Ing. Alexandra Slačálková, roz. Gutinová

* 1922  †︎ unknown

  • „Polovinu Polska obsadil Sovětský svaz, který měl takovou dohodu s Německem, což teda pochopitelně pro Poláky nebylo to nejlepší, ale pro nás to byla spása, protože jsme se přece jenom pak dostali na druhou stranu, a i když tam bylo těžko, tam se nevraždilo. Otec říkal, že nejlepší by bylo, kdyby se dostal ke svojí rodině do Charkova. Přijela taková komise ze Sovětského svazu, která měla lidi, hlavně Ukrajince a Rusy, vyměnit s Němci za Němce. A ti mohli odjet do Sovětského svazu. Můj otec se tam snažil také jít a my jsme strašně v to doufali, jelikož se narodil na Ukrajině. Ale absolutně neměli Rusové zájem, protože to byl Žid.“

  • „Šly jsme na nádraží a měly jsme namířeno do toho Charkova, protože rodiče i sestra utíkali předtím do toho Charkova, to jsem věděla. Tak jsem měla namířeno do toho Charkova a na všech vlacích, to byly nákladní vagony, tam bylo napsáno Charkov. Charkov, protože všichni chtěli do Charkova, a oni udělali takovej podvod, že ty vlaky vůbec nejely do Charkova. Ale já jsem se ztratila té mojí kamarádce a pak se ukázalo, že ona do toho Charkova dorazila. Já jsem jela a najednou mi někdo řekl: ‚Jé, podívej se, Azovské moře!‘ Tak to už jsem věděla, že Charkov jsme přejeli. Já jsem nic neměla, já jsem měla na sobě šaty a pásek od šatů jsem roztrhla a já jsem brečela, otírala jsem si oči a měla jsem úplně černej obličej, protože to byly vagony po uhlí. Dojeli jsme do Stalingradu. V tom Stalingradu jsme byli na velkým stadionu, tomu říkali evakopunkt, tam byli všichni ti, které ty vlaky přivezly. No a teď je posílali do různejch vesnic a městeček u Stalingradu. A já jsem prostě se snažila nějak se dostat do toho Charkova, ale bohužel už říkali, že tam nepouštěj.“

  • „Otec s mámou se rozhodli, že půjdeme přes zelenou hranici. A tehdy si pamatuju, že příbuzní a přátelé, kteří tam byli ve Varšavě, říkali: ‚To, co vy děláte, to je přece strašné riziko! To když tady zůstanete, tak aspoň něco vám zůstane, ale když půjdete přes ty všechny hranice, tak přijdete o všechno.‘ No, pak se ukázalo, že ty všechny, kteří takhle říkali, tak jsme je už nepotkali.“

  • „Verbovali dělníky do strojírenských závodů na Urale. Tak jsme se celá rodina zapsali. Zase jsme jeli vlaky, těmi nákladními vlaky. Jeli jsme přes Čeljabinsk a Sverdlovsk do Nižného Tagilu a v tom Nižném Tagilu jsme bydleli v ubytovně závodu. To byl závod na výrobu železničních vagonů, ale tehdy tam vyráběli pochopitelně zbraně a tanky a to všechno pro armádu. Bydleli jsme tam v jednom velkém pokoji tři rodiny.“

  • „Můj otec, když vypukla válka, tak říkal: ‚Němci určitě přijdou k nám a to bude náš konec, protože jsme byli Židé.‘ On věděl, co nás může čekat, nějak to předvídal, to jako vědět nikdo nemohl, protože nikdo si nemohl představit, že něco tak nelidského vypukne. Otec nás shromáždil v kuchyni tehdy a říkal: ‚Podívejte se, za pár dnů jsou tady, protože jsou silní, a rozhodně polská armáda se jim nemůže postavit. Tak skončíme s tím, pustíme plyn a bude konec.‘ A tehdy já jsem začala řvát, že chci žít, že jsem ještě nežila.“

  • „Nesměli jsme jet vlakem, tak jsme jeli napřed taxíkem a ještě před hranicí - už ani ten taxík nechtěl jet - tak pronajali rodiče sedláka s vozem a ten nás měl zavézt k hranici k řece Bug a tam ve vesnici bylo domluveno, že nás převedou přes tu hranici. Když jsme dojeli k té vesnici, to bylo v noci, tak už dál k tomu domku, kam jsme měli namířeno, ten sedlák nechtěl jet, tak jsme museli vystoupit. Stáli jsme v takovém řídkém lesíku a najednou se objevili Němci a naštěstí neviděli mě a mámu, ale zahlédli otce a sestru a toho přítele otcova a zavedli je k nim. No, máma si už zřejmě myslela, že se s nimi už neuvidíme, ale nedalo se nic dělat. My jsme šly, viděly jsme světlo v jednom okně, tak se ukázalo, že jsou to ti sedláci, kteří nám měli pomoct s tím přejitím hranice. Tak jsme tam zůstaly a já jsem si lehla a spala jsem a pak jsem se vzbudila a otec s tím přítelem a se sestrou přišli. Němci je pustili.“

