Anežka Stehlíková

* 1947

  • „Tam jsme měli kořeny. No, kořeny, po tý tetě Jule, maminčiný sestře. Ale vlastně jsme se jako rodina ani moc nestýkali. Protože ona tam zůstala, v Rumunsku, a ten její manžel tragicky zemřel strašným způsobem v lese. Prostě to nechci ani vzpomínat. Oni měli jednoho syna a ten zahynul. A teta potom, když umřel i strejda, tak žila s nějakým Slovákem a pomohla mu vychovat děti, měli dost dětí. To ona přijela sem, ale my jsme už tam za ní nebyli. My jsme tam nejeli. Z tý druhý rodiny tam žijou děti, ale vůbec si nepíšeme ani se nestýkáme. Já jsem byla v Rumunsku jednou na dovolený, jenom jednou, jedenkrát s mojí dcerou, manžel nechtěl jet. Chtěla jsem se tam podívat, ale vůbec to nevyšlo. Strašně mě to mrzelo, že to nevyšlo. Protože my jsme byli u Černýho moře a měli jsme jednu okružní jízdu do hlavního města a to bylo úplně jinou stranou. Neumluvila jsem nikoho, abychom tam jeli. Takže jsem se do svýho rodnýho kraje vůbec nepodívala.“

  • „Potom už se provdala Maruška a Anička asi po dvou letech a to byla opravdu taková slovenská svatba, která trvala tři dny, na který bylo – nevím, není to úplně přesný číslo, ale nevešli jsme se do toho velkýho baráku – tak takovejch 60, 80 lidí. Maruška si brala svýho muže taky z týhle vesnice. První den to začínalo tak, že ženich si šel požádat naše nevěstu, jestli mu ji dají. Druhý den, to bylo to povolení a vlastně rozlučka se svobodným životem. A třetí den byla ta svatba, jako originální. Protože maminka pocházela z dvanácti dětí, tatínek ze čtyř, tak veškerý příbuzenstvo včetně bratranců a sestřenic a kmotrů, kmotrů našich (rodičů) a našich kmotrů. Já jsem všechny samozřejmě nemohla znát, protože jsem byla nejmenší. Pamatuju si akorát to, jak tam ta moje sestra klečela a prosila rodiče za odpuštění za všechno. Taková ta rozlúčka s rodiči, strašně smutná, všichni jsme brečeli. Pak když byla ta svatba, ona byla jak Panenka Maria nastrojená, krásná, tak já, nevím, kde jsem to vzala, já jsem měla pocit, že nám ji ukradnou. Že už ji nikdy neuvidím. Že prostě bude pryč. A já jsem tam seděla v koutě a brečela jsem.“

  • „No, bylo to tak, že z toho vlaku bylo určeno, kde to potřebujou obsadit. My jsme vlastně byli vyložený v Chebu. Nás dovezli do Chebu, to bylo v červnu. Samozřejmě už tam nějaký lidi z toho prvního transportu byli a říkali, že tam jsou krutý zimy. Moje maminka říkala, že zimy si užila hodně, že už nechce. Strašně toužila jít na Moravu. Tam byli rodiče mýho tatínka, ti se dostali na Moravu. Jenže tím, jak to bylo určený, tak naši skončili v Zahrádkách. Já přesně nevím, a ani o tom nevypravovali, že se nemohli bránit nebo že se jim nesplnilo přání, prostě odvedli je do Zahrádek. Tam nás umístili v jednom baráku a do toho baráku bylo 80 lidí narvanejch. Tam jsme přežívali měsíc, než z okresu rozhodli, jak to bude a jak budou přidělovány byty. Z obce Zahrádky jsme dostali na výběr tady v Borku.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    V Zahrádkách-Borku, 21.10.2023

    (audio)
    délka: 02:01:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rodiče nám předali víru

Anežka Stehlíková v roce 1995
Anežka Stehlíková v roce 1995
zdroj: archiv pamětnice

Anežka Stehlíková, rozená Kretová, se narodila 1. ledna 1947 do rodiny tzv. rumunských Slováků na severozápadě země poblíž hranic s Maďarskem v obci Varzari. Její předkové přišli do tohoto regionu zřejmě na konci 19. století, prarodiče z obou stran se už narodili v Rumunsku a usadili se v Rudohoří. Muži pracovali převážně v lese, ženy vychovávaly početné potomstvo a staraly se o domácí zvířata. Byli tradičně hluboce věřící, pevně zakotvení v římsko-katolické církvi. V Rumunsku se Kretovým narodily čtyři dcery, z nichž ty starší chodily do maďarské školy, doma se mluvilo slovensky. Za druhé světové války musel otec Štefan Kret narukovat do maďarské armády po boku německých jednotek, po válce byl rok vězněn na Sibiři. V červnu 1949 rodina reemigrovala do Československa a usadila se v pohraničí, v obci Borek - Zahrádky u České Lípy. Narodily se jim další dvě dcery a postupně se rodina stále více integrovala do nového prostředí: jazykově i kulturně. Anežka vystudovala Střední zdravotnickou školu v Ústí nad Labem a po maturitě pracovala v severočeských nemocnicích, převážnou část svého profesního života v laboratoři českolipské nemocnice. Vdala se mimo svoji rumunsko- slovenskou komunitu. Místo, kde se v Rumunsku narodila a kde jako malé dítě žila, dosud nenavštívila.