Hana Sternlicht

* 1930  

  • „Tam nám řekli: ‚Máte dvě možnosti. Buďto bydlet ve stanu, nebo je nedaleko kibucu arabská vesnice, kterou Arabové opustili, ale je to tam rozbité. Když chcete bydlet tam, tak si to musíte dát dohromady.‘ Manžel udělal okna a dveře – to tam nebylo. Voda tam taky nebyla, tu jsme vozili z kibucu v džáře – to udržovalo tu vodu chladnou. A měli jsme auto, které se sice nehodilo na silnici, ale vozilo nás do práce ráno. Já jsem na začátku pracovala v kuchyni, protože ta děvčata, co pracovala [předtím] v kuchyni, tak opustila, když jsme přišli, s radostí kuchyň a šla pracovat s dětmi. A my jsme byli přidělení do kuchyně. Manžel hned začal [pracovat] v té truhlárně. No a svatba se dělala. Nebyla slavná, jako jsou svatby dnes, samozřejmě. Bylo to také dost smutné pro mě. I to [vdávání se], protože rodiče nebyli a já jsem byla v nové zemi a nevěděla jsem ještě, co bude dál.“

  • „Když jsme přišli v prosinci do Terezína – on byl stavěný pro nějaké tři nebo čtyři tisíce obyvatel – a když my jsme tam přišli na konci dvaačtyřicátého roku, tak už tam bylo deset tisíc obyvatel. A šlo to až do padesáti tisíc. Co jsme nevěděli, bylo, že to ghetto je tábor, do kterého se sice přijíždí, ale také z kterého se odjíždí. A toho jsme se všichni báli. Protože nikdo nevěděl, kam to vede a co nás tam čeká. Každému bylo jasné, že už to lepší nebude, i když už v Terezíně to bylo dost těžké – tam denně umíraly stovky lidí. Hlavně staří a nemocní, kteří nemohli pracovat. Kdo mohl pracovat, tak si ještě vyměnil nějaké rajče, které mohl ukrást na zahradě, kde pracoval, za kousek chleba od někoho jiného. Začali jsme pracovat myslím ve třinácti nebo ve čtrnácti. Pamatuji si, že mě jednou poslali ven z ghetta sundávat lipový květ pro Němce. Já jsem ve šplhání nebyla nejlepší, ale dostala jsem se nahoru. Ale právě pod můj strom se postavil ten německý hlídač. Já jsem nemohla trhat samým strachem, že na něj spadnu. Takže jsem tam seděla a čekala, až se on pohne. A on se pohnul a odešel dál, takže jsem potom mohla také slézt z toho stromu dolů.“

  • „To byla ta nejstrašnější cesta z všech těch cest, co jsme vlakem dělali. To nebyly ani dobytčáky, to byly vagony na uhlí, protože byly nahoře otevřené. My jsme měli každý jednu deku, která samozřejmě se sněhem a deštěm promokla. A viděli jsme také ty bomby, které na nás padaly. Nebo ne na nás – padaly a my jsme se modlili, aby to nebylo na nás. Šestnáct dní skoro bez jídla. Myslím, že v těch Budějovicích nebo kde nám uvařili polévku. A potom jsme stáli někde, kde nějaký pán svrchu z mostu shodil chleba, který pak spadnul k nám do vagonu. To jsem se ale jen přitiskla do kouta, aby mě lidi nerozšlapali, protože to byla válka o ten chléb. Boj, ne válka.“

  • „To bylo před návštěvou švýcarského Červeného kříže. Museli jsme drhnout chodníky, vymalovaly se domy, které tam byly, ale jen zepředu, kudy měla projít ta návštěva. Malé děti mohly ven z ghetta, dostaly kus chleba s marmeládou, a směly ho dokonce sníst. Do výkladů dali všelijaké zboží, jako například hořčici. Ti Švýcaři ještě ani nebyli venku a už se to zase z těch výkladů vybíralo. Dokonce založili banku a natiskli peníze, za které si člověk nemohl nic koupit.“

  • „My jsme byli dlouho zavření v těch vagonech, a když je otevřeli, byla už tma, jen reflektory. Za strašného řevu a strašného štěkotu psů a povelů: ,Los!‘ a ,Raus!‘ jsme museli ven. Myslela jsem, že se budu moci nadýchat čerstvého vzduchu, protože ten vagon byl plný k udušení. Tam ale nebyl čerstvý vzduch, to bylo něco nasládlého, něco divného, hrůza. Museli jsme se řadit do pětistupů, postavit se a pomalu jít. Samozřejmě zavazadla zůstala ve vagoně a my jsme se pohybovali dopředu, kde na konci stál doktor Mengele a pravou rukou posílal buď napravo, nebo nalevo. Když jsme se tak přiblížili, vidím, že jedna žena jde doprava a jedna doleva. Naivně jsem si myslela, že když nebudu stát vedle maminky, ale vyměním si to s paní z druhé strany, tak maminka půjde na jednu stranu, ta paní na druhou a já pak zůstanu spolu s maminkou. To nefungovalo, samozřejmě.“

