plukovník v. v. Julián Slepecký

* 1928  

  • „Podruhé jsem se pokusil o útěk z krejčovské dílny v Ilavě. Každý den jsme měli vždy před prací venku procházku. Udělal jsem si šperhák z drátu, nešel jsem na procházku a místo toho jsem v dílně oddělal prkno v podlaze pod mým strojem a doloval jsem. Byl to klášter, tam byly silné zdi atd... Suť jsem vynášel do komína, trvalo mi to asi dva měsíce, než jsem to připravil na útěk. Ušil jsem si takové trenýrky, abych se nezašpinil. Z látky jsem si udělal takový popruh, který jsem uvázal za nohu stroje, prorazil jsem poslední cihly, které padaly do zákristie ven, a samozřejmě to dělalo kravál. Jak jsem se spustil dolů, tak tam přišel farář. Naznačoval jsem mu, aby byl ticho. Měl jsem respekt před farářem, on však zamknul dveře a šel to rychle oznámit. Kdybych byl taková svině, tak jsem ho zlikvidoval. … Už nebylo kam utéct, zpátky to nešlo a stejně to bylo zbytečné, tak jsem jen čekal, až pro mne přišli s pistolemi. Hned na místě jsem dostal do držky. Odvedli mne ven přes kostel zpět do věznice, to byla zrovna mše. Dali mne na měsíc do temnice, do korekce. Byl tam beton a jen žánek na moji potřebu. Tam jsem byl měsíc. Předtím mne svlékli donaha, zmlátili mne do bezvědomí, akorát stál nade mnou bachař s kýblem vody, byl jsem celý oteklý. Jen ten kýbl vody mne probral.“

  • „Moje krédo je boj proti zlu. Na světě je dobro i zlo. Je otázka, čeho je víc, zda dobra či zla. Mám takový dojem, že toho zla je víc. Každý člověk rozeznává dobro a zlo a záleží na něm, na kterou stranu se přidá. Já jsem se rozhodl bojovat za dobro a také jsem to odnesl. Také můj život je takový divný, asi půlka nestála za nic, ta druhá už byla lepší. Celý život nemůže být špatný. Musí se to nějak vykompenzovat. Ve mně není ani troška tolerance vůči zlu.“

  • „Otce to táhlo na Ukrajinu mezi své lidi. Za nacistů se dělaly seznamy lidí, kteří by byli zatčeni v případě, že by tam někdo zastřelil německého vojáka. Došli by si na úřad a vytáhli si seznamy a každého druhého by zastřelili. Jako takové bezpečnostní opatření. Otec se obával, že jako Ukrajinec v těch seznamech bude i on. Odstěhovali jsme se do Lemkivšinu na Duklu. V té jedné vesničce, jmenovala se Ropjanka, učil. Na polské straně? Ano. … Na východní Halič, odkud pocházel, neměl šanci se dostat, Rusové ji obsadili. Naše rodina odjakživa utíkala před bolševiky. Nakonec jsme je potkali tady v Československu.“

  • „Štěstí bylo to, že jsem ovládal polštinu. Když jsme přijeli do Ostrowa, malého městečka v Polsku, všiml jsem si cedule ‚Polski Urzad Repatriacyjny‘ – repatriační úřad. Řekl jsem si – hergot, toho bych mohl využít. Vystoupil jsem z vlaku, aniž bych něco někomu řekl a schoval jsem se za takovou boudu a čekal, až vlak ujede. Tak se mi ulevilo, vlak ujel, našel jsem úřad, vydával jsem se za Poláka a nahlásil jsem adresu v jižním Polsku, kde můj otec učil. Samozřejmě jsem tam nechtěl jet, ale oni mi vystavili legitimaci s fotografií, vyfotili mne. Nemusel jsem se bát a měl jsem doklad. Věděl jsem, že Katovice jsou blízko hranic Československa, a tam jsem chtěl přejít hranice načerno.“

  • „Než jsem nastoupil na vojnu, tak jsem ovládal perfektně A-1-1 starý vojenský řád. Ten přikazuje, že v případě, pokud se dostanete do zajetí, máte povinnost se aspoň dvakrát pokusit o útěk. To jsem měl zakódované v mozku. Poprvé jsem se pokusil o útěk v kasárnách v Trenčíně. Nepovedlo se, nechtěl jsem strážnému ublížit. To byla vojenská věznice. Žádné velké hlídání tam nebylo. Když jste chtěl na záchod, otevřel vám strážný s puškou přes rameno, pustil vás na záchod. Strážný byl záložní voják, nechtěl jsem mu ublížit. Venku byl další strážný, jak jsme se rvali o pušku, tak to zaslechl a vystřelil do vzduchu na poplach. V tom okamžiku tam byli další strážní. Dělal jsem pak ze sebe blázna, aby mne úplně nezmlátili. To byl můj první útěk.“

  • „Dostal jsem se do Jáchymova, byl jsem na Rovnosti. Byl jsem na třetím patře, dělal jsem mašinkáře, jezdil jsem s důlním vlakem. V roce 1955 jsme zahájili stávku. Řekli jsme, že jako pracující lidé máme nárok na dovolenou. Ona je to sranda, ale pak ty důsledky. Samozřejmě, nefárali jsme jen jeden den. Pak přišel nástup, četli jména a celý ten tábor rozhodili do jiných táborů. Nejdřív nás přivezli do Ruzyně, to byla nejhorší věznice. To byla estébárna. Když jsme tam přijeli, tak jeden kluk omdlel. Jaký ten tam musel dostat záhul, když jen při zjištění, že je v Ruzyni, omdlel.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha 8, 08.06.2007

    (audio)
    délka: 02:05:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Naše rodina vždy utíkala před bolševiky. Nakonec nás dostihli v Československu

Julián Slepecký v roce 1950
Julián Slepecký v roce 1950
zdroj: archiv pamětnika

Julián Slepecký se narodil v Haliči české matce a ukrajinskému otci. Za války byl nacistickými úřady odvlečen na práce do Lipska a pak do Bádenska. Po osvobození se dostal do francouzského sběrného tábora pro občany Sovětského svazu a měl být deportován do SSSR navzdory tomu, že se hlásil k české národnosti. V Polsku se mu naštěstí podařilo z transportu uprchnout. Do Československa se dostal až na konci listopadu 1945. Přihlásil se do vojenské školy pro spojařské mechaniky. Vojenským výcvikem prošel na Slovensku a na vojenská studia nastoupil v Novém Mestě nad Váhom. Když se československá armáda dostala do područí komunistů a začala zavádět nová pravidla po sovětském vzoru, Julián Slepecký začal připravovat útěk. Jeden však zradil a útěk byl prozrazen. Byl zatčen a odsouzen na dvacet let. Ve vězení se podle prvorepublikových vojenských pravidel dvakrát pokusil o útěk. Neúspěšně. Na svobodu se dostal těsně před amnestií, v roce 1959. Pracoval pak jako řidič a také v dělnických profesích. Po roce 1990 byl rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka. Žije v Praze a je činný ve vojenské sekci Konfederace politických vězňů.