Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Stachová (* 1947)

• narozena 31. března 1947 v Novém Hrozenkově na Vsetínsku

• její rodiče Milada a Jaroslav Ježovi byli odsouzeni k šestnácti letům vězení za činnost v rámci protikomunistické odbojové skupiny Světlana

• příslušníci StB pamětnici po zatčení matky nechali coby dvouleté dítě samotnou doma

• až po několika dnech ji náhodou zachránili rodinní známí

• vychovali ji prarodiče

• celý život čelila ústrkům ze strany Státní bezpečnosti

• v roce 1969 byla odsouzena za šíření letáků s protestem proti sovětské okupaci

• pracovala jako technik v Bytovém podniku v Ostravě

• po listopadové revoluci v roce 1989 se zapojila do komunální politiky v Ostravě

• stala se členkou Občanské demokratické strany (ODS)

Už nikdy nezjistí, zda to byl omyl, nebo záměr. Zda příslušníci Státní bezpečnosti opravdu byli tak bezohlední a krutí, že nechali dvouleté dítě samotné v odlehlé myslivně, a tím ho odsoudili k smrti. Nebo nevěděli, že tam je? Ale stalo se. Estébáci odvezli její mámu a opuštěnou, pláčem a hladem vyčerpanou holčičku lidé našli náhodou až po několika dnech.

Dagmar Stachová se v dětství jmenovala Ježová. Narodila se 31. března 1947 v Novém Hrozenkově a první dva roky jejího života byly přesně takové, jaké by dětství mělo být. Žila s rodiči v myslivně, v krásném prostředí v lesích na Vsetínsku. Maminka Milada se starala o ni a o hospodářství, měli několik pomocníků, otec Jaroslav Jež byl polesný. Jenže patřil mezi lidi, kteří nesouhlasili s únorovým komunistickým pučem v roce 1948 a vadilo jim, jakým směrem se společnost ubírala. Byl zapojen do skupiny Světlana, která na Vsetínsku organizovala akce proti komunistickému režimu.

Dagmar Stachová zná příběh svých rodičů jen z babiččina stručného vyprávění. Jednoho dne Ježovi slyšeli u své hájovny nějaké zvuky. Otevřeli dveře a na prahu ležel zraněný muž. Poskytli mu první pomoc a přivedli k němu své známé lékaře, kteří ho zachránili. Tím mužem byl Jaromír Vrba, bývalý partyzán a jeden z vedoucích členů skupiny Světlana. Byl raněn po přestřelce s agenty Státní bezpečnosti, kteří se ho snažili zatknout, ale jemu se podařilo utéct. Přitom však zastřelil agenta StB Bohumila Hýlu, a tak byl na jaře roku 1949 jedním z nejhledanějších mužů na Vsetínsku. Přestože mu Ježovi a poté i další lidé poskytli úkryt, nakonec byl dopaden.

Někdo udal i Jaroslava Ježe, že poskytl pomoc nepříteli státu. Byl právě na obvyklé pochůzce v lesích, když k myslivně přijela auta, vyskákali z nich muži a odvezli jeho ženu Miladu. Zaměstnanci, kteří vše viděli, utekli. V myslivně zůstala dvouletá Dagmar. „Samozřejmě, že si nic z toho nepamatuji. Vím to jen z vyprávění babičky. Lidé, kteří u nás pracovali, utekli. Báli se. Nikdo z estébáků nedal rodině vědět, co se stalo. Takže jsem v té lesovně zůstala pár dnů sama. Naštěstí se to stalo na začátku prázdnin, v době, kdy k rodičům jezdili na letní byt přátelé z Prostějova. Ti přijeli a našli mě tam. Vzali mě k sobě. Asi čtyři měsíce pátrali po mé rodině, až se jim podařilo kontaktovat babičku a dědečka z Ostravy. Ti si pro mě přijeli a pak jsem žila u nich,“ vypráví.

