Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alfred (Freddy) Gerhard Sobotka (* 1928  )

My jsme měli dobrý život, nic nám nescházelo. Skončilo to, když přišli Němci

  • narozen 3. června 1928 v Praze
  • 13. 7. 1943 - transport celé rodiny do Terezína
  • 28. 9. 1944 - deportován dále do Osvětimi, otec i bratr tam zemřeli
  • osvobození Osvětimi Rudou armádou
  • válku přežila i matka a prarodiče
  • roku 1945 odešel do Paříže
  • vyučil se zlatníkem
  • v roce 1948 odešel s matkou do Brazílie, usadili se v Riu de Janeiro
  • seznámení s manželkou Diamantine, v současné době honorární konzulkou ČR
  • úspěšně podnikal ve šperkařství
  • od 90. let 20. století podporuje české zájmy v Riu de Janeiro
  • v roce 2001 vyznamenán stříbrnou plaketou Ministerstva zahraničních věcí ČR
  • v roce 2010 obdržel cenu Gratias agit

Krásné dětství

Alfred Gerhard Sobotka se narodil 3. června 1928 v Praze v židovské rodině. Jeho otec Erwin Sobotka pocházel z Vídně, matka Marie byla z Prahy. „Měl jsem krásné dětství až do dvanácti, třinácti let. Pak přišli Němci, tak to byla katastrofa.“ Do školy chodil na v Praze na Letné, kde s rodiči a mladším bratrem Tomasem Robertem bydleli. „Moji rodiče nebyli bohatí. Kdo byl bohatý, byl můj děda. Ale nám nic nescházelo.“ Otec byl zástupcem Žilinské soukenné továrny a kromě toho měl ještě obchod s koberci a textilem na Můstku. Matka byla jedinou dcerou významného pražského zlatníka Jakoboviče a podle Alfreda Sobotky nikdy nepracovala, vždycky přišla před zavírací dobou do dědova obchodu, když už se počítala tržba, a dělala, že pracuje. „Děda měl zlatnictví na Příkopech a ve Vodičkově, bydlel na Václavském náměstí.“ Na prázdniny jezdívali do Itálie k moři nebo do Rakouska, do Luhačovic nebo na lyže do Špindlerova Mlýna.

Stahují se mračna

Když se začalo schylovat k okupaci, dědeček s otcem často hovořívali o německém nebezpečí. Pět měsíců před příchodem Němců do Prahy si dědeček vzal malý kufr a řekl portýrovi, že odjíždějí s babičkou na dovolenou do Karlových Varů. Vrátit se měli v pondělí, ale už se nevrátili. „Nechal sto koberců, tři sta kilo stříbra. Měl krásný byt na Václavském náměstí na rohu s Vodičkovou… Nechal kšeft.“ Vzal s sebou šperky a válku přežili s babičkou a Alfredovým strýcem v malé vesnici poblíž Paříže. Dědeček totiž „koupil celou vesnici, aby tam přežil celou válku až do konce“.  Zemřeli v pokročilém věku ve Francii. Otec na odchod nepomýšlel, dle slov pana Sobotky nechtěl, domníval se totiž, že když má dobrý obchod, nemůže se nic stát. „My mohli odjet, měli jsme čas. (…) Ale je to těžký, když máš dobrej obchod a máš byt velkej, zařízenej a všecko k životu a najednou si vezmeš deset kilo, dvacet kilo, zavřeš to a jdeš pryč, to není lehký.“ Matka dokonce tehdy na nějaký čas odjela do Anglie, aby tam uložila šperky, ale vrátila se opět do Prahy. Lidé z Terezína sice posílali dopisy, ale ty se kontrolovaly a přicházely otevřené, nemohlo se psát, co se tam ve skutečnosti děje. „Nikdo tomu nechtěl věřit a ani si neuměl představit, co by se mohlo stát.“

