Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Alexandra Slačálková, roz. Gutinová (* 1922  †︎ unknown)

Každou chvíli mě volali na NKVD. Ale pro nás to bylo rozhodně lepší než ten hitlerovský fašismus

  • narodila se 1. září 1922 v Lodži v polské židovské rodině
  • za války utíkala s rodinou z rodné Lodže do SSSR, studovala zde vysokou školu
  • na útěku před frontou se dostala až do Kazachstánu
  • po válce se provdala do Československa, kde žije dosud

Úvod

V současnosti se těší velké čtenářské i badatelské oblibě vzpomínky, životopisy, korespondence a deníky známých, méně známých i zcela neznámých lidí. Individuální pohled ego-pramenů na „velké dějiny“ je přitažlivý především pro svou jedinečnost, ale také tím, že poukazuje na detaily, které by jinak zůstaly nezaznamenány a zapomenuty.

Chtěla bych zde ukázat jeden dosud nepublikovaný příběh, pozoruhodně se dotýkající dvou v poslední době vydaných publikací – autobiografické knihy významného amerického historika polského původu Richarda Pipese (PIPES, Richard: Vixi. Paměti nezařaditelného. Praha: Nakladatelství Mladá fronta 2005.) a autenticky neokázalého deníku mladé dívky, vyrůstající v Sovětském svazu 30. let (Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské 1932-1937. Unikátní svědectví z dob stalinismu. Praha: Práh 2004.).

Životní příběh Alexandry Slačálkové (roz.) Gutinové se začíná odvíjet ve stejné době a ve stejné zemi jako ten Pipesův – v polské židovské asimilované rodině, která byla pod hrozbou nadcházejícího válečného konfliktu nucena opustit svůj domov a vydat se na cestu do exilu. Richard Pipes v říjnu 1939 utekl i s rodiči z okupované Varšavy a přes Itálii se dostal do Spojených států. Zemí, kde se rodina Gutinova rozhodla hledat záchranu před nacistickým nebezpečím, se stal Sovětský svaz. Její postřehy z každodenního „sovětského“ života, stejně tak jako zápisky Niny Lugovské, umožňují nahlédnout do světa, který z odstupu několika desetiletí působí hrůzostrašně a chaoticky, ale o němž vlastně nic bližšího nevíme.

Chodila jsem do školy a všechno bylo krásné...

Alexandra Gutinova Slačálková (dále jen Alexandra) vyrůstala v polsko-židovské středostavovské rodině účetního Piotra Gutina a jeho manželky Berty, zubní lékařky, která kvůli svým dcerám zanechala lékařské praxe a věnovala se jejich výchově. Alexandra měla o tři roky starší sestru Geňu, která přestože měla od narození nemocný zrak, studovala a později pracovala v účetní firmě, kde byl zaměstnán její otec. Rodiče měli mnoho sourozenců, většina z nich byli věřící Židé. Piotr Gutin platil v tomto směru za „černou ovci rodiny“, protože nežil náboženským životem a své dvě dcery vychovával v polské kultuře a v polském jazyce. Židovské svátky se doma neslavily, ale protože v té době byl povinnou součástí školní výuky také předmět náboženství, vzdělávala se Alexandra v kultuře a dějinách židovského národa. „Já jsem chodila do polské školy, ovšem většina tam byla Židovek. Ale já jsem neznala ten jazyk – jidiš, můj rodnej jazyk byla polština. Rodiče také mluvili polsky. Když chtěli, abychom jim se sestrou nerozuměly, mluvili mezi sebou rusky, protože Lodž byla před první světovou válkou v ruském záboru. Otec měl celé nejbližší příbuzenstvo v Charkově, teda za železnou oponou. Před válkou to byla taková velká rodina, která se velice často setkávala, naši rodiče nevěděli, co je to kavárna, to neexistovalo, ale vždycky jsme měli velký stůl a ten stůl se roztahoval. Každou neděli byla taková rodinná setkání, buď u nás, nebo u jiných přátel. Pamatuju se, že k večeři většinou chodily moje sestřenice, a dokonce vodily svoje kluky k nám. To mi po válce velice chybělo, taková rodina, protože pochopitelně, když jsme se vrátili z Ruska, tak jenom pár jedinců přežilo. Jinak všichni zahynuli za války rukou nacistů, rukou hitlerovců.“ Geňa nechodila kvůli svému handicapu do školy, ale domů k ní docházela soukromá učitelka.

