„Třeba na konci války, když už stříleli, že je konec války, si všichni mysleli, že to pokračuje, a schovali se zase do sklepa. A pak přišli k nim a: ‚Ne, to už je konec, to se jenom radujeme, že už je konec války…‘ A to, že mě nazvali cikánkou a sestru Germánkou, to jsem neříkala? To jsme byli v tom sklepě a ti první Rusi, jak tam přišli – hledali Němce ve sklepech – a šli – a já vím, že maminka seděla, sestra byla tady a já jsem byla takhle – vím, že jsem byla po levé straně. A sestra byla blonďatá, kudrnatá, a já jsem byla tmavovlasá, taková tmavší. A ten jeden Rus, to vím, jak stál, a tak se smál a říkal: ‚Á, to Germánka,‘ na sestru. A jenom ji tak pohladil, protože věděl, že není Germánka. A teď vidím ten prst, jak říká: ‚A to cikánka,‘ jako na mě. Tak si pamatuju, že říkal Germánka a já cikánka.“
„Šli jsme z toho Tivolli, my jako malé holky, s rodiči. A šli jsme po Masarykově, jenom že se půjdeme podívat k tomu černovickému nádraží, jestli náš barák není vybombardovaný. A já si dodnes pamatuju, dodnes vidím, jak leží zakrytí… po těch bojích na Masarykové – zakrytí mrtví lidi. Naši nás vedli se podívat, jestli máme ten byteček – my jsme bydleli jenom v bytečku takovým…“
„Pamatuju si, že když už bylo po válce – my jsme byli vlastně celou válku schovaní ve sklepě u tetičky Juli, takže si pamatuju, že přijely tanky, Rusi, a teď je lidi vítali tam na tom náměstí, Na Tivoli. A byl tam nějaký Němec, jak tam baráky mají takové věžičky – tak tam byl schovaný – a bouchl tam nějaký… něčím… no prostě zabil, zabil ty lidi, kteří jim tam nesli – oni [vojáci] chtěli vodu, že mají žízeň. A tak jim k těm tankům nesli pití a tak dále. A tak ti byli schovaní za tím tankovým tím, tak ti se naštěstí schovali..., a ty Čechy zabili, jo…“
Květoslava Šmídová, rodným příjmením Dufková, se narodila 15. února 1933 v Telči. Její otec Jakub byl Čech, matka Walburga pocházela z rodiny českých Němců, ale přijala české občanství. Měla také o rok mladší sestru Marii. V Telči žili pouze dva roky, pak se rodina kvůli přeložení otce, který pracoval jako železničář, přestěhovala do Břeclavi. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se stěhovali znovu, tentokrát do Brna. Tam Květoslava Šmídová strávila druhou světovou válku, zažila bombardování i osvobození Brna. Po válce vystudovala dvouletou obchodní školu a absolvovala také kurz technického minima, takže později pracovala jako technická síla v brněnské Zbrojovce. Vdala se, s manželem Zdeňkem měli dvě děti, syna Pavla a dceru Danielu. Po sametové revoluci hodně cestovala, dvakrát vyjela také pracovně do USA. V roce 2023 žila v Brně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
