Alexandr Stejskal

* 1945

  • "Já jsem viděl těch žebráků tam, tady měli kopu vyznamenání, bez nohou byli, bez rukou, a měli takový pytlíky jako zavázaný na zádech. Já říkám ‚Mami, kam jsi mě to dovezla?‘ a ona říká ‚To jsou bransky,‘ oni jim říkali Češi bransky, těm, co jezdili z hlubokýho Ruska tady na tu Volyň pro chleba. Vemte si, deset roků po válce a oni ještě prakticky jezdili na to, aby vůbec uživili rodinu, jakej musel bejt obrovskej hlad v tom Rusku. Ještě deset roků po válce! To si nikdo neumí představit. Já když jsem je viděl, já jsem se úplně zhrozil, úplně jsem se rozbrečel. Já jsem na to vždycky vzpomínal, já jsem nic takového neviděl do té doby. A nebo jsme pak přišli k takovýmu kostelu, už jsme přijeli tam jako na místo, tam je takzvaná Počajivská lávra, tam to je taková uctívaná, opravdu památka, velká památka a my jsme tam přijeli, nesmělo se tam, protože to byl jinej okres, to jste se museli hlásit, když jedete do jiného okresu. My jsme tam byli tak nějako, že jsme ani nevěděli, že to je jinej okres. A my jsme tam přijeli a u toho kostela takhle tam bylo na těch vozejčkách, bez rukou. Byli opitý, protože jim nic jiného nezbývalo. Oni dostávali úplnou almužnu ty lidi. Měli v tom městě, v té Vrbě třeba, tam bylo napsáno 'Čajna', teď je to Čína, se říká, ale tam byla 'Čajna', to je... čaj tam byl. Měli tam černej chleba nakrájenej a měli tam každej takovej kousiček špeku. A to dostávali tyhleti invalidi to dostávali zadarmo, s tím čajem.

  • "Češi tam dovezli... děda tam dovezl, když tam byl s těma rodičema, tak tam dovezli pluh. A řeknu vám, ten pluh, to obdivovali tak jako když se jezdí tady do Brna na výstavu, tak tam jezdili ti atamani normálně se koukat, co to je za čert. Prej 'To je nějakej čert, to obrací zem!' Předtím tam oni orali tu půdu hákama. To měli takovej, říkali tomu socha, to táhli a ženský normálně s motykama a hrabičkama to urovnávaly. A když tam přijel děda, tak si zapálil cigaretu, to ruchadlo postavil do řádku prvního a a držel to za jednu ruku to držadlo a šel vedle. Tak ten ataman tam říkal 'Čech, já ti postavím barák za to, za to všechno, že ty to naučíš ty kozáky tady,' on říkal kozáky těm kovářům, 'Ty je naučíš, jak se to dělá!' A tak oni přijeli, oni byli velice šikovní ti kováři, okoukli ten pluh a za 14 se tam rojily pluhy po celý tý... Ty Češi tam dovezli kulturu, dovezli tam... třeba takový jenom poznatek krátkej. Začali vyvážet hnůj, mrvu chlévskou, na pole. A Ukrajinci říkali 'To bude to obilí smrdět! Ježišmarja co děláte Češi!' No a pak viděli takovýhle klasy, o tolik vyšší, tak začali i tu mrvu odendávali a začali taky teda ten pozemek hnojit si, přihnojovat, aby měli lepší úrodu"

  • „A když přišli, že nás budou rozkulačovat, tak děda nalil do toho ruskýho majora asi půllitr vodky a on potom, když tak změkl, tak vzal dědu kolem ramen a říkal: ‚Čech, já vím, co jste tady vybudovali, já nejsem tak hloupej, ale já jsem dostal příkaz. Já jsem vás přišel rozkulačit, ale co já mám dělat. Já když tě nerozkulačím, tak mi utrhnou vejložky a jedu na Sibiř.‘ Tak říkal: ‚Víš, já ti vezmu jenom čtyři úly včel, že jsme vás nezastihli, že jste byli někde pryč.‘ Tak se s dědou takhle domluvili, vzali, naložili na ten vůz s těma vojákama ty čtyři úly včel. Ony vyletěly, popíchaly je, tak to naházely na kupu a někdo to pak vzal a dovezl to zpátky.“

  • Já jsem si vždycky vzpomněl na dědu, kterej říkal - víš, kdybysme to věděli, co nás tam všechno čeká, ten tvrdej život a to všechno, co jsme tam museli prodělat, ty banderovce, jo, to vraždění, jo. Když vypravoval otec, že hnali Židy, tisíc Židů normálně od nás dva kilometry, tam bylo z první světový války takovej okop velkej, tam je normálně postříleli. A oni normálně ty, co nepostříleli, tak je tam museli zasypávat vápnem nějak, to tam zasypali, a říkal, oni pak nahnali všechny ty z vesnice, tak táta se tam byl podívat, a ten hrob se ještě hejbal!

  • Jmenuji se Alexandr Stejskal, jsem narozenej 10. 4. 1945. Narodil jsem se na Volyni, což je v současné době Ukrajina. Můj dědeček odjel na Volyň v roce 1879, když mu byly dva roky.