Mnohokrát si kladla otázku, zda ji tam estébáci nechali bez pomoci cíleně, nebo na ni ve zmatku zapomněli. Nebo si snad nevšimli, že tam je? Neví ani, proč nikdo z lidí, kteří z myslivny utekli, hned nekontaktoval úřady. „Asi se báli. To byla doba, kdy se každý bál,“ přemítá.

Její otec se mezitím skrýval v lesích. Dozvěděl se, že jeho ženu zatkli, a věděl, že teď je řada na něm. Měl kontakty s dalšími členy skupiny Světlana, a tak se k němu dostaly informace o jejich zatýkání. Lesy dobře znal, a proto se v nich dokázal schovávat dva roky. Mezitím byl v kontaktu s lidmi, kteří mu dali vědět, že jeho dcera už je u prarodičů v Ostravě. Nakonec byl také zatčen. On i jeho žena byli odsouzeni za velezradu, oba dostali šestnáct let.

Z dovolené k výslechu

Dagmar vyrůstala v Ostravě. Z dětství má jednu výraznou vzpomínku. Neví přesně, odhaduje, že jí bylo tak deset let. „Byly jsme s babičkou ve Starých Hamrech na dovolené. Zrovna jsme byly v jídelně. Objevilo se tam auto, vyskákali muži v kožených kabátech a násilím nás naložili do auta. Neřekli, co se bude dít. Někam nás odvezli. Následně jsem zjistila, že jsem v centru Ostravy na ulici 30. dubna. Tam bylo ústředí StB. Tam nás rozdělili. Babičku jinam, mě jinam. Pořád po mně chtěli vědět, co babička s dědečkem plánují a co doma probírají. Já jsem jako dítě samozřejmě nic nevěděla. Ale oni mě pořád týrali, že jim musím říct, o čem se doma povídá. Trvalo to dlouho. Měla jsem velký hlad. To jsou takové nezapomenutelné zážitky, kdy přišel estébák s tácem obložených chlebíčků, které nesmírně voněly. Mával mi s nimi pod nosem a říkal: ‚Máš hlad?‘ Já jsem říkala, že mám. A on: ‚Tak ti dám, až nám řekneš, o čem si babička s dědou povídají.‘ Tak mě trápili dlouho. A já pořád brečela a říkala jsem, že nic nevím,“ vzpomíná.

Trvalo to celou noc. Pak ji i babičku estébáci odvedli do auta. V něm seděl i její dědeček. I on byl u výslechu ve stejné budově, což netušila. Vybavuje si, že cestou v autě všichni tři plakali. Když je vysadili a oni přišli domů, jejich byt byl k nepoznání: „Šuplíky vytažené, vše na hromadách. Ve sklepě koks i dřevo rozházené. Údajně hledali zlato a šperky. Našli jeden prstýnek, ten beze slova ukradli. Babička pocházela ze zlatnické rodiny Vavroušků. Nějaké drobnosti jí zůstaly, takže je rozprodávala, aby mohla mamince posílat do kriminálu balíčky na přilepšenou. Sem tam nějakou čokoládu, kávu nebo salám. Asi ji někdo udal, že rozprodává zlato.“

Zabavení rodinného domu

Státní bezpečnosti nestačilo, že rodiče pamětnice byli ve vězení. Cílem bylo znepříjemňovat nadále život jí i jejím prarodičům nejrůznějším způsobem. Jednoho dne u nich doma zaklepal muž, který jim oznámil, že dluží na nájmu mnoho tisíc korun, na tehdejší poměry velkou částku. Nechápali, o čem to mluví, žili totiž ve vlastním rodinném domě v ostravské části Vítkovice. Ten tvořily dvě části. Polovina byla obytná a ve druhé byla čistírna. Dříve to byla živnost  dědečka pamětnice, poté mu ji komunisté zabavili a on v ní pracoval jako řadový zaměstnanec. „Babička tomu pánovi vysvětlovala, že na nájmu nic dlužit nemůžou, protože to je jejich dům. Řekl, že není, že už dávno propadl státu. Protože polovina byla napsána na maminku, po jejím zatčení jí byl zabaven majetek, a tudíž i polovina domu. Jenže nikdo neuznal za vhodné to babičce oznámit, a tak jsme tam žili a nic nevěděli. Pamatuji si, že mě pak babička posílala se stovkou nebo dvěma na tehdejší odbor bytové péče. Vždy, když něco ušetřila, tak jsem tam ty peníze nosila po malých částkách jako úhradu dluhu. Pravděpodobně se podařilo takto postupně dluh uhradit, protože nám pak už dali pokoj. Ale už to nikdy nebylo naše,“ vypráví Dagmar.

