"Toho pátého, když volala Praha, ten rozhlas, a já jsem se strašně rozplakala doma, táta byl už v té době na radnici, a strašně jsem plakala a říkala jsem, že je tam postřílejí. Máma říkala: ‚Nesmíš tolik plakat.‘ Prostě hrozně jsme cítili, že se něco strašného děje. Potom jsme vyšli na náměstí a tam se srocovali lidi a šlo se ke školám průvodem a na nádraží. A lidi takhle pochodovali městem. To tam pořád byli v hotelu Musil němečtí vojáci. Pak jsme se zastavili na náměstí a já si pamatuji, že paní Forejtová, co je teď v KSČ a ve Svazu bojovníků za svobodu, její otec byl vedoucím hasičů, a oni ho ten den v Terezíně zastřelili. A já si ji pamatuji, jak ji maminka v černém držela za ručičku, bylo jí asi 6 let, a společně jsme stáli a táta vyšel na balkon s několika pány a řečnil. Vše se událo v klidu a tichu. Když se lidé potom rozešli, tak otec ještě dával do březnického rozhlasu provolání, aby lidé šli spát, že je situace zajištěna a že se již nebude střílet."
"Tak tedy můj život vypadal tak, když jsem se provdala, že jsem se musela v sobotu a neděli postarat s mužem o sbor. On odcházel v neděli kolem 11. hodiny na vlak, sloužil ještě v Protivíně nebo ve Vodňanech. Já jsem mezitím ještě po bohoslužbách učila nedělní školu. Mezitím se stalo, že byly zadané varhany, tak jsem se ještě učila v Praze na varhany a když bratr varhaník zestárl, tak mi ještě přepustil hraní na varhany a já jsem dělala ještě varhanici. A to se všechno muselo stihnout za sobotu a neděli. V sobotu večer do toho ještě přišla i mládež a do toho uvařit."
"Jednou zase přišli dva v kožených bundách, muž a žena, a poslouchali moje kázání. Já jsem zrovna kázala na cyklus, který měl rozpracován můj manžel, nádherná kázání, která měla být z popudu jednoho bratra vydána i synodní radou, o manželství. Oni vám tam seděli jak opařený. Já jsem zažila ledacos. Věděla jsem, že jsem i odposlouchávaná nájemníkem nahoře nad naší modlitebnou. Když jsem takhle měla nějaké těžké jednání, tak jsem si řekla, že to tátovi neřeknu. A sotva jsem, to musela být intuice, vlezla do dveří, tak on se na mě podíval a řekl: ‚Tak co, co bylo?‘ A tím, jak se mnou hovořil, tak mi poradil a sejmul to ze mě. Já jsem v něm měla skutečně ohromnou oporu."
"Já jsem to poselství, co měl můj manžel, on je svým životem i smrtí později dotvrdil, napsala v modlitebně v Příbrami nad stůl Páně. Je to z Janova evangelia: ‚Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou dal za přátele své.‘ Amen."
"V roce 1953 byla v Poděbradech první ordinace čtyř žen v Českobratrské církvi evangelické. Ordinoval nás Viktor Hájek a užil text z Izajáše: ‚Posílám Vás, abyste kázali evangelium tichým a zarmouceným srdcem atd.‘ Tak to si tedy pamatuji. Tam se mnou byli i rodiče."
Alena Šounová se narodila 15. 8. 1928 v Račicích nedaleko Roudnice nad Labem v rodině Josefa Štěrby a Růženy Štěrbové, roz. Arazimové. O dva roky později se manželům Štěrbovým narodil ještě syn Vladimír. Děti byly záhy po narození pokřtěny v Českobratrské církvi evangelické (ČCE). Otec pocházel z Tochovic a působil jako odborný učitel na několika místech v celém Československu (Košice, Roudnicko), aby se nakonec v roce 1938 vrátil zpět do rodného kraje a usadil se s rodinou v Březnici. Od útlého dětství byla paní Alena formována vírou svých rodičů, kteří děti vedli také k hudbě. Obecnou školu začala paní Alena navštěvovat v Beřkovicích, později pokračovala v Březnici. Gymnázium absolvovala v Příbrami, kde zažila trpký příběh ředitele Josefa Lukeše a sextána Antonína Stočese za heydrichiády, později zpracovaný Janem Drdou v povídce pod názvem Vyšší princip. Její otec Josef Štěrba se účastnil odbojové činnosti, v květnových dnech roku 1945 zvolen předsedou Revolučního národního výboru v Březnici. Po maturitě v roce 1947 se paní Alena rozhodla pro studia teologie. V té době již byla paní Alena zasnoubená s evangelickým farářem Srnkou, za kterého se také na konci prvního ročníku provdala. Na počátku padesátých let však farář Srnka po těžké nemoci v pouhých 33 letech zemřel. Studia paní Alena dokončila v roce 1951. Jakýmsi neformálním patronem se jí stal a profesor a děkan fakulty J. L. Hromádka, jenž jí mnohokrát v životě pomohl. Pomocnou ruku podal paní Aleně i v roce 1952, kdy obtížně sháněla zaměstnání v ČCE, jejíž činnost byla od konce čtyřicátých let omezována. Hromádka paní Aleně domluvil místo v náboženské obci ČCE v Příbrami, kde potom jako farářka sloužila až do konce roku 1987. Ve službě byla velice aktivní, prostřednictvím děkana Hromádky se jí podařilo v šedesátých letech navázat ekumenické kontakty se zahraničím a mohla vyjíždět i mimo republiku. Přednášková i kazatelská činnost v zahraničí však skončila v roce 1970 a byla vystřídána sledováním ze strany StB. V roce 1973 se paní Alena provdala za Josefa Šounu, který jí byl velikou oporou při její farářské službě. Na založení rodiny však bylo již příliš pozdě. Paní farářka pokračovala ve své práci v církvi a náboženské obci až do roku 1988, kdy odešla do důchodu. V roce 1989 manžel vážně onemocněl a paní Alena se pak o něho starala celých čtrnáct let až do jeho smrti. Společně žili v pečovatelském domě v Příbrami. Alena Šounová zemřela 10. března 2012.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
