Oldřiška Šťávová

"Začali jim tam strašně z Plavče lidi pomáhat, že třeba do rána tam našly pytlík mouky, pytlík fazolí u brány nebo pytlík brambor a takovýhle, že teda to bylo. No a náš tatínek teda tam potom začal hned nějak ten týden nebo, ale začal tam pracovat. No a teď oni to tam dávali všechno dohromady, že teda svítily petrolejkami, elektřina byla později. První byla voda, uhlí. To vozili uhlí od lidí z Plavče, aby mohli vůbec zatopit. Tam v té jedné velké jídelně, co teda nazvaly jídelnou, ale byl to sál v přízemí, tak tam to jedině šlo, nahoře byla zima. Všichni byli tam, i ty sestry. Ono to nebylo pro ně dobrý, že tam museli spát se všema. Že noc byla teda hrozná, že spaly pár hodin. A tatínek jim tam strašně začal pomáhat."

"Mně byly tři roky, když ty sestřičky tam přišly. Tenkrát přijely dvě a zastavily na návsi a hledaly pomoc, protože přišly do rozbitého zámku. No a přišly do hospody a tam je hospodská skoro vyhnala, protože z těch hábitů byl asi strach v těch padesátých letech. Ony prosily alespoň o nějaké jídlo, protože za chvíli za nimi přijelo auto a sanitky a dovezli jim padesát lidí. Sestry měly rozbitý zámek, rozbitá okna, neměly na čem spát v kuchyni, nedalo se tam svítit, elektřina nešla, tak svítily petrolejkami. Tak šly do hospody prosit chlapy, jestli by jim tam někdo přišel pomoct. No a já nevím. Tatínek byl asi mezi nima, protože ti tam přišli, trochu chystali něco na spaní. Všichni spali v jedné místnosti, donesli jim tak deky a polštáře, co pobrali doma. To jídlo - nakonec hospodská přišla, prý až potmě, ale dovezla čaj na káře a uzenou polívku a uzený s bramborovou kaší. A tak jestli to dostala od těch lidi, nevím, jestli to každá donesla domů. No tak v zámku byli rádi."