Viktor Spousta

* 1944

  • "A my jsme po odehrané premiéře měli spicha na Perštýně U Medvídků a tam už jsme se pobavili, tam už to bylo prima. Byl tam Pavel Landovský, Věra Chramostová s námi. Tak se povídalo, z člověka to spadlo. Ještě se netušilo nic, v té době jsem si ještě říkal, příště to bude určitě zase ještě lepší, to bude paráda. Jenomže druhý den ráno, už když jsem jel do práce, tak už mi někdo říkal, člověče, na Svobodné Evropě se hlásí, že jediný svobodný divadlo v Československu hrálo Žebráckou operu od Václava Havla. A to už to začalo, to už pak hned telefonování a kdo byl a co to je, kdo to zařídil. Takže všechno samozřejmě na mě, že jsem to zařídil já ten sál a tak dále. Z toho pak byl takový malér. V podstatě oni na těch výslechách, co nás tam potom volali, nechtěli znát, jak jsme to dělali, jak jsme zkoušeli, jak jsme hráli. Ne, oni pořád jenom chtěli, abychom řekli, že nás k tomu Václav Havel donutil, že nás k tomu nutil, abychom to zahráli. Ale to nebyla pravda, my jsme to skutečně hráli, že se nám ta hra líbila a že jsme si chtěli zahrát. Takže na tom to všem skončilo, ale ty restrikce potom byly asi horší. Třeba já vím, že studenty vyhodili ze školy, mě do dvou měsíců vyhodili z Xaverova."

  • "Když jsem šel na MNV žádat, řekl jsem, že máme amatérský soubor, že jsme nastudovali hru Žebrácká opera od Brechta, ale protože nejsme zpěváci, tak že je to upravené jako činohra a že to chceme přehrát před kamarády. Jó, že samozřejmě, akorát nařídili, že se nesmí vybírat vstupné a že tam přijde nějaký člověk z národního výboru jako dohled. Nic víc, tak to bylo v pořádku. Takže my jsme tam museli v tom sále narovnat židle, ty řady, všechno jsme dělali my. A když došlo k té hře vlastní, byla to nádhera. Já jsem z toho teda měl, mně se tam stal takový problém, prostě jsem dostal okno, hrozné okno. A teď jsem si myslel, že mi pomůže Polly. Tak jsem se vrátil o jeden řádek, že jsem se zeptal na něco, a ona místo, aby mi pomohla, řekla, ale na to už si se Macheath ptal. Tak jsem byl úplně v háji, fakt jsem byl úplně zoufalý, nápověda možná křičela tak, že ji slyšel poslední v řadě, já neslyšel nic. Tak jsem řekl pardon, já se musím zeptat, jak je to dál. A šel jsem se zeptat nápovědy. Takový bouřlivý potlesk, obrovský, a dokonce mi potom Václav říkal, že má pocit, že jsem to udělal schválně. Ale nebylo to schválně, skutečně jsem měl okno. Pak už se to dohrálo, jak se to dohrát mělo."

  • "Co pamatuji, tak když jsem se narodil, byli jsme v Kaprově ulici. Tam byl poměrně veliký byt a tam měl svoje nakladatelství, dělal knihnakladatelství, zaměstnával mého bratrance, nějaký Rober Hýzner. To mu pak bylo vyčiněno, že byl vykořisťovatel, že měl jednoho zaměstnance a říkám, to bylo v mým raným dětstvím, tak doslova a do písmene jaký objem těch prací byl, nevím, jenom prostě vím, že bohužel ho porazila měnová reforma. Tenkrát měl nějakou rozdělanou knihu, kterou si zadal do tiskáren, aby ji vytiskli a bylo to právě v době měnové reformy. A vlastně díky tomu neměl pak na vyplacení tiskárně, takže to dlouho, dlouho splácel. Musel, co mohl, prodat. Peníze, ty staré peníze, které byly předtím, protože je měl připravené na vyplacení tiskárně, pamatuju, když je házel do kamen a říkal, že to teplo, co to dá, je víc, než co by dostal v bance."