  • „V Semipalatinsku jsme se dozvěděli, že je tam evakuovaná vysoká škola, technika z Leningradu. Leningrad, tehdy tam byla blokáda, Němci ho obklíčili. Ještě před tou blokádou evakuovali vysoké školy, protože jediné se jim [Rusům] musí uznat, bylo ohromné, že jim strašně záleželo na tom, aby mladí lidé studovali, aby po válce byli odborníci. Mě nechtěli z té účtárny pustit, jako že mě potřebují, ale právě tehdy vyšel zákon, že když někdo jde na vysokou školu, tak ho musí pustit. Tak mě pustili, museli mě pustit. Tak jsem se dostala na tu školu, byli tam vyučující z Leningradu a tam jsem se skutečně ocitla mezi úplně jinýma lidma. Podmínky byly velice těžké, protože nebylo čím topit. My jsme bydleli v tom Semipalatinsku a do té školy se muselo přes Irtyš. Buď se jelo vlakem, ovšem ty vlaky jezdily velice nepravidelně, anebo jsme chodili pěšky přes Irtyš. V létě, dokud nezamrzla řeka, tak jsme prostě nějak přeplavali přes tu řeku na takových primitivních lodích nebo co to bylo a pak, když řeka zamrzla, tak jsme šli pěšky. Když jsem přišla na tu školu, tak tam jsem byla úplně šťastná, že se můžu učit, ale nebylo na čem psát, tak se psalo na novinách, protože papír nebyl. A já jsem byla šíleně šťastná, že jsem nějakým zázrakem sehnala Leninovy spisy na poměrně pěkným papíru, takže jsem psala přednášky na Leninových spisech.“

  • „Můj otec nebyl v žádné straně a zásadně nechodil volit, ale říkal, že v tom Sovětském svazu, že je to přece jenom dobrý, ten komunismus je dobrý, přestože jsme dostávali dopisy, kde bylo napsáno... psala teta, že její manžel - to bych mohla říct rusky - ‚ustal chadit i prisjel oddachnut‘. Že přestal chodit, že byl unavenej, takže musel sedět. Tím bylo myšleno, že ho zavřeli. Takže my jsme celkem k tomu Sovětskýmu svazu neměli špatnej vztah. Mysleli jsme, že oproti tomu, co se dělo v Polsku, že ti komunisté rozhodně nejsou antisemité, což také nebyla pravda. Ale to jsme nevěděli, ale pak, když přišly ty procesy v Moskvě, tak to bylo strašný, pro otce to bylo také hrozný. Ovšem, na druhé straně byl Hitler a rozhodně pro nás, když jsme měli vybírat, tak rozhodně ta cesta na východ byla přijatelnější než zůstat doma.“

  • „Se sestrou jsme pak šly na kurz, učit se na traktoristy. Ta teoretická stránka nám velice dobře šla. A pak jednou, když byla veliká zima, otec právě na začátku pracoval, ale pak o tu práci přišel a nebyla tam práce, propadl depresi a jednou, když jsme měly přednášku, tak nás zavolali domů. Otec skončil se svým životem a využil toho, že my jsme šly na ty přednášky a máma šla do fronty na chleba. Čili dlouho nebyl nikdo doma. Už jsme ho nezachránily. To pak bylo hrozný. Pak mi máma říkala, že si nedovolila přede mnou brečet.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 01.09.2005

    (audio)
    délka: 01:13:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Každou chvíli mě volali na NKVD. Ale pro nás to bylo rozhodně lepší než ten hitlerovský fašismus

A. Gutinová těsně po válce vyfocena v Lodži
A. Gutinová těsně po válce vyfocena v Lodži
zdroj: archiv pamětnice

Alexandra Slačálková se narodila v Lodži v polské židovské rodině 1. září 1922. Jejím rodným jazykem byla polština, rodiče ji i její starší sestru Geňu vychovávali v polském jazyce i kultuře. Životním stylem měla její rodina blíže k polskému středostavovskému prostředí než ke kultuře chasidských a ortodoxních židovských komunit. Její otec Piotr byl účetní, matka Berta zubní lékařka, která po narození dětí zůstala v domácnosti. Její rodiče se velmi zajímali o aktuální dění, poslouchali německý rozhlas, věděli, že jako Židé jsou vystaveni velkému ohrožení, a mezinárodní situaci rozebírali i se svými známými. Určitou naději viděli v Sovětském svazu, protože se domnívali, že tam nedochází k pronásledování lidí kvůli jejich židovským kořenům. Po začátku války byla Lodž přejmenována na Litzmannstadt a stala se součástí Říše. Krátce nato se Gutinovi rozhodli odstěhovat se do Varšavy, kde žili jejich přátelé. Život ve Varšavě byl provizoriem, protože se dalo předpokládat, že ani zde nebudou dlouho v bezpečí. V lednu nebo únoru roku 1940 přijela do Varšavy repatriační komise ze Sovětského svazu, která měla vyhledat zde žijící Rusy a Ukrajince a vyměnit je za Němce, zdržující se na sovětském území. Otec považoval za ideální řešení dostat  se ke  své rodině do Charkova, sám se na Ukrajině narodil, a proto komisaře kontaktoval. Jeho žádosti o legální vystěhování do Sovětského svazu nebylo však vyhověno. Přesto se rozhodl dostat se se svou rodinou za příbuznými do Sovětského svazu. Za dobrodružných okolností se jim to podařilo, rodina později utíkala před postupující frontou stále dál do ruského vnitrozemí a  tam přečkali celou válku (otec se jejího konce ovšem nedožil).