Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřiška Šťávová (* 1947)

• narozena 25. července 1947 v Plavči u Znojma jako čtvrtá z pěti sourozenců

• rodina byla ze skromných poměrů, matka byla v domácnosti, otec pracoval jako kovář, později pak jako opravář/údržbář na plavečském zámku

• od roku 1950 působily na plavečském zámku sestry Boromejky, které zde zřídily domov pro důchodce

• domov vedla sestra Eliška Šrubařová, která pamětnici výrazně ovlivnila. Pod její taktovkou rozkvétal zámek i komunitní život v Plavči

• po ukončení základní školy pracovala Oldřiška Šťávová v podniku Gala Znojmo při výrobě obuvi

• v šestnácti letech se seznámila se svým budoucím manželem a začali stavět dům

• v devatenácti letech se provdala, ve dvaceti se jí narodila první dcera

• po narození první dcery nastoupila do domova důchodců na plavečský zámek jako sanitářka

• zde pracovala deset let, během kterých se jí narodily další tři děti

• zaměstnání musela kvůli zdravotnímu stavu opustit a odešla do invalidního důchodu přibližně v roce 1977

• se sestrou Eliškou Šrubařovou udržovala kontakt i po jejím nuceném odchodu z Plavče a přestěhování na Hradiště u Znojma

• v roce 2025 žila Oldřiška Šťávová ve Znojmě

Boromejka Eliška Šrubařová, též zvaná Matinka, přišla spolu s dalšími čtyřmi řádovými sestrami na zpustlý a chátrající plavečský zámek jednoho říjnového podvečera roku 1950. Za sebou měly celodenní cestu z Albrechtic ve Slezsku, kam byla Eliška Šrubařová v rámci takzvané Akce Ř internována z Varnsdorfu, kde pracovala v Ústavu pro mládež. „Ze školy a pošty je vyhnali, šly prosit do hospody chlapy o pomoc a o nějaké jídlo, můj tatínek byl jeden z těch, kdo se zvedli a šli pomoct,“ vzpomíná Oldřiška Šťávová na neradostné začátky působení řeholních sester na plavečském zámku.

Ještě téhož dne sanitkami přijelo zhruba padesát klientů, přesídlených z ústavu ve Velichově u Karlových Varů, a to do zcela nevyhovujících podmínek. „Zámek byl rozbitý, neměly na čem vařit, neměly kamna, neměly uhlí, okna rozbitá, nebyla tam elektřina, voda netekla, tak svítily petrolejkami. Ve dvou místnostech byl propadený strop,“ popisuje Oldřiška Šťávová neutěšený stav místa, kam přišly nejen sestry, ale i jejich svěřenci – senioři, lidé s různými hendikepy či duševně nemocní.

Místním obyvatelům se však sester zželelo a začali jim pomáhat různými způsoby. „Ještě ten večer přivezla hospodská na káře čaj a také výbornou polévku a uzené s bramborovou kaší,“ uvádí ve svých vzpomínkách na nelehké začátky sama Eliška Šrubařová. Často pak sestry nacházely u brány jídlo a pití. Navázaly také spolupráci s trestankyněmi umístěnými v kasárnách ve Znojmě – v prádle, které jim sestry posílaly na vyprání, nacházely zašité vzkazy, dopisy nebo i chleba.[1]

Komunita sester na zámku formovala mě i celou obec 

Oldřiška Šťávová, rozená Vyklická, se narodila 25. července 1947 v Plavči u Znojma jako čtvrté z pěti dětí. Otec pracoval jako kovář, matka byla v domácnosti. Rodina žila v malém domku, kde rodiče spali v kuchyni na jedné posteli a všechny děti v jediné ložnici. „Rodiče nám tam pouštěli teplo z kuchyně, ale v zimě jsme stejně škrabali jinovatku z oken,“ vzpomíná pamětnice, která navzdory skromným poměrům prožila hezké dětství. „Vyrostli jsme v lásce od maminky a táta měl starosti, jak nás uživit. Neměli jsme to, co jiné děti, ale hráli jsme si venku a museli doma pomáhat – drhla se kukuřice, přebírala čočka, dralo peří, doma bylo pořád co dělat – měli jsme povinností víc jak ostatní děti,“ dodává. Rodina byla věřící a pravidelně chodila do kostela. 

V 50. letech byla kovárna, kde otec pracoval, zkonfiskována komunistickým režimem, a tak nastoupil do zaměstnání na plavečském zámku, kde byl po příchodu sester Boromejek zřízen domov důchodců. Pracoval zde až do své smrti v roce 1973. Právě díky otcovu působení se Oldřiška Šťávová blíže seznámila s činností řádových sester Karla Boromejského, které na zámek přišly 15. října 1950, a především se sestrou Eliškou Šrubařovou, jež zásadně ovlivnila její život. V Plavči jí nikdo neřekl jinak než „Matinka“.