Předválečná Lodž byla mnohonárodnostním městem, velké zastoupení zde mělo německé etnikum a také zdejší největší průmyslové podniky patřily německým podnikatelům. Na okraji města žila i početná židovská komunita, která v prostředí průmyslového města působila dosti exoticky i na asimilované Židy. Byl to pro ně jiný, cizí a uzavřený svět. „Byla jsem tam jednou s učitelkou sestry, která k nám chodila. Ona nás tehdy zavedla podívat se, jak také žijí lidé. Tam byli hrozně chudí lidé, ševci velice chudí a různí řemeslníci a prováděli to řemeslo a žili třeba v jedné místnosti celá rodina.“

Alexandra sama sebe považovala spíše za Polku, i když nemohla přehlédnout i jí se dotýkající dobový rozšířený antisemitismus, pronikající do všemožných oblastí života; např. na středních a vysokých školách byly zavedeny kvóty (tzv. numerus clausus) regulující počet studentů z židovských rodin. Mnoho mladých lidí proto odcházelo studovat do zahraničí, ve velké oblibě bylo Československo, vnímané tehdy jako „ostrov demokracie v tehdejší střední Evropě“ a jako stát prostý etnických napětí a omezení. Výjimečné úctě se pochopitelně těšil Tomáš G. Masaryk.

Národnostní a kulturní pestrost prostředí, v němž Alexandra vyrůstala, působí dnes již jen jako odlesk světa, který dávno zmizel, a právě na ní je obzvlášť dobře patrné, jak hluboký zásah představovala druhá světová válka. „Já jsem měla kamarádky Polky a Židovky, akorát v Polsku před válkou byl dost velký antisemitismus, jenže v Lodži se to necítilo. Akorát se pamatuju jednou na 1. máje, to byla taková strana Endeci, národní demokraté nebo něco takového. To byla strana strašně antisemitská. Já se pamatuju, že na 3. máje, to byl polský svátek, když byla manifestace, tak volali: ‚Pryč s Židy!‘ To na mě strašně zapůsobilo. Ale to jsem skutečně cítila jenom jednou. Jinak jsem měla kamarádky Polky, v naší třídě jich bylo jenom pár, ale normálně jsme spolu vycházely, anebo jsme měly i velice dobrou přítelkyni Němku a jednu velice dobrou přítelkyni Polku, ta byla pro mě jako teta. Ona byla neprovdaná a žila ještě s jednou neprovdanou Ruskou. Ony byly naši skutečně nejbližší přátelé, měly takovou zahrádku u Lodže a my jsme velice často k nim jezdili v létě na tu zahrádku a k nim na návštěvu.“

Politickou situaci ona sama příliš nesledovala, podle svých slov byla nervózní dítě a rodiče se ji snažili uchránit od všemožných stresů, nemohla ale samozřejmě přehlédnout německou hrozbu, zvláště když Německo bylo od Lodže vzdáleno pouhých 85 km. Její rodiče se velmi zajímali o aktuální dění, poslouchali německý rozhlas, věděli, že jako Židé jsou vystaveni velkému ohrožení, a mezinárodní situaci rozebírali i se svými známými. Určitou naději viděli v Sovětském svazu, protože se domnívali, že tam nedochází k pronásledování lidí kvůli jejich židovským kořenům. „Takže my jsme celkem k Sovětskému svazu neměli špatnej vztah, mysleli jsme oproti tomu, co se dělo v Polsku, že komunisté rozhodně nejsou antisemité, což také nebyla pravda, ale to jsme nevěděli, ale pak, když přišly ty procesy v Moskvě, tak to bylo strašné. Pro otce to bylo také hrozný. Ovšem na druhé straně byl Hitler a rozhodně pro nás, když jsme měli vybírat, tak rozhodně cesta na východ byla přijatelnější než zůstat doma. Za války, když přišli Němci, tak to bylo úplně nesnesitelný.“ Přesto ale měli alespoň vzdálenou představu o tom, že i v SSSR dochází k bezpráví a nespravedlnostem, a tak si Sovětský svaz příliš neidealizovali. Otcovi příbuzní z Charkova jim posílali dopisy psané jakousi „dvojí řečí“, již si osvojili i občané dalších zemí ovládaných diktaturou. „Třeba jsme dostali dopis, kde bylo napsáno, psala teta, že její manžel – to bych mohla říct rusky – ‚ustal chodicij, prišol otdochnuť. Že přestal chodit, že byl unavený, takže musel sedět. Tím bylo myšleno, že ho zavřeli. Já nevím, jestli měli nějaké majetky nebo ne... Hlavně nebyli komunisté.“

