Dagmar Stachová

* 1947

  • „Maminka se vrátila v padesátém sedmém roce v noci. My jsme spali, nic jsme netušili. Ráno šel dědeček do čistírny. I když už zabrali dům a zabavili živnost, dědeček tam zůstal jako řadový zaměstnanec a jako první ve čtyři hodiny ráno vstával. Šel otevřít čistírnu a našel tam mezi věcma na čištění maminku. Byla tam zalezlá jako koťátko mezi těma hadrama. Vběhl do ložnice a říkal: ‚Vstávejte, Miládka je tady!‘ Tak jsme asi o půl páté ráno s babičkou vyletěly a tam byl takový uzlíček. No prostě maminka se tam schovala, ať nás v noci nebudí. Tak si tam někam vlezla a dědeček ji tam ráno objevil.“

  • „Žili jsme ve Vítkovicích v rodinném domku. Polovina byla obytná, polovina živnost babičky, chemická čistírna. Babička půl domku nechala napsat na maminku. Když maminku zavřeli, zabavili jí veškerý majetek a tím pádem i půlku toho domku. Jenže nám to nikdo neřekl. Nikdo neuznal za vhodné nám to oznámit, tak jsme tam dál žili. Po letech přišel nějaký úředník na pozici dnešního exekutora a oznámil, že babička dluží, už nevím kolik tisíc na nájmu. Babička říkala, že to není možné, že to je její dům. ‚No není, dávno propadl státu, vy nemáte nic,‘ řekl. Byl tam obrovský dluh na tehdejší poměry. Já si pamatuju, že mě babička pak posílala se stovkou, s dvěma, co ušetřila, na tehdejší bytovou péči jako s úhradou toho dluhu. Pravděpodobně se to podařilo uhradit, protože nám pak dali pokoj. Ale už to nikdy nebylo naše.“

  • „Byly jsme s babičkou ve Starých Hamrech na dovolené. Zrovna jsme byly v jídelně. Objevilo se tam auto, vyskákali z něho estébáci v kožených kabátech, násilím nás naložili do auta a nic nám neřekli, proč nás berou, kam jedeme, co se bude dít. Někam nás odvezli. Následně jsem zjistila, že jsem v centru Ostravy na ulici 30. dubna. Tam bylo ústředí StB, vyšetřovna. Tam nás rozdělili. Babičku jinam, mě jinam. A pořád po mně chtěli, ať řeknu, co si babička s dědečkem povídají, co plánují. Já jsem jako dítě samozřejmě nic nevěděla. Jednak se u nás chodilo brzy spát, nebylo to tak jako dnes, kdy se ponocuje. Tak nevím, jestli si něco večer povídali. Jestli něco politického, tak určitě ne přede mnou. Estébáci to nepochopili a pořád mě týrali, že musím říct, co si povídali. Trvalo to dlouho, měla jsem velký hlad. A to jsou takové nezapomenutelné zážitky, když přišel estébák s tácem obložených chlebíčků, které nesmírně voněly. Pořád mi s nimi mával pod nosem a říkal: ‚Máš hlad?‘ Já jsem říkala, že mám veliký hlad. A on: ‚Dám ti, až nám řekneš, co si babička s dědečkem povídají.‘ Tak mě trápili dost dlouho. Já jsem pořád brečela a říkala jsem, že opravdu nic nevím.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 13.02.2019

    (audio)
    délka: 48:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Ostrava, 13.02.2019

    (audio)
    délka: 47:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Maminku zatkli a já jsem zůstala několik dnů sama. Byly mi dva roky

Dagmar Stachová, rok 1966
Dagmar Stachová, rok 1966
zdroj: archiv pamětnice

Dagmar Stachová, rozená Ježová, se narodila 31. března 1947 v Novém Hrozenkově na Vsetínsku. Její rodiče Milada a Jaroslav Ježovi v roce 1949 pomáhali Jaromíru Vrbovi, jednomu z vůdců protikomunistické odbojové skupiny Světlana, poté co se raněný ukrýval po přestřelce se strážmistrem SNB Bohumilem Hýlem. Po Vrbově dopadení Státní bezpečnost zatkla matku Miladu v myslivně, kde rodina žila. Dvouletou Dagmar tam nechali samotnou. Až po několika dnech tam hladové a plačící dítě náhodou našli rodinní známí. Jaroslav Jež se poté dva roky skrýval v horách. Nakonec zatčení neunikl a stejně jako jeho žena byl i on odsouzen k šestnácti letům vězení. Dagmar vychovali prarodiče v Ostravě. Jako dítě ji vyslýchali příslušníci Státní bezpečnosti, protože chtěli zjistit, o čem prarodiče doma mluví. V jejich bytě probíhaly domovní prohlídky. Ústrkům ze strany Státní bezpečnosti čelila celý život. Poté, co její rodiče přišli z vězení, se jí s nimi už nikdy nepodařilo navázat plnohodnotný vztah. Rodina se rozpadla mimo jiné proto, že babička vinila z celé tragédie svého zetě Jaroslava Ježe. Dagmar však otce považuje za hrdinu a je přesvědčena, že jeho zapojení do protikomunistického odboje bylo správné. V roce 1969 byla odsouzena k podmíněnému trestu, protože šířila letáky s protestem proti sovětské okupaci. Po listopadové revoluci v roce 1989 se zapojila jako členka ODS do komunální politiky v Ostravě. Z ODS byla vyloučena, protože ve volbách nepodpořila kandidáta své strany, o němž se dozvěděla, že byl dříve členem komunistické strany.