Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Jiří Štelovský (* 1945)

• narodil se 17. srpna 1945 v Praze

• otec Ing. Jiří Štelovský pracoval jako úředník na magistrátu, matka Jarmila Štelovská vyřizovala reklamace v podniku zahraničního obchodu Motokov

• dědeček z matčiny strany Ladislav Tvarůžek byl novinář a meziválečný ředitel ČTK

• v roce 1970 promoval na Právnické fakultě

• po promoci pracoval jako podnikový právník v Plynoprojektu, v podniku Tomos a znovu v Plynoprojektu

• od konce 70. let byl veden ve svazcích StB jako kandidát tajné spolupráce

• po sametové revoluci mu z důvodu evidence ve svazcích zamítli žádost o práci soudce

• od roku 1989 až do roku 1999, kdy odešel do důchodu, provozoval soukromou advokátní kancelář

• v roce 2026 žil v Praze

Jako vnuka meziválečného ředitele Československé tiskové kanceláře (ČTK) Ladislava Tvarůžka jej celoživotně formovaly masarykovské principy a zájem o historii. Vystudoval práva, a když se po sametové revoluci chtěl vrátit do justice, s překvapením zjistil, že byl Státní bezpečností (StB) veden jako kandidát tajné spolupráce (KTS). Kamaráda, který na něj donášel a měl ho získat pro spolupráci s StB, konfrontoval, ale ten vše zapřel.

Dětství mezi novináři a spisovateli

JUDr. Jiří Štelovský se narodil 17. srpna 1945 v Praze. Dětství prožil ve vile Na Hřebenkách, kterou ve 20. letech postavil jeho dědeček Ladislav Tvarůžek, člen Družstva novinářů a spisovatelů. Atmosféra vilové čtvrti byla od dob první republiky výjimečná – v sousedství bydleli spisovatel Emil Vachek, novinář K. Z. Klíma, herečka Zdenka Baldová s manželem Hugo Hilarem či ředitel Melantrichu Jaroslav Šalda. Rodiče i dědeček pamětníka patřili k předválečné vzdělané společenské vrstvě: otec Ing. Jiří Štelovský pracoval na magistrátu v kontrolním útvaru, a matka Jarmila Tvarůžková – protože mluvila plynně německy a francouzsky – měla v podniku zahraničního obchodu Motokov na starosti reklamace českých automobilů.

Když byly pamětníkovi tři roky, policie omylem zatkla jeho otce – spletli si ho s bratrancem Ivanem Štelovským[1], právníkem, který měl pomáhat českým občanům po roce 1948 při útěku přes hranice. Po 14 dnech ve vazbě v Bartolomějské ulici Jiřího Štelovského staršího bez omluvy či náhrady propustili. Pamětníkova matka ho zoufale hledala tři dny, než jí přišel lístek z vězení[2].

Muži v rodině byli pravicově orientovaní. Dědeček pamětníka z otcovy strany Antonín Štelovský byl členem Kramářovy Národně demokratické strany. Druhý dědeček z matčiny strany, Ladislav Tvarůžek, patřil k Agrární straně, pro niž jako novinář pracoval. A pamětníkův otec Jiří Štelovský byl od konce války do roku 1947 u národních socialistů. Jednou přišel Jiří Štelovský starší do práce a na stole našel přihlášku do Komunistické strany Československa (KSČ). Radil se proto s tchánem Ladislavem Tvarůžkem a ten mu řekl větu, která se v rodině traduje dodnes: „Jak slyšíš od přátel a známých, že se komunisti do švestek sesypou a za půl roku bude po legraci, tomu nevěř. Komunisti jsou držení z Moskvy a dokud se v Moskvě něco nestane, a tam se určitě nestane, tak tam ti komunisti budou. Jestli chceš mít trošku slušnou práci a jestli chceš, aby děti študovaly, já ti doporučuju, abys to podepsal.“ Jiří Štelovský tchána poslechl, avšak koncem 50. let ho ze strany vyhodili proto, že věděl o plánované emigraci svého spolužáka a neudal jej. Od té doby už vykonával jen podřadnější práci plánovače v ZPA, „ale nešel k lopatě“, jak vypráví pamětník.

Režim nakonec utáhl smyčku i okolo pamětníkovy matky, praktikující katoličky. Z Motokovu ji kvůli víře v Boha na konci 50. let vyhodili, dlouho nemohla najít práci, než zakotvila jako sekretářka „za devět set korun hrubého“. Až v 60. letech, když se poměry uvolnily, mohla nastoupit v Dilii na místo odpovídající jejímu vzdělání.

