Josef Sorban

„Jako nejmladší jsme to samozřejmě neměli nejlepší, protože jsme byli šikanováni těmi staršími. Ti lidi se o nás moc nestarali, co se týká oblečení, měli jsme jenom oblečení starší, opotřebované, to jsme dostávali. Do školy jsme museli chodit pěšky, to nám ukázali jenom jednou. Dnes už to nemůžu posoudit, byl jsem se tam později podívat, je to asi kilometr od dětského domova, já si jen pamatuju, když jsme začali tu školu, že o přestávkách měly děti svačinu, my jsme neměli nic. Bylo nás asi šest z dětského domova, my jsme neměli co jíst, protože svačiny jsme samozřejmě nedostávali, jídlo tam nebylo nic moc. Pamatuji si ještě z dětského domova, že naše jídelna byla mimo budovu přes dvůr. Dětský domov měl velkou zahradu s ovocnými stromy, ty byly ale samozřejmě zakázány, tam jsme nesměli jít. Tehdejší paní ředitelka, její jméno neznám, mi jako jedinému povolila, že jsem v neděli v září mohl jít do zahrady, kdy bylo ještě ovoce. To si pamatuji z té doby.“

„Můj táta se dostal z vězení v roce 1962. K tomu chci ještě říct, že když jsme byli s maminkou v Praze, dostali jsme dvakrát povolení jej navštívit. Já jsem tehdy vůbec netušil, jaký způsob vězení tehdy v Československu byl, že to vězení, to zařízení, kde byl, bylo jedno z nejhorších politických zařízení v Československu. Pamatuji se, že jsme tam museli jet vlakem, autobusem a ještě dva kilometry pěšky v zimě, v lednu, když bylo -12 stupňů, a ještě nás nechali čekat venku. Bylo to na Mírově u Mohelnice. To bylo poprvé a podruhé to bylo rok před propuštěním v Leopoldově na Slovensku. Obě věznice nebyly právě ty nejlepší a podle toho taky můj táta vypadal.“