Začátek války

Bylo zřejmé, že vypuknutí válečného konfliktu je nevyhnutelné, ale jeho začátek přesto způsobil mnohým lidem šok. „Na moje 17. narozeniny vypukla válka. Já jsem v ten den nastoupila do poslední třídy gymnázia v Lodži a byla jsem natolik pitomá, ještě taková nezralá, že jsem byla ráda, že nebude škola, protože jsem se strašně obávala maturity. Když vypukla válka, můj otec říkal: ‚Němci určitě přijdou k nám, a to bude náš konec, protože jsme Židé.‘ On věděl, co nás může čekat, nějak to předvídal. Otec nás tehdy shromáždil v kuchyni a říkal: ‚Podívejte se, za pár dnů jsou tady, protože jsou silní, a polská armáda se jim rozhodně nemůže postavit. Tak s tím skončíme, pustíme plyn a bude konec.‘ A tehdy jsem já začala řvát, že já chci žít, že jsem ještě nežila.“ Lodž byla přejmenována na Litzmannstadt a stala se součástí Říše. Ne všichni místní Němci s touto změnou pochopitelně souhlasili. „Já se pamatuju, že za války byli takoví dva velicí průmyslníci, jeden Gaier a druhý John. Němci. A když přišla hitlerovská okupační armáda do Lodže, tak oni se zastali Židů. A německý velitel města zavolal napřed jednoho a pak druhého, a když odcházeli, tak je na chodbě zastřelili. To byli skutečně... No, byli to Němci, ale zastali se svých přátel a nebyli hitlerovci. Nebyli nacisté.“ Život ve městě se zejména pro Židy stával postupně čím dál tím méně snesitelným. Němečtí vojáci chytali na ulicích Židy nebo lidi, které za Židy pokládali, a nutili je dělat ponižující práce nebo je různými způsoby šikanovali – museli např. ležet v blátě tváří k zemi a nechat po sobě šlapat. „Mě chytli na ulici dvakrát, jednou jsme musely s kamarádkou rukama čistit dvůr, kde byli Němci, a jednou jsme myly nějaký okna, já už se nepamatuju přesně. Ovšem teď si vzpomínám, že jednou jsme šly ulicí, to jsem tehdy šla s kamarádkou, a německý voják mě varoval, abych šla jinou ulicí, že tam chytaj. Takže mezi nimi se přece jenom našli i slušní.“ Kromě těchto akcí měl symbolický a varovný význam další čin okupačního vojska, jenž usnadnil mnohým Židům rozhodování o tom, zda mají město opustit, či nikoliv. „Pamatuju se, jak jsem jednou šla do školy a šla jsem kolem velké, krásné lodžské synagogy a viděla jsem, že hoří. Němci pálili synagogy a to byl pro mě šílenej šok. Já jsem brečela, utíkala jsem do školy, brečela jsem celou cestu a pamatuju se, jak se Němci smáli a stáli tam i Poláci, kteří se smáli tomu. To byl pro mě hroznej šok.“

Začátek putování

Krátce před začátkem války prodělal Piotr Gutin lékařský zákrok a musel se nějakou dobu zotavovat. Když se uzdravil, rozhodl se po poradě se svou ženou, že opustí Lodž a odjedou do Varšavy, kde žili jejich přátelé. Židé už v té době museli mít své oblečení označené hvězdou a bylo jim zapovězeno cestovat vlakem. Piotr Gutin se se svou dcerou Alexandrou vydal napřed autobusem, jeho žena měla mezitím prodat rodinný majetek a s druhou dcerou dorazit později. Lidé ovšem využili jejich tíživé situace, a proto jim za prodej nechali utržit jen pár grošů. Na počátku roku 1940 se rodina v pořádku sešla ve Varšavě. Opustit Lodž se ukázalo jako velmi prozíravé rozhodnutí. Několik měsíců po odchodu rodiny Gutinovy bylo v nejchudší části města, dosud obývané chudými židovskými řemeslníky, zřízeno veliké ghetto, v němž se ocitlo i mnoho Židů z Protektorátu Čechy a Morava.

Život ve Varšavě byl provizoriem, protože se dalo předpokládat, že ani zde nebudou dlouho v bezpečí. Měli tu známé, ale většina příbuzných zůstala v Lodži. Rodina neměla téměř žádný majetek, všichni žili v jediné místnosti a toho roku uhodila zvlášť krutá zima. „Byli jsme ve Varšavě, byla hrozně těžká zima, takovou zimu jsem ještě v Polsku nezažila, bylo přes 30 stupňů mrazu. Pamatuju se, že pochopitelně nebyla škola, nebylo nic. My jsme chodili do knihovny a já, přestože jsem předtím nikdy nečetla detektivky a nezajímala jsem se o detektivky, tak jsem tehdy ve Varšavě přečetla skoro všechny knížky od Conana Doyla, protože to byl takový únik.“ V lednu nebo únoru roku 1940 přijela do Varšavy repatriační komise ze Sovětského svazu, která měla vyhledat zde žijící Rusy a Ukrajince a vyměnit je za Němce, zdržující se na sovětském území. Otec považoval za ideální řešení dostat se ke své rodině do Charkova, sám se na Ukrajině narodil, a proto komisaře kontaktoval. Jeho žádosti o legální vystěhování do Sovětského svazu však nebylo vyhověno. „Rusové neměli absolutně zájem, protože byl Žid. Potom se otec s mámou rozhodli, že půjdeme přes zelenou hranici. Pamatuju se, že tehdy příbuzní a přátelé, kteří byli ve Varšavě, říkali: ‚To, co vy děláte, to je přece hrozné riziko. Když tady zůstanete, tak aspoň něco vám zůstane, ale když půjdete přes ty všechny hranice, tak přijdete o všechno a nebudete mít nic.‘ Ukázalo se ale, že nikoho z těch, kteří tohle říkali, jsme pak už nepotkali...“