Válka

Přáním Alfreda Sobotky bylo stát se kuchařem. Vychodil však pouze pět tříd. Otec ho přihlásil do jedné vyhlášené pražské restaurace, aby si tam po vyučování dělal praxi. „Měl jsem začít v pondělí, a v pátek jsem byl v anglické škole, když přišli Němci do Prahy. Slyšel jsem i tanky, pak jsem šel domů a pak to skončilo.“ První, co jim Němci po svém příchodu do Prahy zabavili, byly hudební nástroje, „abychom neměli žádné potěšení, žádnou radost“. Sobotkovi byli hudební rodina, Alfred Sobotka hrál na saxofon, jeho bratr na tahací harmoniku, matka na piano a otec na housle. Otec dále přišel o obchod. „Já jsem prodával okurky a vydělával víc než otec.“ Neví, odkud jeho rodiče v té době měli peníze, ale tvrdí, že pořád nějaké měli. Jeho otec byl „velký a silný“, byl zařazen do pracovní skupiny, která převážela do skladišť majetek z židovských domácností poté, co jejich obyvatelé byli posláni do lágrů. „Přicházeli Němci z Německa, aby to kupovali, zadarmo.“ Otec se dle jeho slov také staral o zabavená piana. „Tam byl jeden sklad jenom s piany, jenom s hudebními nástroji.“ 

Od té chvíle všude museli Židé chodit pěšky, jezdit v tramvajích směli pouze v posledním voze. Nakupovat mohli jen od dvou do čtyř odpoledne. Museli nosit hvězdu. Nemohli se shromažďovat, maximálně dvě až tři osoby na ulici. Zakázali jim dále chodit do divadla a na koncerty. Alfred Sobotka vzpomíná, že jeho matka dříve chodila často na koncerty. Byla jim také zabavena všechna rádia. Nemohli chodit do školy, a tak studovali potají. Učili se „každý den u někoho jiného“. Scházelo se jich asi pět nebo šest dětí. Žáci přicházeli postupně, aby nebudili pozornost. Jako poslední vždy dorazil učitel. Nejednalo se o židovského učitele, byl to „normální učitel“ a studovaly se běžné školní předměty. Jako kluk také rád hrával fotbal. Protože jako Žid nesměl jezdit hromadnou dopravou, chodíval z Letné až na Vinohrady pěšky. Musel být vždy do osmi doma kvůli „blackoutu“. „Tak mě taky jednou chytli. Bylo osm a pět minut. Táta mě viděl z okna. Chytli mě Němci, policie mě pak propustila.“

Nejhorší to však podle něj bylo bezprostředně poté, co byl zavražděn Heydrich. „Přišli Češi z Londýna na kolech a hodili mu bombu na to auto.“. Němci proto začali pátrat po jízdních kolech, šli „od bytu k bytu“ a hledali je. „A my jsme měli dvě kola doma, tak táta je vyhodil na ulici. O půlnoci šel dolů a vyhodil to na ulici.“ Do doby, než našli atentátníky, také „každý den vybrali tři osoby v telefonním seznamu, aby je zastřelili. (…) Když je potom našli (atentátníky), tak zničili Lidice.“

Odchod do Terezína

Každý měsíc, každý týden byla v novinách jména těch, kdo se měli připravit na odchod do Terezína. Rodina Sobotkových tam byla poslána až s posledním transportem vypraveným z Prahy dne 13. 7. 1943, to proto, že v Praze „totiž Němci potřebovali tátu na práci“.  Museli opustit byt a odevzdat klíče. Jejich nežidovští sousedé se k nim po celou dobu chovali „slušně“. Když Sobotkovi odcházeli, nechali jim nějaké obrazy a peníze, „aby posílali do lágru nějaké potraviny“. A sousedi jim je skutečně posílali. Terezín popisuje jako tábor, ghetto, kde se především pracovalo. Děti byly ubytované dohromady, muži zvlášť a ženy také zvlášť, „a ti, co mohli pracovat jako já, mně bylo třináct, tak šli pracovat“. Děti se tam učily, a dokonce tam i malovaly. „To nebylo tajné, to bylo povolené.“ On se však ničeho takového neúčastnil, možná jeho bratr. Mohli se setkávat jako rodina jednou týdně. To matka pekla štrůdl, ale protože nebyla jablka, dělala ho se zelím. Alfred Sobotka v Terezíně pracoval v zahradnictví, pěstoval rajčata. Snažil se vždy nějaká ukrást a donést je bratrovi, pronášel je v ponožkách.

Jednou se stalo, že všichni jeho kamarádi měli žloutenku, jediný on ne. Nechtělo se mu jít pracovat samotnému, a tak snědl kousek zkaženého másla a hned ji dostal také. Nemusel pak dva, tři dny do práce. Jednou také jeho otce dali na tři dny do sklepa. Nepamatuje si proč, jen to, že ho viděl skrz zamřížované okno. Když přišla do Terezína komise Červeného kříže, „jó, to se všechno čistilo, všechno bylo elegantní, aby se ukázalo, že nikdo není nemocnej a že se dobře jí“. Podle Alfreda Sobotky měla přijít komise i do Osvětimi. I tam „vzali všechny, co vypadali nemocně, a dali je stranou“.

