Ing. Jan Spira

* 1934  †︎ 2019

  • "Žlutá hvězda na prsou bylo Kainovo znamení. Lidé se od nás dost často odvrátili. Naši staří známí nás najednou nechtěli znát. Rodiče zakazovali svým dětem, aby se se mnou stýkaly. Dnes si říkám, že to asi nebylo dáno jejich antisemitismem, ale spíše strachem, aby nebyli označeni za přátele Židů. Ovšem na druhé straně se našli lidé, kteří nám naopak pomáhali. Sousedé z domu, kde jsme bydleli, mě zvali každý den na oběd. Měli jsme velký nedostatek jídla. Já s tatínkem jsme měli potravinové lístky pouze na chléb a brambory. Maso a tuky jsme měli z maminčiných potravinových lístků. To ale nestačilo, tak maminka musela dělat to, co se nesmělo. Šmelila. Měnila šperky za jídlo. Ale takovým způsobem jako třeba prstýnek za vajíčko. Čeští sedláci, zase až na výjimky, se projevili jako lidé, kteří dokáží využít situace. Všechno, co mělo ve válce nějakou hodnotu, směnila za jídlo. Takový byl život. Mě opravdu zachránilo, že jsem po dlouhou dobu chodil k sousedům na oběd.“

  • „Pamatuji si jeden takový okamžik, kdy nás Hitlerjugend tak nějak sehnali dohromady a nacpali nás do takových… Jestli znáte plzeňské divadlo, tak z boku je tam terasa. Na kraji jsou balustrády. Tak tam nás nahnali, protože my jsme se nemohli bránit. Oni měli dýky a oni by ty dýky neváhali použít. A nikomu z Hilerjugend by se nic nestalo. A tam nás postavili ke zdi a trefovali se do nás tenisovými míčky. Samozřejmě okolo nás chodili lidé, klopili hlavami a dělali, že to neviděli. Já se tomu ani nedivím. Měli strach. Fakt je jedna věc, že když bylo po válce a člověk si promítal všechny ty zlé okamžiky, tak jsem si říkal, že to musím vytěsnit. To jsem ani netušil, co všechno v životě mě ještě čeká. Ale říkal jsem si: ‚Válku, Hitlerjugend, SS – vytěsnit.‘ Nemyslel jsem na to, nevzpomínal jsem na to a dneska jsou to jenom takové střípky – fragmenty, které si z té doby pamatuji. Jediné, co si člověk pamatuje, je takový strach.“

  • „A už se tady začali srocovat lidé. Karlovými Vary táhnul takový průvod, taková demonstrace. A jakoby zázrakem se tam objevily transparenty jako: ‚Každý rudý buran chtěl by český uran.“ Nebo si pamatuji, že kluci od nás z Útvaru hlavního architekta nakreslili takový transparent, který vyvěsili na kolonádě. Tam bylo: ‚Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil.‘ Lidová tvořivost byla tenkrát na vysoké úrovni, protože takových transparentů se tu objevilo hodně. Pamatuji si, že dnešní třídou Bechera – tenkrát to byla Dimitrova – tak jeli dolů, protože tenkrát byla průjezdná ulice u Pošty. (…) Dolů jely ty gazíky. A v zástupu byl schovaný jeden můj kamarád. Ten měl na tyči přivázaný kámen a vždycky se vynořil, práskl do toho a rozbil přední sklo.“

  • „Samozřejmě na to nejsem hrdý, že jsem byl členem strany. Ale je to třeba vše uvážit. Ta situace za války. Před válkou Mnichov, kdy nás západní spojenci zradili. Potom jsme neměli dost informací, co se v tom Sovětském svazu děje. A myslím, že celý národ byl spíš levicově zaměřen. Já jsem byl v té straně takové zlé dítě, protože – končilo to tím Izraelem – jsem spoustu věcí neschvaloval. Ale nechci se obhajovat. Je to prostě tak a není to nic, za co bych se styděl.“

  • „Ten hvizd bomb, to je něco příšerného, protože to slyšíte a neustále se to zesiluje a vy vlastně nevíte, kam spadne. A jedna ta bomba spadla taky vedle nás, vedle našeho domu. Ten [dům vedle] se sesypal. Čili to byl takový hvizd, bum, v našem domě spadly necky a pak takový ten zvuk, jak se něco sype, jak se ten dům vedle sesypával. To zdivo. To bylo velice nepříjemné, protože jsme nevěděli, jestli jsme to my nebo jaký dům to je. Potom, když nálet skončil, tak jsme šli ven s maminkou, ale lidi křičeli: ‚Nechoďte ven, tady je spousta nevybuchlých pum!‘ To je zase taková věc, kterou nemůžete ovlivnit. Bylo to nepříjemné, ale jako chlapec to asi tak zle nevnímáte. Je to takové dobrodružství a dalo se s tím žít.“