Zelená hranice byla představována řekou Bug. Pro Alexandru a její rodinu nebyla cesta k řece snadná, protože nemohli cestovat vlakem. Část cesty proto urazili taxíkem, poté si najali vozku s povozem a poslední úsek museli dojít pěšky. Nakonec se sešli s místními sedláky, kteří jim měli pomoci překročit hranici. Neměli s sebou žádná zavazadla, vzali si jen to nejnutnější. Alexandra měla na sobě asi šest párů punčoch a množství dalšího oblečení. „Já si teď uvědomuju, že jsem z toho všeho neměla ani tak strašně velkou hrůzu, ale to bylo asi tím mládím nebo nevím, čím to bylo. Pamatuju se, že jsme šli v noci, to byla právě taková těžká zima, řeka Bug byla pokrytá ledem a sněhem a průvodce, který nás vedl, nás dovedl jenom k tomu Bugu a pak nám jenom ukázal směr a říkal, že dál už on nemůže. Tak jsme šli sami a otec, chudák, právě že byl po té operaci, tak strašně těžce dýchal, a když jsme byli snad v polovině, tak najednou se objevili Rusové. Oni nás viděli, my jsme je neviděli, protože byli v bílém a byli na lyžích.“ Ruská hlídka je odvedla do nedalekého stavení, v němž již byla shromážděna spousta dalších lidí, kteří také usilovali o překročení hranice. „...zůstali jsme na zemi mezi ostatníma lidma a vůbec jsme nevěděli, co bude dál. Já nevím, možná proto, že byli rodiče s námi a byla jsem mladá, tak jsem si to ani tolik neuvědomovala, tu šílenou hrůzu a jak to mohlo všechno skončit.“ Piotr Gutin znal několik jazyků (polský, ruský, německý, jidiš), a tak pomáhal Rusům tlumočit, protože zadržení byli různých národností. Ne všichni ovšem hledali v Sovětském svazu azyl – někteří Poláci i Židé využívali nedostatku spotřebního zboží ke svému obohacení a hranici opakovaně překračovali kvůli obchodu. „…a také byli lidé – o tom jsem skutečně potom přemýšlela, a nemohla to pochopit – kteří těžili z toho, že Rusové neměli hodinky a nebyly tam ani jiné věci, tak je pašovali přes tu hranici s tím, že to bylo nebezpečné. A to jsem nemohla pochopit.“ Všichni zadržení byli z pohraničního pásma vráceni na německé území, jen Piotr Gutin se svou rodinou a ještě jedna mladá dívka mohli pokračovat v cestě dál. „Nevím, možná že viděli, že jsme rodina, která si chce zachránit život, a něco lidského se v nich projevilo... Ovšem varovali nás, abychom nenastupovali na vlak na první stanici, na prvním nádraží za hranicí, protože by nás mohli chytnout. My jsme neměli žádné doklady pochopitelně s sebou. Tak jsme šli ještě kolik kilometrů pěšky přes tu zasněženou krajinu, ale naštěstí nás nikdo nechytnul a došli jsme do takového židovského městečka a tam jsme v jednom domě přespali. Pamatuju se, že jsme byly v jedné malé posteli se sestrou. Potom syn z té rodiny šel s námi na nádraží a koupil nám lístek, protože kdybychom šli sami, tak by nás mohli Rusové chytnout a vrátit.“ Jejich cílem byla Nová Ves u Białystoku, kde žili blízcí příbuzní. „Druhý den jsme jeli za nimi a to bylo velice dojemné setkání! Oni tam pracovali na pile. Tam se také Gutinovi ubytovali, bydleli všichni v jedné veliké místnosti. „Tam jsem celkem byla úplně šťastná, protože si pamatuju, jak jsem byla nadšená z tamních kamen. Na pile byla pochopitelně spousta takových odřezků a tím dřívím se topilo ve velké peci a to bylo překrásné topení. Seděla jsem u pece, přikládala jsem a zapomínala jsem na celý svět.“