Ladislav Tvarůžek – novinář, zpravodaj a svědek dějin 

Výraznou postavou rodinné historie byl pamětníkův dědeček Ladislav Tvarůžek, novinář, jehož kariéra začala ještě za Rakouska‑Uherska. Agrárníci jej představili Antonínu Švehlovi, který potřeboval parlamentního zpravodaje ve Vídni. Nabídl mu slušný plat i byt a tím odstartoval jeho profesní dráhu.

Za první světové války se Ladislav Tvarůžek stal válečným zpravodajem hlavního tiskového stanu na frontě. Podle pamětníka psal zprávy i z první linie a udržoval kontakty s Mafií a Přemyslem Šámalem, pozdějším hradním kancléřem. V rodině se říkalo, že babička nosila Přemyslu Šámalovi tajné zprávy schované v botě. Po vzniku republiky se Ladislav Tvarůžek stal tiskovým tajemníkem ministerstva železnic a byl mezi prvními, kdo vítali T. G. Masaryka při jeho návratu do vlasti[3].

Kariéra pamětníkova dědečka vyvrcholila roku 1929, kdy jej T. G. Masaryk jmenoval ředitelem ČTK. Agenturu vedl až do začátku Protektorátu. Tehdy odmítl pracovat pod německým dohledem a odešel do penze, přestože jej generál Alois Eliáš přemlouval, aby zůstal. Po válce Ladislav Tvarůžek už do veřejného života nezasáhl. Zemřel v roce 1953, když bylo malému Jiřímu osm let. 

Ve třídě se synem amerických špionů

Po dokončení základní školy na Podbělohorské ulici a osmiletky na Plzeňské nastoupil Jiří Štelovský na Střední všeobecně vzdělávací školu Nad Turbovou. Mezi jeho spolužáky byl i Američan Robert Dodd Stern, adoptovaný syn levicově orientovaných rodičů, kteří museli z politických důvodů opustit USA. V dostupných zdrojích se dočteme, že Martha Dodd Stern[4] přijela v roce 1933 do Berlína jako dcera amerického velvyslance. Zpočátku ji nacistické Německo fascinovalo, brzy však poznala jeho násilí a represivní povahu. Pohybovala se v nejvyšších společenských kruzích, setkala se s Hitlerem a navázala vztahy s nacistickými i zahraničními diplomaty. Klíčový byl její poměr se sovětským agentem Borisem Vinogradovem, který ji získal pro špionáž ve prospěch SSSR. Po návratu do USA pokračovala ve zpravodajské činnosti spolu s manželem Alfredem Sternem. Po obvinění z vlastizrady v roce 1953 uprchli Sternovi do Mexika a později do Prahy. V Československu žili v izolaci, těžko si zvykali na jazyk i prostředí a postupně ztratili iluze o komunismu. 

Pamětník vzpomíná, že jejich adoptivní syn Robert se na rozdíl od svých rodičů rychle naučil mluvit česky, ale s ruštinou měl problémy, a tak dostal výjimku a maturoval z angličtiny. Nicméně levicové názory svých rodičů zastával také. Jednou se překvapeným spolužákům svěřil, že si Československo vybrali údajně proto, že jeho životní styl nejvíc připomínal Spojené státy. Jiří Štelovský si pamatuje, jak se Robert Stern chlubil fotografiemi s kubánskými revolucionáři nebo jak při občanské výchově prohlásil, že Kennedy i Nixon jsou oba stejní darebáci. Když dosáhl mladý Američan odvodového věku a ve Vietnamu vypukla válka, oznámilo mu americké zastupitelství, že jeho občanskou povinností je narukovat – jako jediný z rodiny měl ještě platný americký pas. A tak se stalo, že se Jiřího spolužák v posledním ročníku už neobjevil. „O jeho dalším osudu už nic nevím,“ říká pamětník. V citovaném článku Chicagské univerzity se ještě dočteme, že Robert Stern trpěl vážnými psychickými potížemi a byl diagnostikován se schizofrenií, což jeho matka připisovala stresu z dlouholetého exilu. V 60. letech žili Sternovi převážně na Kubě, ale nakonec se vrátili zpět do Prahy, kde zůstali i po zproštění obvinění v roce 1979. Do USA se nemohli vrátit kvůli obrovským daňovým dluhům. Po smrti manžela žila Martha Stern osaměle v Praze a zemřela v roce 1990 ve věku 82 let.