Dítě z takové rodiny nemá na studium nárok

Dagmar si vybavuje, jak s babičkou jezdívala na návštěvy za matkou do věznice v Pardubicích. Vzpomíná si na pečlivé prohlídky, například na to, jak dozorci šťourali i do salámu, který mamince přivezly. „Jezdívaly jsme tak jednou za půl roku. Jely jsme několik hodin vlakem a pak jsme přespávaly v hotelu v Pardubicích. Málokdy jsme si to mohly dovolit, nebyly peníze. Návštěva trvala jen půl hodiny. Babička s maminkou ji vždy proplakaly. Objímaly se a já do toho vřískala. Bylo to drsné,“ říká.

Jako dítě nechápala, proč maminka nežije s nimi. Nedovedla si vysvětlit, proč je někde jinde, za mřížemi, proč neodjede s ní domů. Babička jí vysvětlila, že maminka udělala něco, co se někomu nelíbilo, a zároveň jí kladla na srdce, ať o tom nikde nemluví. To samé jí říkal i její děda. Přes to všechno své dětství označuje za pěkné. Prarodiče jí poskytli mnoho lásky a dělali vše pro to, aby jí vytvořili domov. „Byli úžasní. Vše mi vynahradili. Možná, že některé děti po citové stránce toho tolik nemají ani u vlastních rodičů. Dodnes na moji milovanou babičku často vzpomínám,“ říká Dagmar.

Další problém nastal, když končila základní školu. Přestože chtěla studovat, vůbec nedostala přihlášku. Dědeček se šel zeptat do školy proč. Ředitel mu řekl, že dítě z takové rodiny nemá na studium nárok. „Dědeček pak doslova pucoval kliky všude možně. Přestože se mu to příčilo, obcházel instituce, až mi nakonec přišlo, že můžu nastoupit na strojní průmyslovku,“ říká pamětnice. Vystudovala ji.

Ty jsi Dášenka

Matku Miladu Ježovou propustili z vězení předčasně, v roce 1957. Jednoho rána ji našli, jak leží schoulená v čistírně na hromadě oblečení připraveného k praní. „Ležela tam jako koťátko mezi těma hadrama. Přijela v noci a schovala se tam, aby nás nebudila. První dny nemohla nic jíst, ze všeho jí bylo zle. Pořád jsme se objímaly. Chtěla jsem, ať mi něco vypráví, ale nikdy jsem z ní nic nedostala. Byla jako zavřená kniha. Zřejmě všechno potřebovala vytěsnit, zapomenout,“ vzpomíná Dagmar.

Její máma začala pracovat jako uklízečka a s otcem se rozvedla. „Bylo jí třicet šest let, když se vrátila z vězení. Strávila tam nejlepší roky. Chtěla začít znovu. To je to, co režimu nikdy neodpustím, že mi rozbil rodinu, rozvrátil vztahy. Už jsme s maminkou nikdy nenavázaly opravdu vřelý vztah, jaký by matka s dcerou měly mít. Jí to nevyčítám, to režim nám to vzal,“ vysvětluje pamětnice.