Maturita a další studium

Alexandra byla sice tou dobou již půl roku mimo školní docházku, ale přesto chtěla nastoupit do maturitní třídy, aby dokončila své vzdělání. V Białystoku ji nechtěli přijmout, protože nevěřili tomu, že by byla schopná zameškanou látku dohnat, proto se přestěhovala na internát do Černé Vsi, kde jí bylo umožněno dostudovat. Kvůli maturitě se musela naučit bělorusky, protože to byl místní vyučovací jazyk. „Učila jsem se skutečně s nadšením, pak jsem na samý jedničky udělala tu maturitu. Byli tam učitelé, kteří měli celkem pochopení, že je válka, a tu matematiku moc jako... nebylo to na úrovni. Já jsem byla z Lodže ze školy, která měla vysokou úroveň, a tak jsem dohnala to, co jsem zameškala. Takže si pamatuji, že jsme během maturitní zkoušky všichni seděli v posledních lavicích, celá třída, a v prvních lavicích seděli ti zkoušení, a když dostali z matematiky nějakou úlohu, tak to posílali dozadu a já jsem všechny úlohy řešila a posílala zpět. Určitě to ta komise viděla, ale prostě to procházelo. Ovšem já jsem šla ke zkoušce poslední a už jsem neuměla říct, ani jak se jmenuju. Už jsem byla unavená. Kromě toho jsem nesnídala. Pochopitelně jednak proto, že s jídlem byly potíže, ale také jsem měla trému před těma zkouškama.“ Zbytek rodiny se mezitím přestěhoval k dalšímu z příbuzných do Otyně poblíž Stanislavova, kam za nimi měla po maturitě dorazit i Alexandra. Dala si s matkou sraz ve Lvově. „Když jsem udělala maturitu, tak máma pro mě jela do Lvova. Tak jsme se tam setkaly, tam byla také jedna velice drastická noc, protože tehdy Rusové chytali jednak ty kapitalisty a kromě toho z nějakého důvodu – to už bylo to působení Stalinova teroru – měli nařízeno, že všichni ti, co přicházejí z německé části Polska, že mohou být špioni. Tak prostě chytali lidi a odváželi je daleko na východ. Ovšem fakt je, že když ti chycení byli Židé a když je dostali tam daleko a když přežili ty těžké podmínky na východě, tak jim vlastně tím zachránili život, protože pak při válce, když napadlo Německo Sovětský svaz, tak už šlo do tuhého.“ Alexandra s matkou přespaly u příbuzných ve Lvově, unikly nebezpečím a dorazily do Stanislavova, odkud matka pokračovala za zbytkem rodiny do městečka Otyně. Alexandra zůstala ve Stanislavově, kde zahájila studia na matematicko-fyzikální fakultě pedagogického institutu, na němž se ovšem vyučovalo v ukrajinštině. Protože si bez problémů osvojila ruštinu, běloruštinu i ukrajinštinu a vynikala velkým talentem na matematiku, profesoři ve Stanislavově jí doporučili, aby šla studovat na charkovskou univerzitu. Měla všechna potřebná vysvědčení a doporučení, ale 22. června 1941 napadlo Německo Sovětský svaz.

Vlak do Charkova

Po německém útoku nastal zmatek. Rodina Gutinova byla opět rozdělena – rodiče se sestrou utekli z Otyně do Charkova a tam měla namířeno i Alexandra. Všichni se snažili dostat na východ, aby unikli dosahu německých vojsk. „Rusové udělali jednu dobrou věc, že přistavili vlaky, které odvážely každého, kdo chtěl, na východ. Já jsem se tehdy loučila s kamarády a bylo mi strašně líto, že se s nimi loučím, protože jsem se tam spřátelila s mnoha lidmi. Já jsem s jednou kamarádkou šla na nádraží. A to byla strašně dobrodružná cesta tím vlakem. Víc jsme stáli, než jsme jeli, a pak, když už nebylo co jíst, ukázalo se, že je tam cukr, tak jsme pili kypiatok s hodně cukru. Dostali jsme se do Dněpropetrovska, tam se nás, mě a té kamarádky, ujali nějací lidé, u nich jsme přespaly, a tam jsem zažila první bombardování Němců. Druhý den jsme šly na nádraží a měly jsme namířeno do Charkova. Cestou jsme se s tou kamarádkou nějak ztratily. Na všech vlacích, to byly nákladní vagony, bylo napsánoCharkov‘. Charkov, protože všichni chtěli do Charkova. Oni udělali takovej podvod, ty vlaky vůbec nejely do Charkova. Já jsem jela a najednou mi někdo říkal: ‚Podívej se, Azovské moře.‘ Tak to už jsem věděla, že jsme Charkov přejeli. Já jsem nic neměla, měla jsem akorát na sobě šaty, pásek od šatů jsem roztrhla, seděla jsem, brečela jsem, utírala jsem si slzy, měla jsem úplně černej obličej, protože to byly vagony po uhlí. Takhle jsme dojeli do Stalingradu. Ve Stalingradu jsme byli na velkým stadionu, tomu říkali evakopunkt, tam byli všichni ti, které ty vlaky dovezly, a teď je posílali do různých vesnic a městeček u Stalingradu. Já jsem se snažila dostat se nějak do Charkova, ale bohužel říkali, že tam už nepouštějí.“ Alexandry se nakonec ujali dobří lidé, bydlící ve vesnici poblíž Stalingradu, a díky nim se jí podařilo spojit se telegraficky se svou rodinou v Charkově a domluvit se s nimi na tom, že za ní přijedou. Tito lidé ji potom poslali za svými známými do vesnice Vladimirovka, protože Stalingrad byl pro uprchlíky uzavřen. „Zatím jsem byla v té Vladimirovce a tam jsem pracovala, střežila jsem skladiště vlny. Teď to je k smíchu – kdyby tam někdo přišel a chtěl něco ukrást, tak zrovna já bych to mohla zachránit... Ale takhle to bylo.“ Po nějakém čase si Alexandra vyjednala, aby mohla navázat na svá studia. „Už se nepamatuju, jak to bylo, ale přece jenom jsem se mohla dostat do Stalingradu do té školy, tak jsem byla celá šťastná. Byla jsem v koleji a byla tam jedna velice příjemná sekretářka, která mi hned objednala jídlo, protože já jsem nic neměla, ani potravinové lístky.“ Mezitím do Stalingradu dorazili rodiče se sestrou, ale protože jim bylo znemožněno zůstat ve městě, přestěhovali se do Vladimirovky a Alexandra se raději vzdala příležitosti studovat, aby mohli zůstat všichni pohromadě.