  • V zemědělství, hotovo! Ségra, která se výborně učila, Tonička, jako jo, tak normálně to samý. Jo, tak se můžete učit, a nějakou zemědělskou školu. A ona říkala - no já do zemědělský školy nechci jako a to... Tak prakticky měla výborný známky a pak dělala, normálně dělala s otcem v pivovaru. Táta dělal sádka a ona tam kontrolovala sudy a tak. Ty byli úplně odsunutý vám říkám!

  • „Poprvé jsem tam přijel v roce 1955, bylo mi 10 let a maminka mě vzala s sebou. Přestup jsme dělali ve Lvově, to bylo krásně opravené nádraží, nebylo rozbombardovaný, bylo nově opravený, a já jsem tam přišel s matkou. Šli jsme do té čekárny a za čtyři hodiny nám potom jel vlak. A my jsme tam sešli dolů, a když jsem uviděl těch lidí bez rukou, bez nohou, těch fronťáků, měli řády na sobě. Teď tam dokonce seděli někteří na takovém širokém prkně, měli tam čtyři kolečka a rukama se odráželi od země a popojížděli. A já jsem říkal: ‚Mami, kam jsi mě to dovezla?‘ To si pamatuju, že jsem se rozbrečel. Strach. To jsem neviděl tolik invalidních lidí. To byli všechno váleční veteráni a matka mi tenkrát řekla: ‚Víš, to jsou lidi z Ruska.‘ To bylo v roce 1955, aby dětem přivezli nějaký chleba a brambory. Tak si vezměte, jak to tam vypadalo v Rusku ještě deset roků po válce. Že nebyly ještě základní potraviny.“

  • Takže tomu dědovi se dařilo velice dobře a řeknu vám, když přijel sem, v roce 1947, a tady vyfasoval takovej po Němcích takovej malinkej domek, tak si tam takhle sednul, a pamatuju to jako teď: takhle seděl a vždycky říkal - hergot, já tam vybudoval takový dva baráky, tak já měl stodolu dvakrát větší, než tady mám ten domek, teď mně dávají 90 korun důchodu, jo, a já jsem blbec to... No, a říkal, no, ale co jsem měl dělat, kdybych tam zůstal... A pak když uteklo asi deset let, tak říkal - dobře, že jsem odjel sem, tam to zabrali Sověti.

  • „Nás sem přijelo v roce 1945 šest tisíc vojáků, kteří bojovali v československém armádním sboru, včetně těch děvčat 400, tak ti už tady zůstali v Čechách. Po ukončení druhé světové války. A my jsme přijeli, prakticky se dá říct za necelé dva roky v největších mrazech v únoru, přijeli jsme v takových těch nákladních vozech, co vozily Židy do Osvětimi, tak ve stejných vagonech jsme přijeli my sem. V únoru. Tak se to zacpalo slámou a ujížděli jsme, aby si to soudruh Stalin nerozmyslel, aby si nás tam nenechali… Během dvou a půl měsíců nás sem přijelo 33 000, to mně byly dva roky. Takže nás sem přijelo někde 39, ke 40 000, poměrně dost.“

  • Když jsem já tam přijel, a pak jsem přijel domů, a normálně jsem přišel do školy a oni - tady Saša přijel ze Sovětskýho svazu a to, tak nám řekne, jak to bylo, jak tam je všechno pěkný. A rodiče mi říkali - nic neříkej, žebráky jsi neviděl, to tam nevíš, že to...

  • Celé nahrávky
  • 1

    Broumovský klášter, 18.12.2017

    (audio)
    délka: 01:25:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Broumovský klášter, 16.07.2018

    (audio)
    délka: 02:04:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu 1945 - konec války. Návraty domů, odchody z domova.
  • 3

    Hradec Králové ED, 29.11.2019

    (audio)
    délka: 02:36:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Važte si, že máme takhle krásnou zem, a bojujte za to, ať už nikdy nepoznáme válku

Alexandr Stejskal se narodil 10. dubna 1945 v české vesnici Sofievka v oblasti Volyně, která spadá pod území dnešní Ukrajiny. Jeho dědeček přišel na Volyň v roce 1870 a jako spousty dalších zde začal téměř na zelené louce hospodařit. Na začátku druhé světové války obsadil původně polskou oblast Sovětský svaz a začaly se zde zakládat kolchozy, což pamětníkova rodina odmítala. V roce 1947 reemigrovali zpět do Československa. Nejdříve se usadili v obci Raspenava na Liberecku a poté se přestěhovali na Broumovsko, kde Alexandr Stejskal žije dodnes. Po základní škole se vyučil strojním zámečníkem. Vojnu strávil v Českých Budějovicích a v roce 1966 byl i účastníkem cvičení „Vltava“. Po vojně pracoval ve Strojtexu v Meziměstí, následně ve Vebě Broumov, až v roce 1975 přešel k profesionálním hasičům, kde působil až do odchodu do důchodu v roce 2003. Pravidelně se vrací na Volyň uctít památku svých předků a je členem Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel. Aktivně se zajímá o krajanskou historii a osudy, publikoval v několika časopisech a knihách a neúnavně propaguje tuto ne zcela známou kapitolu našich dějin.