Otec pamětnice začal sestrám brzy pomáhat s opravami objektu. „Voda a uhlí se zprovoznily jako první,“ vzpomíná pamětnice. „Uhlí se vozilo i od lidí z Plavče, aby mohly sestry vůbec zatopit. Všichni včetně sester spali v sále dole, jinde se netopilo.“ Postupně se podařilo opravit první patro, velké sály byly přestavěny na pokoje a bylo vybudováno sociální zařízení.

Sestry se snažily také o samozásobení – na dvoře byl chlívek pro prasata, přístřešky pro kačeny, slepice a husy, chovali se králíci. V zahradě vznikl skleník, kde sestry pěstovaly zeleninu, pro niž si chodili i lidé z Plavče. Ti se rovněž zapojovali do obnovy zámku. „Práce bylo pořád dost. Já sama jsem tam chodila hrabat listí, sbírat kaštany, pomáhat Matince s agendou nebo při obnově zámeckého parku. Nacvičovali jsme tanečky, písničky, trávila jsem tam spousty času,“ vypočítává pamětnice. Zámek se stal centrem komunitního dění v obci.

Matinka s místními nacvičovala zpěv na Vánoce i Velikonoce, spolupořádala církevní i světské slavnosti a věnovala se ochotnickému divadlu. „Díky ní je v Plavči třeba hřbitov. Ona byla strašný diplomat a dokázala s každým vyjít. S traktoristy, kováři, předsedou národního výboru….komunisté šili kostýmy do divadla, spojovala všechny,“ vzpomíná pamětnice. Ta právě na zámku také poprvé ochutnala vídeňskou kávu se šlehačkou. „Matinka mi ušila takovou zástěrku a měla jsem obsluhovat nějakou váženou návštěvu a nosit jim kávu,“ říká Oldřiška Šťávová. Od Matinky se naučila také ikebanu, vázání květin i citu pro barvy a estetiku.

Pod vedením sestry Elišky Šrubařové se ze zanedbaného objektu stal výstavní domov pro seniory, který byl opakovaně oceňován.

Matinka musela odejít bez rozloučení 

Oldřiška Šťávová vzpomíná na slavení akcí a výročí v pionýrských krojích: „Maminka řekla, že na kroje nemáme peníze a že nic kupovat nebude, takže když byla slavnost, tak jsem si někde musela alespoň ten pionýrský šátek vypůjčit,“ směje se pamětnice, která se nerada účastnila i prvomájových průvodů. Po skončení školní docházky – první stupeň absolvovala v malotřídce v Plavči, druhý v sousedních Mikulovicích – nastoupila do podniku Gala Znojmo, kde se vyráběla obuv. Na zábavě se seznámila se svým budoucím manželem a díky rodinným vazbám začali už v jejích šestnácti letech stavět dům. V devatenácti se vdala, ve dvaceti se jí narodila první dcera a nastoupila do plavečského zámku do domova důchodců jako sanitářka.

Normalizace však zasáhla i zdejší poměry. Sestra Eliška Šrubařová byla nucena odejít do důchodu a nebylo jí dovoleno ani oslavit dvacetileté výročí ve funkci vedoucí plavečského domova důchodců. „Nemohla se ani pořádně rozloučit, jednoho dne pro ni přijeli a odvezli ji na Hradiště do Znojma do kláštera,“ vzpomíná Oldřiška Šťávová. I po odchodu z Plavče Matinka s místními udržovala kontakt – posílala vánoční pohledy a pamětnice ji jezdila navštěvovat, později i s vnoučaty. Sestra Eliška Šrubařová zůstala aktivní i na Hradišti, kde provázela návštěvy, starala se o zahradu a vyučovala náboženství. Eliška Šrubařová, zvaná Matinka, zemřela 11. dubna 2006 ve věku 98 let a je pochována na Hradišti ve Znojmě.

Odchod Matinky nesla Oldřiška Šťávová velmi těžce. Postupně musely z domova odejít i další řádové sestry a od roku 1974 zde pracovali už jen civilní zaměstnanci. „Když se o ty staroušky staraly sestry, tak to bylo úplně jiné. Byly k těm lidem jak mámy, od rána do večera, měly rozdělené pokoje. Po jejich odchodu tam každý dělal všechno a žádný nic,“ říká pamětnice. Vzpomíná také na likvidaci věcí po Matince. „Vedoucí řekl, že se ty kříže musejí dát pryč. Musely jsme vyhodit i různé filmy a fotky – Matinka ráda fotila, pár fotek jsem si schovala, jinak se to asi všechno spálilo. Kostýmy na maškarní, které si chodila vypůjčovat půlka Plavče, to všechno muselo jít pryč.“

Zdravotní potíže nakonec Oldřišku Šťávovou donutily zaměstnání na zámku opustit. „Z oddělení jsem šla do kuchyně, ale pak už jsem nemohla dělat ani to, takže jsem šla do invalidního důchodu,“ uzavírá. V roce 2025 žila Oldřiška Šťávová ve Znojmě a s vděčností vzpomínala na vše dobré, co se od sestry Elišky Šrubařové – Matinky naučila.

 

 

 

[1] Novák, Kryštof, Pavel, 1998: Plavečská léta sestry Elišky, publikováno 24.3.1998, Znojemsko