Její babička byla přesvědčená, že za utrpení rodiny může Jaroslav Jež. Tvrdila, že se neměl skrývat v lesích. Domnívala se, že kdyby se přihlásil a tvrdil, že jeho žena o ničem nevěděla, Milada by nedostala tak vysoký trest. Dagmar si přesně pamatuje na chvíli, kdy u jejich dveří někdo zazvonil. Šla otevřít a tam stál muž, kterého neznala: „Řekl: ‚Ty jsi Dášenka.‘ A já jsem řekla: ‚A ty jsi táta.‘ Jenže babička se k němu chovala odtažitě. Řekla mu, že u nás nemá co dělat. Já tehdy byla puberťák, nechápala jsem to. Vřískala jsem, že chci mít maminku i tatínka, chtěla jsem je dávat dohromady.“

Vazby s otcem se přerušily. Dagmar ho vyhledala až mnohem později, když už byla vdaná. Až poté si všechno vyjasnili. Vyprávěl jí, že se dva roky skrýval, protože věřil, že se mu podaří připravit cestu na Západ a společně s ní emigrovat. Vysvětlil jí také, že by jeho přihlášení se Státní bezpečnosti mamince nijak nepomohlo, že tehdy byli zatýkáni všichni, kteří nějakým způsobem proti komunistům protestovali. „Tatínek poté až do penze dřel v ostravské chemičce. Toužil vrátit se do lesa a dělat hajného. Ale kde že by mu někdo coby politickému vězni dovolil mít pušku,“ podotýká Dagmar. Přestože často doma slýchávala, že otec zapříčinil rodinnou tragédii, ona ho považuje za hrdinu. „Rozhodně to nebyla jeho chyba. Chyby dělali lidé, kteří tehdy jako stádo snášeli režim, který přišel. Těch pár jedinců, kteří v něm nechtěli žít a byli za to potrestáni jako moji rodiče, já vnímám jako hrdiny,“ říká.

Asi nechtěli čekat, až mě práskne někdo jiný, tak mě práskli sami

Dagmar se vdala a našla si práci v ostravském bytovém podniku. Věnovala se dceři a rodině. Její klidný život narušil 21. srpen 1968, kdy Československo obsadila sovětská vojska. „Měla jsem strach. A obrovský odpor. A pocit, že musím něco udělat, že nemůžu jen tak přihlížet. Možná jsem v sobě něco měla po rodičích. Vadilo mi, že lidé v Ostravě byli proti asi tak dva, možná tři dny. Pak se dostalo vše do klidných kolejí. Lidé mlčeli, žili dál své životy,“ říká. Její babička nesla okupaci tak těžce, že pár měsíců po ní zemřela. „Estébáci ji celý život každý rok tahali na výslech. Nevím, co z ní ještě chtěli dostat. Byla hodně nemocná se srdcem. Prostě ji jen chtěli týrat. Ruskou invazi už nepřežila. Už toho na ni bylo moc a nesla ji tak těžce, že z toho v říjnu 1968 zemřela,“ vysvětluje pamětnice.

Rok poté, co sovětská armáda obsadila Československo, dostala Dagmar od kamaráda leták, který vyzýval k protestním akcím. Nabádal lidi, aby v den výročí šli do práce pěšky a utvořili průvod a aby ten den nekupovali noviny. Dagmar se rozhodla, že leták namnoží a bude ho šířit. Požádala kolegyni v práci, ať ji pustí ke kopírce. „Tehdy byl rozmnožovací stroj pod zámkem. Nešlo jen tak něco množit, bylo to hlídané. Kolegyně chtěla vědět, co tam chci dělat, že to musí zapsat. Já jsem jí řekla, že to zapsat nemůže. Tak mi to nedovolila. Nicméně se asi zmínila doma. Její manžel byl důstojník u vojska. Asi nechtěli čekat, až mě práskne někdo jiný, tak mě práskli sami,“ říká.

Znovu se ocitla v budově Státní bezpečnosti, v té, kde ji vyslýchali jako malou holku. Postavili ji před soud. Dostala čtyřměsíční trest s podmínkou na dva roky. Prokurátor se však odvolal a trest jí byl zvýšen na dva roky s podmínkou na dva roky. Rovnou do vězení ji neposlali jen díky tomu, že k soudu přinesla potvrzení, že je těhotná.

