Jana Sléhová

„No a potom až za rok v březnu byl soud. Odsouzen na osmnáct let… No a měli jsme asi minutu návštěvu, to jsme oba brečeli, nic jsme si dohromady nemohli říct. Pak byl konec, odvedli ho a bylo to. Pak mně dali zprávu, že je v Jáchymově, a za nějaký čas jsme dostali návštěvu. Tam jsem mohla jezdit, to bylo asi za tři měsíce. Na tu první jsem snad jela sama, mám dojem, že mě doprovázel švagr, a to jsme neměli děti s sebou. Až později se mi podařilo, že mě vždycky někdo odvezl autem i s těma dětma. Tři roky byl v Jáchymově.“

Tazatel: „Mohli jste mu něco vzít? Nějaký balíček, jídlo…?“ - „Nic, v Leopoldově nic. Ten bachař nám řekl: ,Všechno tady nechte, jen si vezměte kapesník!‘ A šli jsme. Tam za námi zapadly takový železný obrovský vrata a byli jsme přes takový široký stůl, že jsme si nemohli podat ani ruku. A v Jáchymově se mi jednou podařilo mu dát řízek, ale to už jsme nějak odcházeli a já jsem to rychle zabalila, protože tam jsem mohla mít tašku u sebe. To jsme byli jenom u takových okýnek, takže jsem mu ten řízek mohla dát. A on si to schoval do čepice. Snad mu to nevzali.“

„Vím, že ten poslední večer neměl ten agent kde spát, takže ho pozval (manžel Miloslav Sléha, pozn. autora) sem k nám a vím, že jsme večer čekali dlouho. A on nejel. Pak jsme usnuli a bylo půl jedné, když někdo tloukl na verandě na dveře. On stál za dveřma, manžel šel otevřít, sice se mu zdálo, že už je jako hodně pozdě, jak se sem dostal... No ale otevřel a on zmizel a oni sem všichni vtrhli. Byl jich plný pokoj, bylo jich asi sedm nebo osm. Tazatel: „A kdy to bylo přesně?“ - „Ze sedmnáctého dubna na osmnáctého, v roce padesát tři.“

Tazatel: „V roce 1960 teda dostal tu amnestii?“ - „Ano, to dostal amnestii. Do poslední chvíle ti, kteří jeli na Prahu, nevěděli, že budou propuštěni. Až devátého (9. května, pozn. aut.) byla vyhlášená amnestie. My jsme nic nevěděli, že by přišel domů, nic. A oni se to dozvěděli až dvanáctého, až těsně předtím, než je pustili. Vím, že nám přinesl pytlík nugátů. Ještě moje maminka tady byla, myla nádobí a vtom říká: ,Míla jde!‘ Ale deset let měl podmínku.“ Tazatel: „A to znamenalo?“ - „No, že se nesměl s nikým stýkat a nikomu nic vyprávět, co tam bylo, jak s ním zacházeli…“