Ivan Sloboda

* 1946

  • „Jediné co si pamatuji ze Slánského procesu je to, že syn místního soudce, který byl velmi spravedlivý, říkal: ‚Tak včera oběsili Slánského!‘ Já tomu vůbec nerozuměl a nepamatuji si reakce, ale dnes si umím představit, že se rodiče museli cítit velmi špatně. Co je ale ovlivnilo ještě víc, to byl souběžný soud s židovskými lékaři pod Stalinem. V padesátých letech měl můj otec v Šahách soud, že mu zemřeli dva pacienti. To mělo svoje důvody, ale ti jednodušší šahanští komunisti si řekli, že si udělají svůj vlastní proces, když mají svého židovského lékaře. To se otce velmi dotklo. Naštěstí byl soudce slušný člověk, evangelík, a protože podle zákona byl otec nevinný, soudce ho tedy osvobodil. Ale otec velmi trpěl tím, že nevěděl, co bude. Matka šla za ním k soudu a děda s námi zůstal doma, byl velmi nervózní, snažil se nás nějak nakrmit, a když pak přišel otec domů, to byl zázrak. Nedávno jsem si telefonoval se synem toho soudce a já mu tu příhodu vyprávěl. Měl velkou radost z toho, že byl jeho otec tak statečný člověk.“

  • „Co bych měl vyzdvihnout, byli skutečně lidé, kteří pomáhali, na to nesmíme zapomenout. A rád bych připomněl jedno jméno, chtěl bych, aby bylo někde zapsané. Otec s matkou byli v jednom z těch lesních bunkrů mezi Horní a Dolní Lehotou a matka měla velmi dobré boty, nebo si to aspoň myslela, že má. To bylo velmi důležité, byla to otázka života a smrti, když jste neměli dobré boty, tak vám omrzly nohy. A matce se rozpadla podrážka, a tak hledali, kdo by jim boty opravil. Někdo jim poradil, že když budou ve velké nouzi, ať jdou do posledního nebo třetího domku od konce v městečku Jasenie, kde žije velmi slušný člověk - Emil Tištian, a že jim pomůže. Ten člověk byl o generaci starší než můj otec. A tak tam rodiče šli, zaklepali u nich v noci, jestli u nich můžou přespat, a to bylo v těch nejhorších časech. Oni jim dovolili přespat, navíc pan Tištian uměl opravovat boty, tak mamince opravil boty. Možná u nich byli jen pár dní, dva tři, ale já jsem přesvědčen, že jim tím zachránili život. Partyzáni i Židé museli něco jíst, tak se vypravovali do dolin, což bylo vždycky velmi nebezpečné, a tam si kupovali chleba a jiné věci u místních lidí. Bez těch lidí by to nešlo.“

  • „Otec se mnou šel autobusem na letiště, taxík byl tenkrát luxus, táhli jsme malý kufr. A v autobuse mi otec říkal, ať mu dám klíče od bytu. Nechápal jsem proč, ale říkal jsem si, že se s ním nebudu hádat a dal jsem mu je. To byl první můj let, do Prahy a potom do Londýna. Byl to nějaký Iljušin 18 s vrtulemi, už nastartoval motory a stewardka ještě vyšla ven a vrátila se a ptala se, jestli je v letadle nějaký pan Sloboda a dala mi ty klíče, ke kterým byla připnutá mezuza. Miniaturní plechové pouzdro na modlitbu, které si židovské rodiny připínají na dveře svých domů. Tak ona mi to vrátila, já to stále mám, na všechny zkoušky jsem s tím chodil, moje děti s tím chodily na zkoušky. To je pro mne velmi silný zážitek.“

  • „Bylo hodně situací v tatínkově a maminčině životě, kdy mohli odejít ze země a kdy jiní Židé odešli. A oni pokaždé na to, že neodešli, doplatili. Tatínkovi bylo v době srpnové okupace 58 let a tušil, že mají poslední možnost, že když neodejdou, tak neodejdou nikdy. Jejich rozhodování ulehčilo, že jsme se sestrou byli v Anglii a my jsme se nemuseli rozhodovat. Já nevím, jestli bych dokázal jako osmapadesátiletý odejít do úplně cizí země. Otec nebyl nejpraktičtější člověk, ale měl před sebou velké cíle. Věděl, že udělal chybu, když neodešel v třicátém osmém roce, ani později v čtyřicátém roce a ani v dalším období kolem roku 1964, kdy mnoho Židů odešlo do zahraničí. Proto se po srpnu 1968 rozhodli odejít a nebyli sami, hodně jejich známých odešlo. Všichni se pak setkali ve Vídni.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Chrudim, 18.07.2022

    (audio)
    délka: 02:25:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otec mu dal do Anglie modlitební schránku. Tušil, že se nevrátí

Ivan Sloboda Manchester v roce 1972
Ivan Sloboda Manchester v roce 1972
zdroj: archiv pamětníka

Narodil se 8. února 1946 v Liptovském Mikuláši židovským rodičům Alexandrovi a Juditě, kteří kvůli svému židovskému původu prožili poslední měsíce války v lesních úkrytech. Otec Alexandr pracoval před válkou jako lékař v Dětské tuberkulózní léčebně v Luži. Gestapo ho zatklo a po třech měsících deportovalo na Slovensko. Tam byl díky svému povolání i s manželkou uchráněn před prvními transporty do ghett. Po vypuknutí Slovenského národního povstání v roce 1944 ale výjimka skončila pro privilegované Židy, a proto Schwitzerovi utekli do hor. Ivan Sloboda se narodil přesně devět měsíců od konce války. Otec po válce působill jako okresní lékař na různých místech, až se rodina natrvalo usadila v jihoslovenském městě Šahy na maďarské hranici. Tam Ivan prožil rané dětství a ukončil základní školu. Když začal studovat elektrotechnickou průmyslovku, přestěhovala se rodina do Bratislavy a zůstala až do roku 1968. V srpnu 1968 trávil Ivan Sloboda prázdniny v Anglii, po invazi vojsk Varšavské smlouvy se už domů nevrátil. Emigrovali také oba rodiče a usadili se ve Švýcarsku. Ivan Sloboda pokračoval ve studiu elektrotechniky na univerzitě v Manchesteru a po studiích pracoval pro britskou telekomunikační firmu. Po roce 1989 spolupracoval s firmou Český a Slovenský Telecom a do bývalého Československa často jezdil. V roce 2022 položil svému otci Alexandru Schwitzerovi, který si po válce změnil příjmení na Sloboda, na náměstí v Luži Kámen zmizelých. Stolperstein položili před dům, ze kterého ho odvedlo pardubické gestapo v roce 1941. Ivan Sloboda se oženil se ženou židovské víry a na svět přivedli dva syny. V roce 2022 žil se svou ženou v Londýně.