Lidé nechtěli nic měnit

Dobu normalizace pamětnice nesla velmi těžce. „Prvotní vzbouření proti Rusům pominulo. Lidem se přitáhly opasky, ale jim to nevadilo. Jako ovce jsme žili, stádo jsme byli. Lidí, kteří cítili, že by se něco mělo dělat, kolem mě bylo málo. Všichni žili pohodlný život a nechtěli do něj zasahovat. Vyhovovalo jim, že musí jít jen do práce a z práce a o všechno se za ně postará stát,“ říká.

Neznala se s nikým z disentu, v Ostravě neměl odpor ke komunistům v sedmdesátých a osmdesátých letech takovou základnu jako třeba v Praze. Pamětnice říká, že se zajímala o Chartu 77, a dokonce ji chtěla podepsat. „Jenže jsem nevěděla, za kým jít, s kým se dát dohromady. V Ostravě nebyl disent silný. Znala jsem jen pár lidí, kteří měli podobné názory jako já, ale spíše se je báli dávat najevo. Lidé kolem mě byli spokojení a nechtěli nic měnit,“ říká.

Z ODS mě vyloučili

Sametovou revoluci a zhroucení komunistického režimu v roce 1989 Dagmar Stachová přivítala. Její otec se jí už nedožil, ale matka ano a dočkala se rehabilitace. Pamětnice dostala v práci do rukou své kádrové materiály, složku, která ji provázela celý život, a dočetla se v nich, že je dítětem politických vězňů, a tudíž se od ní nedá očekávat nic dobrého. Všechny dokumenty ihned zničila. Byla však šokována, když zjišťovala, jaké reakce její příběh vyvolává. Jeden její známý se jí dokonce zeptal, kolik jí nový režim platí za to, že nyní tak haní komunistický režim. „Ptal se mě, kolik jsem za tu propagandu dostala. Tvrdil, že je to nesmysl, že komunisté takto lidem neubližovali, že se naopak žilo dobře,“ vzpomíná.

Začala se angažovat v Konfederaci politických vězňů. Když se Ostrava začala dělit na městské obvody, stála u vzniku nové radnice v Ostravě-Mariánských Horách. Budovala ji společně s tehdejší starostkou Lianou Janáčkovou a pracovala v ní jako úřednice až do penze.

Po rozdělení Občanského fóra vstoupila do Občanské demokratické strany. V komunálních volbách podpořila kandidaturu stranického kolegy na místo starosty obvodu. Poté se dozvěděla, že byl členem komunistické strany a funkcionářem v Socialistickém svazu mládeže. Když došlo na hlasování o jeho důvěře, nevyslovila mu ji. „On to podal na výboru ODS tak, že jsem napomohla do funkce někomu jinému, a ODS mě vyloučila. Nesla jsem to těžce, protože nikdo z nich nechtěl slyšet mé vysvětlení,“ říká.

V penzi Dagmar Stachová pracuje jako pomocný lektor ve společnosti, která vzdělává zaměstnance státní správy. S vývojem ve společnosti spokojená není a svůj pohled na situaci na počátku roku 2019 shrnuje takto: „Co se týká materiální oblasti, žije se většině lidí lépe. Ale jako občané přece každý den cítíme, že se nám zužují mantinely. Já bytostně potřebuji vědět, jestli stát směřuje doprava, nebo doleva. Dnes to nevím. Nevím, co si o kom z politiků myslet. Hodně sleduji politické pořady. Někteří politologové říkají, že už je jedno, jestli je něco pravé, nebo levé. Mně to jedno není. Bojím se však, že se myšlení lidí zvrhává jinam. Takže se bojím, že komunismus v nějaké podobě zase přijde, že lůza začne brát lidem, kteří se snažili a něco vybudovali. Hrozně mi vadí současná stádnost. Většina se nechá utáhnout na sliby a pak sebou lehce manipulovat. Jenže pak je ten manipulátor někam stáhne. Toho se obávám. To, co jsem prožila, cítím jako memento. Sakra bychom si teď měli dát pozor.“