  • „V Holicích vylezu z vlaku a koukám: nic se nezměnilo. Všechno, jak bylo, jako by vůbec žádná válka nebyla. Já jsem chtěla křičet: ,Lidi, já jsem zpátky!‘ Ale nepoznávala jsem nikoho. Dovlekla jsem se až k našemu domečku a zaťukala jsem na dveře. Otevřela mi nějaká mladá paní, a až když jsem jí vysvětlila, kdo jsem, tak mě pustila dovnitř. Byli ke mně moc milí, byli to mladí manželé. Náš domeček Němci rozdělili. Ani jsem se nepodívala dál, nevím proč, zrovna tam nikdo nebyl, nevím. Každopádně jsem nevěděla, co se sebou, pak mě nechali vykoupat. Potom jsem poprosila, aby zavolali jednu kamarádku rodičů, které jsem říkala teta, paní Jíšovou. Měla kdysi trafiku a čtyři velké děti, které žily v Praze, a ona přišla a vzala si mě k sobě. Tak jsem se pomalu zotavovala. Naštěstí jsem nebyla nemocná a s dietou jsem se z toho dostala.“

  • „Tak jsme se dostaly do baráku. Dvanáct na kavalci. Když se jedna chtěla otočit, otočilo se všech dvanáct, protože jsme byly jako sardinky. Starousedlíci nám řekli, že máme sníst všechno, co se dá, a snažit se moc nepít. Já jako naschvál, nevím proč, jsem nejedla vůbec nic, nemohla jsem to polknout. My jsme nebyli rozmazlení z Terezína, ale z té polévky, kterou nám dali, byl cítit písek mezi zuby. To nešlo a pít už vůbec ne. Ale ten kousek chleba, který jsem dostala, jsem se první noc rozhodla nechat na snídani a dala jsem si ho pod hlavu. To nebylo dobré, protože ráno tam ten chleba nebyl. Moje štěstí bylo, že jsem tam nebyla dlouho.“

  • „Vlak zastavil v Mauthausenu. Cesta do lágru vedla do kopce a to bylo poprvé, kdy jsem si řekla, že je konec, tohle už nezvládnu. To si řeklo určitě víc lidí. My jsme se chtěli zastavit u studně, tam byla nějaká studna, chtěli jsme se napít, ale Rakušané po nás házeli kameny, protože byl na nás strašný pohled. Nějak jsme se dostali do lágru. První, co jsem v lágru viděla, byla hromada mrtvol, které po noci múzlmani vybrali z těch baráků. Pak nás vzali zase na odvšivení nebo dezinfekci, stáli jsme venku nazí na dvoře. Potom nám rozdali nějaké pánské spodky plné vší. V tom byl tyfus.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kirjat Gat. Izrael, 13.03.2017

    (audio)
    délka: 02:13:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 24.05.2018

    (audio)
    délka: 01:57:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dlouho jsem se neuměla usmát

Hana Sternlicht
Hana Sternlicht
zdroj: Archiv pamětnice, Jitka Radkovičová

Hana Sternlicht, rodným příjmením Neumannová, se narodila 10. února 1930 v Praze do židovské, v českém prostředí asimilované rodiny. Dětství strávila v Holicích, kde její rodiče provozovali papírnictví. V roce 1940 byla Hana pro svůj židovský původ vyloučena ze školy, další rok měla domácí výuku. Dne 9. prosince 1942 byla s rodiči deportována do ghetta v Terezíně, kde bydlela v dívčím domově L410. V září 1944 odjel otec transportem do Osvětimi a 4. října 1944 ho následovaly Hana s maminkou. Asi po deseti dnech v Osvětimi byla pamětnice vybrána na práci a převezena do tábora Freiberg v Sasku, kde pracovala v továrně na letecké součástky. V dubnu 1945 byl tábor evakuován a vězeňkyně převezeny do Mauthausenu. Tam se Hana 5. května 1945 dočkala osvobození americkou armádou. Oba rodiče a velká část rodiny byli za války nacisty zavražděni. Pamětnice se vrátila do Holic, ale za několik měsíců se odstěhovala do Prahy, kde žila spolu s přítelkyní u známých. Dva roky studovala na obchodní akademii v Praze. Zapojila se do činnosti sionistického hnutí Dror a rozhodla se pro odjezd do Izraele. Rok strávila na přípravném kurzu hachšara v Liberci a v březnu 1949 odjela se svým budoucím manželem Hanušem Sternlichtem do Izraele. Po příjezdu žila krátce v kibucu Ha-chotrim a v mošavu Arbel, v roce 1962 se přestěhovala do Kirjat Gat. S manželem vychovali dvě děti, Hana pracovala jako učitelka ve škole pro postižené děti.