Maria Soldaťjuková

* 1935  

  • „Asi v roce 1954 jsme jely s přítelkyní do Leningradu, kde jsem se seznámila s Němcem ze západního Berlína. Uměla jsem trochu německy, co jsem se naučila ve škole (…). Mluvila jsem s ním v Leningradě a on mi potom napsal dopis do Mirohoště na tatínkovu adresu. Tak KGB mělo co dělat. Kde jsem se seznámila s tím Němcem? Ptali se mých dětí ve škole v Dermani, kde jsem působila. Ptali se ředitele školy v Mirohošti, kde jsem absolvovala střední školu. Daleko široko se vyptávali kde koho, jak jsem přišla na takový život, že jsem se seznámila se západním Němcem. Tak to jsem měla jeden malér. A pak jsem měla ještě jeden a to bylo asi v roce ’61, ’62 ve třídě v Dermani. Víte, to byla taková vesnice, kde se říkalo, že je banderovská, a tam hodně lidí odvezli na Sibiř. Šedesátý léta už byl čas, kdy se pomaličku vrátili, protože válka skončila v 45., kdy je soudili. Někdo dostal deset let a někdo víc a už se vraceli. Jedna taková rodina se vrátila. Chlapci, takoví holomkové. Tak ve třídě vystřelili. Žena ředitele školy šla z vyučovací hodiny někde pryč. Oni donesli do třídy zbraň a někdo vystřelil. Zase se mě ptal ten chlap z KGB, jestli tam není nějaká organizace. Řekla jsem, že určitě ne.“

  • „V čtyřicátým roce byl kolchoz, ale ani jednoho Čecha nevyvezli na Sibiř. Ale tak nějak potichounku mizeli lidi z Mirohoště, a nikdo nevěděl kam a mezi nimi ten Čech, o kterým jsem vám povídala. Pak zase kolchozy. Tam nikdo moc nechtěl jít. Tak ho třeba zavřeli do sklepa, ať si tam posedí a ochladí se a pak napíše žádost ke vstupu do kolchozu. To byly takový dobrovolný kolchozní zážitky.“

  • „V sovětském režimu otcovi Sověti nařídili, že má dělat ředitele mlýna. Tak on od září ’39 až do 41. roku dělal ředitele. Když přišli Němci, tak ho propustili, a protože na ně mluvil židovsky a byl takovej zrzavej, tak řekli: Jude, a chtěli ho zastřelit. Dcera majitele mlýna Flanderová uměla dobře německy a řekla, že táta není Žid, že je Ukrajinec. Já jsem později paní Flanderovou viděla. Děkovala jsem jí, že mi zachránila tátu.“

  • „Já myslím, že když Češi mají rádi svou řeč, jsou vlastenci. Když mají rádi svou vlast, jsou vlastenci. Když mají rádi Němci svou řeč, jsou patrioti a tak dále. A když Ukrajinci mají rádi svou vlast, jazyk, tak jsou banderovci, nacionalisté. Ve světě se tak vůči nim chovají. Za prvé byli lidé, kteří chtěli něco udělat pro Ukrajinu a na druhé straně byli lidé, kteří chtěli expropriovat (vyvlastňovat).“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dubno, Ukrajina, 05.08.2010

    (audio)
    délka: 01:13:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Dubno, 09.06.2011

    (audio)
    délka: 23:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Dubno, 06.06.2012

    (audio)
    délka: 01:13:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dodnes se u nás lidé bojí

Maria Soldjatjuk v roce 2010
Maria Soldjatjuk v roce 2010
zdroj: Vít Lucuk

Maria Soldaťjuková, rodným příjmením Bondarčuková, se narodila 29. července 1935 v obci Pohořelice (dnes Pryvilne) v Dubenském újezdu na Volyni v tehdejším Polsku. Otec byl ukrajinské národnosti, matka pocházela ze smíšené česko-německé rodiny. Dětství pamětnice prožila v Mirohošti v části zvané Závale, kde vedle sebe žili čeští a ukrajinští obyvatelé. Maria tam byla v neustálém styku s českými dětmi, a tak se čeština již od dětství stala jejím druhým jazykem. V roce 1944 jí zemřela maminka, kterou zasáhla střepina letecké pumy shozené ustupující německou armádou. Po válce pamětnice vystudovala historii na lvovské univerzitě a potom učila dějepis a politickou ekonomii na ukrajinských školách. Pět let také pracovala jako učitelka ve středočeské Unhošti, kam odjela za svým českým manželem. Rodnou Ukrajinu zažila nejen jako samostatný stát, ale také pod nadvládou Polska, Německa a Sovětského svazu. Ve svém vyprávění vzpomíná na vyhlazování Židů, etnické čistky, banderovce, zakládání kolchozů, transporty lidí do gulagů, dennodenní komunistickou perzekuci i na složitý přechod k demokracii. Dnes žije tato členka spolku volyňských Čechů Stromovka v Dubně na Volyni.