízení. To jsou takové tvrdé reality.“

  • „...a Ludvík Svoboda tam měl projev, a ten projev se nám nelíbil, začal totiž mluvit o nějaké sjednocené mládeži pod kuratelou svazu. To bylo v roce 1946 a nám se projev slavného generála, vůdce legendárních vojsk, nelíbil, zajídalo se nám to.“

  • „Tam byl taky SS-Kraftfahr-Park, kde byla celá řada Ukrajinců, v SS-uniformách. To nebyli vlasovci, to byla přímo SS. A my jsme se tenkrát jednoho kluka sedícího na kašně ptali: ,Jak to, člověče, Ukrajinec, a ty seš v německé uniformě.‘ A on vzal známku s Hitlerem a plivnul na ni a povídá: ,Gitler něcharašo a Stalin to že něcharašo, Churchill charašo!‘ Tohle byla definice jeho mínění.“

  • „Při čepobití jsme museli pochodovat a zpívat různé písně o Korey a Kdo nejde s námi, jde proti nám apod. A tam v té sloce bylo ,sejdeme se při práci‘ a my jsme zpívali ,sejdeme se v paláci‘. Palácka byl hotel a bar, kam chodili pétépáci do Ostravy. A on zařval: ,Dozpívat, znova zpívat!‘ A my znova ,sejdeme se v paláci‘, a tak nás vyhnal kolem kasáren a museli jsme dělat letecký poplach, že jsme museli dělat klencáky apod. Byly tam absurdní situace, například kluci tam dělali na letecký poplach hřbitovní kříže. A takhle jsme to obešli kolem dokola a tam pak byla ta slavná hospoda za kasárnama, která je známá z Bezručovy Maryčky Magdonovy – ,V bartovské harendě se stavěl‘. A on tam při té hospodě zrovna řekl, že je zase letecký poplach, v tu ránu všichni kluci byli v hospodě. Akorát Imrich Hanušovský z Košic volal na ženy, které šly od autobusu: ,Paní, pojďte si lehnout do příkopu, je letecký poplach!‘“

  • „Já jsem byl shodou okolností na hřbitově a teď jsem slyšel nějaký ryk, já jsem to nevěděl. A tak jsem se šel podívat, kouknul jsem za hřbitovní zeď, okamžitě jsem utekl od toho pryč. Já jsem se na to nechtěl dívat. Mlátili je tam a pak je popravili, pak to museli stejně exhumovat, protože to bylo za hřbitovní zdí. Byly to zbytečné, nehezké excesy.“

  • „Pracovní úřad nás, všechny gymnazisty ve věku terciánů a kvartánů, povolal a jeli jsme jako česači chmele do sudetských oblastí, k Litoměřicícm a k Úštěku. Jeli jsme tam transportem a shodou okolností jsme projížděli Terezínem a tam jsme viděli pruhované chlapy, jak tam pracují. Němci nám předtím dali na cestu půlku chleba a salám, a my, když jsme tam viděli ty trestance, tak celý ten vlak, což bylo asi 20 vagonů, tam házel ty svačiny a ti trestanci se po tom vrhali. To bylo na druhou stranu fascinující svým způsobem. A teď ti němečtí vojáci na ně řvali a měli pušky. A my si říkali, aha, to je asi ten koncentrák, a in natura jsme jej viděli. Ti chlapi měli takhle na hlavě dohola prostřihnutý pruh, aby byli značení.“

  • „V červnu byl veřejný proces v místním divadle. Udělali výstavku zabavených věcí. Tam bylo všechno možné, včetně ledničky, nadnormativní zásoby. Maminka měla pole, které pronajímala, a ten nájemce jí dával deputát, tak jí tam nechal nějaké to zrní, které tam také dali. A takové blbiny, kdeco, všechno možné. Bratr se chtěl ženit, tak tam měl ještě nenainstalovanou chladničku a sporák. To všechno oni prostě zneužili. V té době byla atmosféra mimo jakékoliv standardní občanské jednání.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, ulice Práčská, 09.11.2011

    (audio)
    délka: 03:00:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť a dějiny totalitních režimů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Skauting je hra a ledacos je hra. Toto ale hra nebyla, toto byl můj skutečný život.

dobové.jpg (historic)
Doc. RNDr., Csc. Bohuslav Strauch
zdroj: 1. z filmu Grizzly, 2. www stránky střediska Šípů (více info ve fotogalerii pamětníka)

Bohuslav Strauch se narodil 22. 12. 1929 v Polici nad Metují v rodině živnostníka - kožešníka a kloboučníka. Před válkou se stal členem skautského oddílu. Během protektorátu pokračuje ve skautské činnosti ve čtenářském klubu Mladého hlasatele - Ochránci Polických stěn, který založili jeho kamarádi. Po válce opět vstupuje do Junáka, vede oddíl a také se učastní lesní školy. Po studiu na gymnáziu byl přijat na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Roku 1951 došlo k procesu s jeho rodinou - otec dostal trest 10 let a bratr 12,5 let odnětí svobody, majetek rodiny byl plně konfiskován. On sám byl povolán k nástupu základní vojenské služby, kterou byl nucen vykonávat jako tzv. politicky nespolehlivý s „klasifikací E“ u praporů PTP. Byl povolán do Radvanic u Ostravy, kde pracoval jako horník na jámě Ludvík. Matka byla sice propuštěna, ale následně opět vzata do vazby a po mnohahodinovém výslechu údajně spáchala ve vazbě sebevraždu. Do civilu byl pamětník propuštěn roku 1954. Stejného roku byl přijat zpět na studia. Následující rok podal stížnost na generální prokuraturu pro porušení zákona v případu otce a bratra. Oba byli následně propuštěni. Plná rehabilitace rodiny proběhla až v roce 1989. Studium ukončil v roce 1957. Až do odchodu do důchodu roku 1995 zůstal pracovat na katedře anorganické chemie, věnoval se především molekulové spektroskopii. V letech druhé obnovy skautingu (1968-1970) se opět zapojil do hnutí jako vůdce skautského oddílu pod pražským skautským střediskem Šípů. Normalizační léta pro něj znamenala další ztrátu blízké osoby, jeden z jeho synů totiž zemřel v Tatrách. Po sametové revoluci se podílel na demokratizaci přírodovědecké fakulty. Roku 1990 obhájil svoji habilitační práci a byl jmenován docentem. Fakulta i univerzita mu udělily různá vyznamenání za vědeckou a pedagogickou činnost.