Oldřiška Šťávová

* 1947

  • "Byla oceněná pětkrát, ale jednou to byla velká sláva, se všema pohlavárama, a pak to zatrhli, že přeci nebudou oslavovat jeptišku. A oni začali jezdit z Brna a já nevím odkud, i ze zahraničí. Všichni se dívat na ten zámek, jak to má nejlepší zámek, nejlepší ústav v Plavči. Tak jako dostala to ocenění veřejný jednou, ale jinak to bylo předané bokem a potají. Za deset let to byl nejlepší ústav v kraji. No a pak za dvacet let museli, teď nevím, jestli to bylo v roce 1970 nebo ve kterém, tak museli to předat. Charitě to vzali a šlo to pod národní výbor Znojmo. No a to už bylo takové jako horší, že furt byly nějaké zákazy a příkazy a já nevím, co všechno. A oni ji nakonec v roce 1970 - už jinde, kde byly jeptišky, tak to začali stahovat. No a tady pořád dělala vedoucí jeptiška. No a nakonec už tady na ní taky obešlo, že teda jí jako chtěli vyhodit, tak ji donutili, aby šla jako do důchodu. No tak ona, jestli to splňovala nebo ne, nevím, tak zkrátka se do důchodu půjde a dali tam civilního. No ale odvolali ji někdy květen, červen, tak nějak a vlastně na podzim by oslavila těch 20 let toho trvání. A ani to jí nenechali, že prý úplně ani bez rozloučení, všechno v noci, nějak nebo brzo ráno ji odvezli. Na Hradišti tady u Znojma."

  • "Začali jim tam strašně z Plavče lidi pomáhat, že třeba do rána tam našly pytlík mouky, pytlík fazolí u brány nebo pytlík brambor a takovýhle, že teda to bylo. No a náš tatínek teda tam potom začal hned nějak ten týden nebo, ale začal tam pracovat. No a teď oni to tam dávali všechno dohromady, že teda svítily petrolejkami, elektřina byla později. První byla voda, uhlí. To vozili uhlí od lidí z Plavče, aby mohli vůbec zatopit. Tam v té jedné velké jídelně, co teda nazvaly jídelnou, ale byl to sál v přízemí, tak tam to jedině šlo, nahoře byla zima. Všichni byli tam, i ty sestry. Ono to nebylo pro ně dobrý, že tam museli spát se všema. Že noc byla teda hrozná, že spaly pár hodin. A tatínek jim tam strašně začal pomáhat."

  • "Mně byly tři roky, když ty sestřičky tam přišly. Tenkrát přijely dvě a zastavily na návsi a hledaly pomoc, protože přišly do rozbitého zámku. No a přišly do hospody a tam je hospodská skoro vyhnala, protože z těch hábitů byl asi strach v těch padesátých letech. Ony prosily alespoň o nějaké jídlo, protože za chvíli za nimi přijelo auto a sanitky a dovezli jim padesát lidí. Sestry měly rozbitý zámek, rozbitá okna, neměly na čem spát v kuchyni, nedalo se tam svítit, elektřina nešla, tak svítily petrolejkami. Tak šly do hospody prosit chlapy, jestli by jim tam někdo přišel pomoct. No a já nevím. Tatínek byl asi mezi nima, protože ti tam přišli, trochu chystali něco na spaní. Všichni spali v jedné místnosti, donesli jim tak deky a polštáře, co pobrali doma. To jídlo - nakonec hospodská přišla, prý až potmě, ale dovezla čaj na káře a uzenou polívku a uzený s bramborovou kaší. A tak jestli to dostala od těch lidi, nevím, jestli to každá donesla domů. No tak v zámku byli rádi."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Znojmo , 22.09.2025

    (audio)
    délka: 01:56:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Boromejka Eliška Šrubařová mi byla životní inspirací a vzorem

Oldřiška Šťávová okolo roku 2000
Oldřiška Šťávová okolo roku 2000
zdroj: Archiv pamětnice

Oldřiška Šťávová, rozená Vyklická, se narodila 25. července 1947 v Plavči u Znojma jako čtvrtá z pěti sourozenců. Vyrůstala ve skromných poměrech. Matka byla v domácnosti, otec pracoval jako kovář, později jako údržbář a opravář na plavečském zámku. Na podzim roku 1950 přišly na plavečský zámek sestry Boromejky, které zde zřídily domov pro důchodce. Jeho vedoucí se stala sestra Eliška Šrubařová. Z původně zchátralého objektu vzniklo postupně dobře fungující zařízení, které se stalo také centrem společenského dění v obci. Sestra Eliška Šrubařová měla na pamětnici výrazný vliv. Oldřiška Šťávová na zámek docházela a získala zde řadu praktických zkušeností. Po ukončení základní školní docházky nastoupila do podniku Gala Znojmo, kde pracovala při výrobě obuvi. V šestnácti letech se seznámila se svým budoucím manželem a společně začali stavět dům. V devatenácti letech se provdala, ve dvaceti se jí narodila první dcera. Po narození prvního dítěte nastoupila jako sanitářka do domova důchodců na plavečském zámku. V zařízení pracovala přibližně deset let, během nichž se jí narodily další tři děti. Kvůli zhoršení zdravotního stavu odešla kolem roku 1977 do invalidního důchodu. Se sestrou Eliškou Šrubařovou zůstala v kontaktu i poté, co byla v důsledku politických poměrů nucena odejít z vedení domova důchodců a přestěhovat se z Plavče na Hradiště u Znojma. V roce 2025 žila Oldřiška Šťávová ve Znojmě.