Tragédie ve Vladimirovce a další život

Ve Vladimirovce Alexandra zase hlídala skladiště, později pracovala v kolchoze a navíc začala i se sestrou navštěvovat kurz pro traktoristy. Jejich otec tu sice nakrátko získal zaměstnání, ale pak o místo přišel a další již nemohl sehnat. Otcova beznaděj z toho, že nemůže živit rodinu, se ještě umocnila, když německá armáda dobyla město Tiflin mezi Leningradem a Moskvou. Ztrátu Tiflinu pokládal za důkaz neschopnosti Rudé armády ubránit se Němcům. „Propadl depresi a jednou, když jsme měly přednášku, tak nás zavolali domů. Otec skončil se svým životem a využil toho, že my jsme šly na ty přednášky a máma šla do fronty na chleba. Čili dlouho nebyl nikdo doma. Už jsme ho nezachránily. To pak bylo hrozný, pak mi máma říkala, že si nedovolila přede mnou brečet, a také moje sestra byla úžasně statečná.“

Berta Gutinová s dcerami nadále zůstala ve Vladimirovce. Tato osada dnes tvoří součást asi padesátitisícového města Achtubinsk. Podle sovětských plánů mělo být ve vzdálenosti asi 50 km od města vybudováno vojenské letiště, z plánů ale nakonec sešlo, protože se německá armáda nezadržitelně blížila ke Stalingradu. „Rovnali jsme tu step, tam je všude step a step a step, tak jsme to rovnali, ale nemohli jsme to dokončit, protože už se blížili Němci ke Stalingradu a museli jsme se vracet. Pamatuju se, že jsme byli v nějakém lesíku v noci, tam jsme měli spát a celý lesík ostřelovaly nízko letící letadla z kulometů, Němci nás ostřelovali. Nějak jsme přežili a pak bylo potřeba dostat se přes řeku, rameno Volhy Achtuba. Nebylo to možné, museli jsme počkat do další noci a pak jsme se nějak dostali na druhý břeh a byli jsme už tak utahaní, že jsme tam celou noc spali na zemi a ráno jsme šli do Vladimirovky, přibližně pětačtyřicet kilometrů pěšky.“ Dnes v místech, v nichž mělo vzniknout vojenské letiště, stojí kosmodrom.

S postupem fronty se zvyšovala intenzita bombardování Stalingradu a blízké Vladimirovky. „Jednou jsem stála v dlouhé frontě na chleba a najednou jsem slyšela zvuk. To bylo vlastně první německé letadlo nad Vladimirovkou. Německá letadla měla jiný zvuk než ruská. Já jsem poznala, že to je německé letadlo, ti lidé, kteří tam stáli, ještě nezažili německé bombardování, tak se na mě nevěřícně koukali. Když jsem slyšela, že se blíží nad nás, tak jsem z té fronty odešla, ještě za mnou lidi volali, že panikařím, a zůstali v té frontě. A když jsem ušla pár kroků za tu chalupu, kde ten chleba dávali na lístky, tak se najednou zřítila bomba z toho letadla. Byla malá, pak se ukázalo možná stokilogramová, ale jelikož tam byla rovina, kolem byly malé chalupy, tak v té frontě dost lidí zahynulo. Mě ta tlaková vlna položila na zem, načež jsem honem odtamtud utíkala nějakými cestami necestami, přes nějaké ploty jsem přelézala a utíkala jsem domů. Pamatuju se, že sousedka Ruska říkala, že mě asi otec chránil z nebe.“ Situace se postupně vyostřovala, a tak se Alexandra s matkou a sestrou vydala nákladním vlakem opět dále na východ. „Tak jsme tím vlakem jeli, byli jsme několikrát bombardováni, vždycky jsem utíkala do stepi, ale přece jenom ten vlak projel. Odtamtud jsme dojeli do městečka – bylo to menší město na Volze nebo na přítoku Volhy – Pugačov.“

V Pugačově pracovala Alexandra v sile, měla však neustálý hlad a neměla ani pořádně kde bydlet. Zrní uschované v sile bylo určeno výhradně pro vojáky bojující na frontě. Prakticky jedinou její obživou byla cukrová řepa, kterou si i místní obyvatelé tajně odnášeli z nehlídaných polí. Blížila se zima a bytová situace se stávala čím dál tím tíživější. Právě v této době začal probíhat nábor dělníků do strojírenských závodů na Urale.