Po maturitě v roce 1965 chtěl Jiří Štelovský studovat angličtinu a historii, ale na doporučení otcova známého advokáta zamířil na práva. Studium prožíval v atmosféře uvolněných 60. let: chodil na jazzové koncerty, do malých divadel, na semináře, kde se otevřeně mluvilo o kultu osobnosti, mimo jiné také k profesoru Zdeňku Jičínskému, a mohl vycestovat do zahraničí. V roce 1966 odjel na brigádu do SSSR stavět zemědělské objekty, kde zažil řadu nečekaných situací: třeba že na stavbě neznali kolečko a maltu nosili v neckách, těžkou práci na opravě železniční trati vykonávaly ženy, před kostelem žebrali váleční veteráni a mladí sovětští studenti, když zrovna nebyli pod dohledem, zpívali protistátní písničky. O rok později byl mladý Jiří ještě na výměnném pobytu ve Vídni a v roce 1968 v Itálii. Po návratu jej zastihl srpen 1968. „Nadšení, že prožívám historickou dobu, mě ale rychle přešlo,“ vzpomíná pamětník na rozjitřenou atmosféru Václavského náměstí, kde se v poslední chvíli schoval v průjezdu před tankem.

„Aféra studený oheň“ – soudní proces proti Vilémovi Novému

Po promoci v roce 1970 nastoupil Jiří Štelovský jako justiční čekatel u Obvodního soudu pro Prahu 1. Jako jeden z významných momentů, kdy se justice ocitla pod stále tvrdším politickým tlakem, zůstal v jeho paměti soudní proces[5], v němž šachista Luděk Pachman, spisovatelé Vladimír Škutina a Pavel Kohout spolu se sportovcem Emilem Zátopkem podali žalobu na ochranu osobnosti proti vysokému komunistickému funkcionáři Vilémovi Novému, který režimu posloužil tím, že 20. dubna 1969 na schůzi v České Lípě[6] citoval údajnou zprávu Veřejné bezpečnosti, v níž stálo, že Jan Palach neměl v úmyslu se upálit a že mu žalující strana místo takzvaného studeného ohně podstrčila skutečný benzín. Pamětník byl očitým svědkem, jak Emil Zátopek žalobu před soudem „sebekriticky“ stáhl a také na něj udělala velký dojem Kohoutova závěrečná řeč. Není překvapením, že Vilém Nový civilní spory proti němu vedené v této pokřivené době vyhrál.

Jiří Štelovský se chtěl stát soudcem, ale brzy narazil na realitu normalizačních prověrek. V posledním ročníku vstoupil do KSČ, protože věřil, že „jestli se to má obrátit k lepšímu, musí tam být slušní lidé“. Jenže při prověrkách na městském soudu neprošel a byl vyškrtnut. Následovala vojenská služba na hranici, kde pozorovali vojenský provoz v NSR a kde ho také příslušník kontrarozvědky u piva lákal ke spolupráci s příslibem okamžitého bytu. „Litoval, že nejsem ženatý, že by mě přesvědčil přes ženu,“ říká pamětník. Po návratu se ještě jednou v roce 1975 pokusil o soudcovské místo, ale opět neprošel. Nastoupil proto do podnikové sféry: nejprve do Plynoprojektu, poté do firmy Tomos a nakonec zpět k plynárnám, kde pracoval jako právník až do roku 1989. 

Nabídku ke spolupráci odmítl

Nejdramatičtější kapitola života Jiřího Štelovského se však otevřela až po roce 1979, kdy dostal předvolání do Bartolomějské. „Tam na mě byl jenom jeden, mladší než já,“ vzpomíná pamětník a domnívá se, že za zrcadlem seděl jeho nadřízený, který se díval, „jak to mladý dělá“. Estébák se ho vyptával především na profesora Zdeňka Jičínského, v té době už signatáře Charty 77, na jehož dobrovolný seminář z teorie práva v 60. letech mladý Jiří chodil, a žádal ho o blíže nespecifikovanou „pomoc“, přičemž tvrdil, že by to určitě zvládl. Rozhovor se stále točil v kruhu, až se příslušník znovu zeptal: „Tak chcete mi pomoct?“ a pamětník odvětil: „Za těchhle podmínek ne,“ a odešel. A tím vše zdánlivě skončilo. 