Osvětim

„V Terezíně to bylo ještě normální“, dne 28. 9. 1944 však byl Alfred Sobotka transportován do Osvětimi. Jeho otec a bratr přijeli o den později. Bratr byl o čtyři roky mladší, „proto oni ho zavraždili v Auschwitzu, protože nemohl pracovat. Já jsem byl silnej kluk, tak mě (na práci) vzali. Ale můj otec nechtěl nechat mýho bratra samotného, a tak šel s ním do plynu.“

V Osvětimi pracoval jeden týden v noci a jeden týden přes den. Opravoval rozbité vagony, co přiváželi z fronty. „My jsme to ale sabotovali, my jsme to, jak se to řekne, nespravovali pořádně, dva týdny potom se ty vagony vrátily.“  Život v Terezíně i v Osvětimi se „točil kolem jídla“ a „jedinou starostí bylo, co se bude jíst“.  „To jediné, na co jsi se ptal svých kolegů, bylo, jak vypadám, jestli nejsem moc hubenej.“ Měl strach, protože „když oni viděli, že je někdo nemocnej, tak ho poslali do plynu“. Přesto bylo i v tak mezních situacích možné uzavřít přátelství. V Osvětimi se přátelil především s těmi, které znal již z Terezína. Pak se ale rozešli, jeden jeho přítel, z těch, co přežili, šel do Austrálie, jiný odešel do Holandska a tak dál. Jednou, když se vrátil z práce, všiml si, že mu někdo ukradl deku, a tak ji vzal tomu, kdo byl právě na směně. Někdo to viděl, tak měl Alfred Sobotka podstoupit trest 25 ran holí. To se dělalo veřejně, měli na to speciální stůl a „to nikdy nikdo nepřežil“. Ten den, kdy ho měli potrestat, ale právě přišli Rusové. „Jinak by mě v ten den zabili.“ V Osvětimi zachránil život jednomu německému „kápovi“. Ve vagonech, které opravovali, občas totiž zbylo trochu obilí či šrotu. Jednou požádal jednoho dozorce, zda by mu nedonesl plechovku od krému na boty, aby si tam hrst obilí mohl schovat. A ten mu ji přinesl. Když Alfred Sobotka plechovku otevřel, byl v ní kousek koláče. Když Osvětim osvobodili Rusové, ptali se, koho mají zastřelit. I ten dozorce tam už stál u zdi, a tak řekl, aby ho nechali. „Ten koláč mu zachránil život.“

Osvobození

Němci utekli před Rusy tak rychle, že tam v opuštěných domech po nich „bylo ještě kafe teplý na stolech“. Tam také našli něco k jídlu a kromě toho i jízdní kola. Každý den se pak na nich vydávali k sedlákům do okolí pro jídlo. Jednou se vydal na kole a zpátky se vrátil bez něj, „protože mi ho ruští vojáci ukradli“. Poláci se k nim chovali špatně, jen ženy se chovaly lépe a zvaly je na jídlo domů, protože měly strach z Rusů, kteří měli pověst násilníků. Poté, co byla Osvětim osvobozena, nebyla možnost organizované dopravy domů. Někde tedy Alfred Sobotka vzal vodku, stopl si náklaďák a dal ji řidiči za svezení. A ten celou láhev během deseti minut vypil. Když se vrátil do Prahy, nahlásil se na židovské obci. „Dávali nám všecko zadarmo, lístky na vlak, jídlo, cigarety.“ Vrátil se domů, ale setkání se sousedy tentokrát tak příjemné nebylo. „Byli zklamaní, že musejí vrátit ty věci.“

Setkání

Matka Alfreda Sobotky se zachránila. Našla si v novinách zprávu o tom, že i její starší syn přežil. O tom, že otec s bratrem nepřežili, Alfred Sobotka „nějak věděl“, ale dlouho tomu nechtěl věřit. S matkou a prarodiči Jakobovičovými, kteří mezitím přečkali válku ve Francii, se setkal až v Paříži. Tam se také později vyučil zlatníkem. Matka se však nechtěla vracet zpátky do Československa a ani zůstávat dále v Evropě. „Kdyby se tohle všechno nestalo, nikdy bych nepřijel do Brazílie.“ Společně tedy zažádali o vízum do tří zemí: Brazílie, Spojených států a Austrálie. První, které obdrželi, bylo právě to do Brazílie. Terezín přežila i babička z otcovy strany, jejích všech šest dětí však zahynulo. Alfred Sobotka ji chtěl s sebou také vzít do Brazílie, ale ona se radši vrátila do Vídně, kde dožila.