Na Urale a v Kazachstánu

Vyhlídka na práci v továrně přeci jen skýtala určité jistoty, a tak se celá rodina zapsala na práci do Nižného Tagilu. „Zase jsme jeli vlaky, těmi nákladními vlaky, jeli jsme přes Čeljabinsk, přes Sverdlovsk do Nižného Tagilu. V Nižném Tagile jsme bydleli v ubytovně těch závodů, to byl závod na výrobu železničních vagonů, ale tehdy tam vyráběli pochopitelně zbraně a tanky a to všechno pro armádu.“ Pracovní den trval dvanáct hodin, neexistovaly volné dny ani víkendy, jen v poledne byla krátká přestávka na oběd. Jídlo bylo velice skromné, většinou se v závodní jídelně k obědu podávaly karbanátky ze slupek od brambor. Dělníci dostávali jako potravinový příděl kromě chleba také láhev vodky a k tomu cukr nebo čokoládu. Vodka se dala využít jako výhodný směnný artikl – bylo možné ji vyměnit za brambory, chleba nebo jiné potraviny. Gutinovi bydleli se dvěma dalšími rodinami v pokoji, který se vytápěl malými kamínky a kam se musela voda donášet ze vzdáleného vodovodu. Průměrné teploty dosahovaly asi -35 °C. Přes tyto těžké podmínky měla práce pro válečnou výrobu tu výhodu, že dělníci dostávali pravidelný příjem. Ve zdejší továrně však nezůstala Alexandra příliš dlouho. „Potom tam udělali takzvané kádrové prověrky, a jelikož zjistili, že já pocházím z Polska, tak řekli, že nejsem spolehlivá, a vyhodili mě. To znamená, že jsem nemohla dostat ani lístky, bez těch lístků by člověk umřel hlady. Tak jsem hledala nějakou jinou práci a naštěstí se ukázalo, že je tam pletařská dílna, kterou vedla jedna žena z Rakouska. Ona měla manžela, který byl komunista, a dostali se před válkou do toho sovětského ráje. Ten se pak dostal do gulagu a asi zemřel a ona nějak živořila a objevila, že by mohla plést. Tak jsme tam s maminkou a sestrou pletly, z páraných svetrů jsme pletly svetry pro ty, co na to měli. Tehdy skutečně byli takoví jako my, kteří neměli nic, ale současně byla takzvaná smetánka z těch vyšších úředníků a z těch, co v tom uměli chodit, a my jsme pro ně pletly svetry. To pletení svetrů nám velice pomohlo, že jsme přežily tohle všechno, že jsme neumřely hlady, protože vedoucí té dílny mi řekla, že bychom mohly plést také doma jako soukromě, pochopitelně načerno. My jsme pletly, a pokud se pamatuju, za upletení takového svetru jsme dostávaly asi pět bochníků chleba, což byl úplnej zázrak.“ Životní podmínky na Uralu byly ale přeci jen těžko snesitelné. Gutinovým opět pomohl další ze členů jejich rozvětvené rodiny. „Ukázalo se, že v Kazachstánu, v Semipalatinsku, bydlí naši příbuzní. Bydlela tam manželka mého strýce, Ruska Naďa, to byla vzácná žena. Ta nám napsala, že nás pozve do Semipalatinska, že přece jenom je tam život lepší než v Tagile, protože to bylo víc na jihu, a že nám pomůžou a hlavně že nám pošle pozvání, protože bez pozvání by nás nepustili. Dostaly jsme pozvání a jely jsme z Tagilu přes Sverdlovsk a Čeljabinsk. Také jsem zapomněla na jeden krásný zážitek v celém tom hnusu, který tam člověk zažil při tom těžkém životě – když jsme jely vlakem na Urale, byly tam obrovské lesy a hory a já jsem se koukala ven a úplně jsem zapomínala na to, co se děje. Byl to překrásný pohled.“