Po roce 1989 si Jiří Štelovský založil soukromou právní kancelář, ale pořád ho to táhlo do justice. Vyplnil potřebnou přihlášku a přišla studená sprcha: na ministerstvu mu sdělili, že je vedený jako kandidát tajné spolupráce[7]. V Cibulkových seznamech se nenašel, a tak odjel do archivu v Pardubicích, kde našel dva svazky, jeden z roku 1979 (KR-679842 MV) [8] a druhý z roku 1984 (TS-751283)[9]. V obou případech byl na pamětníka nasazen jako „pramen“ jeho spolužák a kamarád Petr s krycím jménem Jizerský. Pro Jiřího Štelovského to bylo dle jeho slov velké překvapení, protože spolužák Petr před ním otevřeně hovořil o diplomatické kariéře v Belgii, kterou měl nastoupit, přičemž francouzsky neuměl, a říkal mu i o dalších problémech. Z prvního spisu vyplývá, že pramen měl prověřit možné získání pamětníka pro spolupráci, jeho styky s profesorem Jičínským, a že nicméně „dává najevo svoje sympatie k opozici jen před důvěrnými známými“. V dokumentu se o pamětníkovi dočteme, že se „jednoznačně prokázala jeho nevyužitelnost z hlediska zpravodajského zájmu pro nepřekonatelné morální zábrany“ a dokument končí sdělením, že „kromě tichého souhlasu s opozicí se Štelovský na nepřátelské činnosti nepodílí“.

Kamarád, který ho udával, spolupráci zapřel

Druhý svazek je Návrh na zavedení spisu KTS pod krycím názvem „Právník“: pamětník měl být „zaměřen do problematiky Charty 77“. Ze spisu vyplývá, že se Jiří Štelovský s pramenem setkával, ostatně byli přátelé, a sám pamětník potvrzuje, že spolužáka pozval jednou v roce 1982 i k sobě domů do společnosti dalších přátel, kde se bavili o současné politické situaci. Dále pramen informuje StB, že se kolem Jiřího Štelovského formuje „opoziční skupina, která nejde přímo proti ÚV KSČ a vládě, ale má stavět do protikladu metodu dialogu“ a že mladý Jiří předává informace dalším osobám. Pamětníka tyto informace překvapily: „To, co tam ten Petr napsal, to si musel vymyslet,“ říká a dodává, že žádnou skupinu nezakládali, a domnívá se, že spolužák musel vykazovat nějakou činnost, proto se mu spekulace o skupině hodila. Státní bezpečnost se znovu vrátila k prvnímu archivovanému svazku a seznala, že je Jiří Štelovský „ovlivněn svou nábožensky založenou matkou“. V dalším materiálu ve svazku, už z roku 1984, pramen informuje, že pamětník „studuje dílo T. G. Masaryka a obdivuje jeho pojetí demokracie“ a že „vlastní kompletní tiskoviny z roku 1968 včetně rozhlasových nahrávek“. Celý spis byl uložen do archivu v témže roce s odůvodněním, že „prověřovaná osoba nemá další kontakty na objekty operativního zájmu a dostatečné možnosti pro další operativní využití v problematice CH-77“.

Po prostudování archivních materiálů pozval Jiří Štelovský svého bývalého spolužáka „na kafe“ do Portheimky, kde ho konfrontoval s obsahem svazků, ten však vše zapřel. Nato se pamětník dle svých slov zvedl, zaplatil za kávu a už se nikdy neviděli. 

Příběh Jiřího Štelovského zpracovala Zdena Salivarová v knize „Osočení“, poslední publikaci vydané nakladatelstvím Sixty-Eight Publishers. Po roce 1989 si pamětník otevřel advokátní kancelář a vedl ji až do roku 1999, kdy odešel do penze. V roce 2026 žil v Praze.

 

[1] K příběhu Ivana Štelovského pamětník dodal, že otcův bratranec byl v 50. letech vězněn a po propuštění nemohl dlouho najít zaměstnání. Brzy po invazi vojsk Varšavské smlouvy emigroval do Švýcarska.

[2] Viz Dodatečné materiály – Dopis z Bartolomějské

[3] Viz Fotografie – Návrat TGM do vlasti

[4] Viz Medializaci – Across Enemy Lines

[5] Viz Dodatečné materiály – Pohled justičního čekatele 

[6] Viz Medializaci – Vilém Nový o Janu Palachovi a Vilém Nový posloužil komunistické straně

[7] Z rozhodnutí Ústavního soudu patří kandidát tajné spolupráce do kategorie nevědomé spolupráce

[8] a [9] Viz Dodatečné materiály – výňatky ze spisů