Brazílie

V Brazílii měl již svého známého, se kterým spolupracoval v Paříži. Ten mu tam také zajistil zaměstnání. „Přijeli jsme v sobotu a v pondělí jsem už začal pracovat.“ Usadili se ve čtvrti Copacabana. Začátky v Brazílii pro něj „byly lehké“. Uměl už francouzsky, anglicky a německy, s portugalštinou tedy „neměl problém“ a naučil se mluvit během šesti měsíců. Ani vyřízení dokladů nebylo nijak složité, „tenkrát to nebylo tak organizované, bylo to trošku takové primitivní“. Se svou ženou Diamantine, původem Židovkou z Egypta, se seznámil v Riu de Janeiro, zahlédl ji v jednom klubu na pláži před hotelem Copacabana Palace. „To bylo to nejlepší, co se mi tady stalo, já jsem měl hodně štěstí.“ Rok jako zlatník pracoval pro jednu firmu, pak začal pracovat s přítelem z Paříže. „Jednoho dne mi řekla manželka: ‚Víš co? Otevřeme si obchod.‘ A tak jsem otevřel jeden a pak jsem otevřel druhý… No, už jsme měli pět obchodů.“

Během pobytu v Brazílii Alfreda Sobotku také vyhledala tvůrčí skupina amerického režiséra Stevena Spielberga, aby s ním natočila rozhovor pro Muzeum Shoa v New Yorku.

Po roce 1989

Až do změny režimu s nikým v Československu kontakty neudržoval. „Jak to bylo pod těma Rusama, tak jsme neměli vůbec žádnej kontakt.“ Teprve počátkem devadesátých let se situace změnila a Českou republiku také od té doby několikrát navštívil, nejen s manželkou, ale i se svými dětmi. Nešlo mu o majetek, který eventuelně mohl po jeho rodině v Praze zůstat, protože „děda nevěřil na pozemky, on vždycky (věřil na) peníze v kapse“. Chtěl svou zemi především svým dětem ukázat. Nic se tady podle něj za tu dobu nezměnilo. Na Letné hned poznal, kde dříve bydleli, a rozpoznal i místa, kde jeho otec i dědeček mívali své obchody. Tam, kde míval obchod jeho dědeček, „je teď Soluna“. Byli se podívat také v Karlových Varech, kde se dětem velmi líbily obchody s českým křišťálem. A tak si otevřel obchod s křišťálem v Riu de Janeiro. Byl to „největší obchod v Brazílii“. Protože se však zdražila nejen výroba v Česku, ale také brazilské dovozní poplatky, obchod po šesti, sedmi letech zavřel a nadále se věnoval již jen šperkům, „to je můj obor“.

Alfred Sobotka dlouhodobě pomáhá českým firmám, které se chtějí dostat na brazilský trh, a aktivně přispívá k pořádání konferencí a jiných akcí prezentujících Českou republiku. Spolupracuje při organizaci návštěv představitelů české veřejné i soukromé sféry v Riu de Janeiro. Ještě v devadesátých letech, v době, kdy byl generálním konzulem v Riu de Janeiro Vladimír Eisenbruk, přijímal např. delegaci prezidenta Václava Havla. „Já jsem mu chtěl pozvat takový důležitý lidi z mého okruhu, aby to bylo taky obchodně zajímavý, ale on se nestaral. On je poeta a s kšeftama nemá co do činění. Ale bylo to krásný.“ Pan prezident „tancoval s černoškama“ a odcházel ze slavnosti až nad ránem. Protože se honorárním konzulem člověk může stát pouze do určitého věku, tento titul přijala jeho manželka Diamantine, fakticky však tuto funkci vykonává on sám. Navštěvuje dále např. české občany v brazilských věznicích a zprostředkovává jejich kontakt s rodinami, a pomáhá všem těm, kteří se na něj obracejí v nouzi. V roce 2001 byl vyznamenán stříbrnou plaketou Ministerstva zahraničních věcí ČR a v roce 2010 obdržel cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky. V současné době Alfred Sobotka žije se svou manželkou a stále pracuje v Riu de Janeiro, kde je známý pod jménem Freddy.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století