  • „Sál u těch Čelikovských byl nabitý tak, že tam lidi stáli. Už jenom to. To už si člověk říkal: ‚Ty brďo, to se normálně nestává, že jo.‘ Teď navíc v těch předních místech seděli poměrně zajímaví lidé. Landovský, Chramostová, Tříska tam byl... Takže si člověk řekl, ježíšmarja, podívejte se, tady se na nás jdou podívat taková esa. A spíš bych řekl, že mi to trochu ne ublížilo, ale začal jsem mít z toho představení trému. Povedlo se mi taky jedno okno. To bylo tak strašné okno, že nápověda už pomalu křičela a já to furt neslyšel. Tak jsem prostě řekl, aby prominuli, že už nevím, jak je to dál, že se musím jít zeptat. To mělo obrovský aplaus, ale tak obrovský. Václav mi po představení řekl: ‚Žes to udělal schválně?‘“

  • „Tenkrát, když už jsme Žebráckou operu nastudovali, vlastně Andrej přišel s tím, kde to zahrajeme. Tak jsem říkal, že jsme vždycky hráli u Čelikovských u toho Xaverova. Na národním výboru mě znali (a věděli), že to tam takhle provozuju. Nakonec tam byla i manželka… Šel jsem tam a zcela oficiálně požádal o to, že jsme soubor divadelní, že jsme nastudovali Žebráckou operu – že to je sice od Brechta, ale není to zpěvohra, protože bychom to neuzpívali, že to je jako činohra. Nezmínil jsem se o tom, samozřejmě, kým je přepsaná. A oni jo, že samozřejmě můžeme. Jediné co, že tam pošlou někoho od nich se na to podívat, až to budeme hrát. A že nesmíme vybírat vstupné. To byla jejich jediná podmínka.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha 8, 30.09.2019

    (audio)
    délka: 01:31:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Pardubice, 03.05.2021

    (audio)
    délka: 01:36:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zařídil tajnou premiéru Havlovy Žebrácké opery a hrál Mackheata. Stb se pomstila

Viktor Spousta a Zdena Žárská při premiéře Havlovy hry Žebrácká opera v roce 1975
Viktor Spousta a Zdena Žárská při premiéře Havlovy hry Žebrácká opera v roce 1975
zdroj: archiv Viktora Spousty

Viktor Spousta se narodil 4. února 1944 v Praze do rodiny nakladatele fotografické literatury. Spolu se dvěma sourozenci vyrůstal na pražském Starém Městě v Kaprově ulici. V roce 1953 otec v důsledku měnové reformy o nakladatelství přišel. Do první třídy nastoupil na základní školu na Uhelném trhu. Ve 14 letech odešel na učiliště do Ústí nad Labem a v roce 1960 se vyučil chladírenským mechanikem. Toto povolání vykonával později mimo jiné na statku v Xaverově. Ve svém volném čase se ale věnoval divadlu. Díky tomu se na vojně dostal k Vojenskému estrádnímu souboru. Později hrál v amatérském divadle Na tahu vedeném režisérem Andrejem Krobem. V roce 1975 ztvárnil hlavní roli v adaptaci Žebrácké opery z pera tehdy již zakázaného autora Václava Havla. Jediné představení se tehdy odehrálo 1. listopadu 1975 v Horních Počernicích, repríza už se ale nekonala. Po představení přišla perzekuce a Viktor Spousta přišel o práci. Uchytil se v oboru pohostinství, kde se vypracoval až na vedoucího restaurace. Nyní je v důchodu. Byl dvakrát ženatý, má dva syny, tři vnoučata a pravnučku. Jeho vášní je cestování – každou zimu tráví na ostrově v Thajsku. V roce 2021 žil v Bratroňově u Nasavrk.