  • „Z té doby mám spoustu takových vzpomínek a nerad na to vzpomínám. Bylo to období údělu člověka nebo dítěte druhého řádu. Pociťoval jsem to i ve svém okolí, protože známí – ne všichni samozřejmě – ale někteří známí se od nás odvraceli. Nemyslím si, že to byl antisemitismus. Byl to spíš strach, aby nebyli nařčeni, že se stýkají se Židy. Ale našlo se pár rodin, kteří se nebáli. A jedna taková rodina mě v dobách největší bídy… Protože my jsme měli – maminka a já – potravinové lístky jenom na brambory a na chleba. Takže tihle Češi – naši bývalí sousedé – mě zvali denně na oběd. To byla veliká pomoc.“

  • „My jsme se do Karlových Varů přestěhovali v lednu 1946 s maminkou, když zde tatínek dostal byt. Potom co jsme se nastěhovali, nám bylo oznámeno, že půjdeme do odsunu, protože maminka je Němka. Tak jsme se chystali, protože maminka tam už měla své sestry. Tatínek samozřejmě protestoval, poukazoval na celou absurdnost situace. Pak se našel nějaký rozumný funkcionář, který se nás zastal. Tak k tomu nedošlo, ale reálné nebezpečí odsunu hrozilo velice silně.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 10.01.2015

    (audio)
    délka: 01:10:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 17.07.2018

    (audio)
    délka: 01:10:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Okolnosti doby ze mne udělaly samotáře

Jan Spira 40.léta
Jan Spira 40.léta
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Jan Spira se narodil v roce 1934 v Plzni do smíšené rodiny. Jeho otec byl židovského původu a pracoval jako specialista na telefony ve velké plzeňské firmě. Matka původem Němka se věnovala domácnosti. Doma se mluvilo německy. Nejranější Janova vzpomínka sahá do české mateřské školy, tam se naučil česky. Do první třídy obecné školy už nenastoupil. Dle nacistického nařízení se mu jako židovskému míšenci nemělo dostat žádného vzdělání. Následovalo období, kdy si malý Jan stále silněji uvědomoval, že je někým jiným, než byly ostatní děti. Rodinu donutili uvolnit byt vysoce postavenému nacistovi. Maminka musela na plzeňském gestapu velice často snášet výhrůžky. Chtěli, aby se s otcem rozvedla. Pro Němce bylo potupné, že ona jako čistokrevná Němka má za manžela Žida. Nátlak statečně vydržela a k rozvodu nedošlo. To jejímu manželovi a malému Janovi zachránilo život. Protižidovská opatření se přiostřovala. Janův otec musel opustit vedoucí pozici ve firmě a pracoval jako dělník v kaolinových dolech. Díky své kvalifikaci si jej později vyžádala pražská židovská obec, kde pracoval v telefonní ústředně. Ke konci války byl internován v pracovním táboře na pražském Hagiboru. Malý Jan zůstal s maminkou v Plzni. Když chtěl jít hrát svůj oblíbený fotbal, riskoval a z domu odcházel bez žluté hvězdy na prsou. Vzpomíná na chování některých českých sousedů. Někteří se od rodiny okamžitě odvrátili. Jiní ale pomáhali třeba tím, že malého Jana brali k sobě pravidelně na oběd. Život v protektorátní Plzni nebyl jednoduchý. Byl naplněn zákazy, strachem o otce a konflikty s chlapci z Hitlerjugend. Zfanatizovaní chlapci s bludnou vidinou své nadřazenosti si brali děti, jako byl Jan, často na mušku. A ti se jen těžko smiřovali s vědomím nemožnosti žádného dovolání. Koncem války se plzeňská Škodovka stala cílem spojeneckého bombardování. Jan vzpomíná na hrozné chvíle v krytu pod domem. V roce 1946 přišel s rodiči do Karlových Varů a otec zde získal zaměstnání vedoucího pobočky telefonní společnosti. V tu dobu dostala matka jakožto Němka povolání do odsunu. Rodina musela řešit absurdní situaci, kterou jim neklidná poválečná doba přichystala. Jan hrál rád na klavír. Hudbu však pro svůj nedostatečný třídní původ studovat nemohl. Vystudoval fakultu architektury a pozemního stavitelství na ČVUT. Hudbu neopustil a během studií, ale i při zaměstnání působil v řadě hudebních souborů. Hudbě se profesionálně věnuje dodnes. Jan Spira patří k výrazné postavě karlovarské hudební scény. Jan Spira zemřel 18. srpna 2019.