„Na závěr procesu vystoupili účastníci se závěrečnou řečí a Pavel Kohout mimo jiné řekl, že dle jeho názoru stejně neočekává spravedlivý rozsudek a hned to zdůvodní: že na začátku tohoto sporu na žalované straně byl Vilém Nový, člen Ústředního výboru a další vysoce postavený funkcionář, a na straně žalobců byl spisovatel, velmistr šachu, student a sportovec. Když tento proces končí, tak na žalované straně zase stojí Vilém Nový, člen Ústředního výboru a vysoce postavený muž, na straně žalující je spisovatel, který nesmí publikovat, velmistr šachu, který je ve vězení, předák studentů, který je vyhozen z vysoké školy, a špičkový sportovec, který sice odstoupil, ale který je zaměstnán v podružném zaměstnání.“
(Z projevů osobností na Právnické fakultě UK po invazi vojsk Varšavské smlouvy): „Řekl bych, že to bylo takové jako… trošku takové křečovité. Samozřejmě ten studentský lid byl takový podebraný. Teď tam přišel Smrkovský a říkal, jak to bylo a že se najdou hranice, za které se nepůjde, měl nějaký takový projev a vím, že tam vystoupil profesor [Zdeněk] Jičínský a ten řekl Smrkovskému, že politik, který hledá hranice ústupu, je nikdy nenajde. To si pamatuji takovou epizodku. Byl tam – já nevím, Emil Zátopek, také tam měl nějaký proslov, ale tam byl spíš… ten se snažil pobavit osazenstvo a jinak ta atmosféra… řekl bych, že lidé, kteří by to schvalovali, ti se neukázali vůbec. Ti byli stranou, mlčeli a čekali, až přijde jejich doba.“
„Fakt je ten, že táta na té radnici tehdy přišel do práce a měl na stole nevyplněnou přihlášku do samospasitelné strany. Tak z toho byl pěkně nadzvednutý, mluvil s dědečkem a děda [Ladislav] Tvarůžek [za první republiky ředitel ČTK a bývalý agrárník] mu říkal: ‚Jiří, to, co slyšíš od našich přátel a známých, že to do švestek padne, že komunisti se sesypou, že za půl roku bude po legraci, na to nevěř! Komunisti jsou držení z Moskvy a dokud se v Moskvě něco nestane, a tam se určitě nestane, tak ti komunisti tady budou. Jestli chceš mít trošku slušnou práci a jestli chceš, aby děti studovaly‘ –sestra už byla na světě – ‚tak ti doporučuju, abys to podepsal.‘ Tak to podepsal. Pak ho vyhodili…“
JUDr. Jiří Štelovský se narodil 17. srpna 1945 v Praze do rodiny s výraznou intelektuální a novinářskou tradicí. Dětství prožil ve vile na Hřebenkách, již postavil jeho dědeček Ladislav Tvarůžek, meziválečný ředitel Československé tiskové kanceláře (ČTK). Rodinné prostředí formovaly masarykovské hodnoty, vzdělanost a kritický vztah k totalitním režimům. Otec pamětníka, Ing. Jiří Štelovský, pracoval jako úředník na magistrátu, matka Jarmila Štelovská, rozená Tvarůžková, vyřizovala reklamace v podniku zahraničního obchodu Motokov. Oba rodiče byli v 50. letech z politických důvodů propuštěni z práce a museli se spokojit s podřadným zaměstnáním. Po maturitě v roce 1965 pamětník vystudoval práva v atmosféře uvolněných 60. let, navštěvoval semináře pozdějšího chartisty Zdeňka Jičínského, což způsobilo, že se o něj později začala zajímat Státní bezpečnost (StB). Po promoci v roce 1970 nastoupil jako justiční čekatel u Obvodního soudu pro Prahu 1 a stal se svědkem politicky citlivého procesu v souvislosti s upálením Jana Palacha v tzv. aféře se „studeným ohněm“. Jeho ambice stát se soudcem zmařily normalizační prověrky. Přestože v posledním ročníku Právnické fakulty vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) v naději na změnu, byl vyškrtnut a odešel do podnikové sféry. Pracoval jako právník v Plynoprojektu, podniku Tomos a v 80. letech se znovu vrátil do Plynoprojektu, kde zůstal až do roku 1989. Od konce 70. let byl Jiří Štelovský v hledáčku StB jako možný kandidát tajné spolupráce. Nabízenou spolupráci při jediném výslechu odmítl. Přesto zůstal v evidenci a v 80. letech na něj tajná bezpečnost opět zavedla další svazek pod názvem Právník. Až v okamžiku, kdy mu po sametové revoluci zamítli přihlášku do justice na místo soudce, zjistil, že ho StB registrovala jako kandidáta tajné spolupráce (KTS), a to na základě informací od spolužáka a dlouholetého kamaráda, který ho měl pro tajné služby získat a donášel na něj. Od roku 1989 do roku 1999, kdy odešel na odpočinek, provozoval pamětník vlastní advokátní kancelář. V roce 2026 žil v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