V Semipalatinsku bydlely v rodině otcovy sestry Nadi. Alexandra pracovala v účtárně továrny na obuv, která sem byla evakuována z Ukrajiny. „Tehdy úředníci dostávali menší příděl chleba než dělníci, čili také jídla bylo málo, ale jelikož jsme už věděly, že můžeme plést svetry, a byli tam lidé, kteří na to měli, tak jsme v tom pokračovaly. Když se páral svetr, tak se vlna navíjela nad párou, aby se ty nitě napřímily, a pletly jsme svetry. Máma se sestrou pletly celý den a já, když jsem přišla z práce, tak dokud bylo světlo, tehdy pochopitelně žádná elektrika nebyla, tak jsem pletla také. Ráno jsem se vzbudila, pletla jsem, pak jsem šla do práce a takhle to bylo pořád.“ Kromě obuvnického závodu byla do Semipalatinska evakuována také vysoká škola z Leningradu – Leningradský chladírenský institut. „Jediné, co se musí Sovětům nechat, bylo, že jim strašně záleželo na tom, aby mladí lidé studovali, aby po válce byli odborníci. Mě nechtěli z té účtárny pustit, že mě potřebují, ale právě tehdy vyšel takový zákon, že když někdo jde na vysokou školu, tak ho musejí pustit. Tak mě pustili, a když jsem se dostala na školu, byli tam vyučující z Leningradu, a tam jsem se octla skutečně mezi úplně jinými lidmi. Podmínky byly velice těžké, protože nebylo čím topit. My jsme bydlely v Semipalatinsku a ta škola byla při velkém masokombinátu a muselo se přes Irtyš. Buď se jelo vlakem – ovšem vlaky jezdily velice nepravidelně – nebo jsme chodili pěšky a přes Irtyš v létě, dokud řeka nezamrzla, jsme nějak přeplavali na velice primitivních lodích. Když řeka zamrzla, tak jsme šli pěšky. Když jsem přišla na tu školu, tak jsem byla úplně šťastná, že se můžu učit, ale nebylo na co psát, tak se psalo na noviny, protože papír nebyl. Já nevím už jakým zázrakem, sehnala jsem Leninovy spisy na poměrně pěkném papíru, tak jsem psala přednášky na Leninovy spisy. Kromě toho tam byla šílená zima, tehdy ještě žádné propisky, žádná plnicí pera nebyla, byl inkoust a pera, ale inkoust nám zamrzával ve třídě, prostě byla veliká zima. Pamatuju se, já jsem se velice učila a byla jsem úplně šťastná, že jsem mohla také kamarádům pomáhat. Většinou to byly holky, protože kluci všichni byli v armádě. Učila jsem se velice, s velikým elánem.“

Studium v Leningradě a Stalinovo stipendium

Začátkem roku 1944 skončila německá blokáda Leningradu a bylo zřejmé, že se vysoká škola i se studenty vrátí zpět. „Máma s mojí sestrou rozhodly, že pojedu se školou do Leningradu. To byla také velice dobrodružná cesta. Jeli jsme samozřejmě nákladními vlaky. V Leningradu byl sice také hlad a byla také zima, ale byla jsem tam opravdu šťastná, protože v Leningradě byl úplně jinej druh lidí, takový víc evropský. Tam jsem se také s velikým zápalem učila a pak jsem dostala Stalinovo stipendium, což bylo obrovské vyznamenání, protože normální stipendium bylo 130 rublů, to byla skoro almužna, a tohle bylo asi 400 nebo 500, už se nepamatuju. Také jsem měla ještě jeden zdroj příjmu – rozhodla jsem se, že budu dávat krev. Tehdy verbovali, aby se dávala krev pro vojáky. Za tu krev jsem vždycky dostala jednak velice dobrý oběd a jednak dodatečný příděl na měsíc – vodku, nějaké sladkosti – a to jsem vyměňovala na trhu za nějaké věci, které jsem v balíku posílala mámě a sestře do Semipalatinska, protože tam neměly co jíst.“ Stalinovo stipendium bylo přiznáváno studentům s vynikajícími studijními výsledky a bylo to velmi prestižní ocenění. „Já jsem už před válkou měla velice ráda matematiku a technické předměty, a jelikož tam studovaly hlavně holky a bylo hodně takových, kterým to nešlo moc do hlavy, tak já jsem opravdu všem pomáhala a velice mě to těšilo. Skutečně tam byl velice dobrý kolektiv.“

Město se pomalu vzpamatovávalo z dlouhé blokády a z ostřelování a začínalo pozvolna žít normálním životem. V době, kdy zde Alexandra studovala, pořádala místní filharmonie pravidelné koncerty, kterých se hojně účastnila. Příděly potravin zde byly právě kvůli prodělané blokádě vyšší než v jiných městech. Také zde byla Alexandra, ostatně jako již dříve, poněkud podezřelá kvůli tomu, že pocházela ze zahraničí, ale nebyla v bezprostředním ohrožení života. „Protože jsem byla z Polska, tak mě volali každou chvíli na NKVD. Oni to Rusové zkracovali, NKVD, to bylKomisariat vnutrennych del‘. Někteří říkali, že to znamená:Neznaju, kogda vernus domoj.Nevím, kdy se vrátím domů. Ale pro nás to bylo rozhodně lepší než ten hitlerovský fašismus.“ Válka se blížila ke svému konci, a teprve tehdy se Alexandra dozvěděla, kolik jejích příbuzných zahynulo během ní. „Pamatuju se na úžasný okamžik, když osvobodili Lodž. Já jsem zrovna myla podlahu u nás v místnosti, holky mi to přišly říct. Tak jsem byla úplně šťastná. Ovšem pak mi máma poslala dopis od mého bratrance z Polska, který popisoval tamní situaci, a to jsme se poprvé dozvěděly, že z našich příbuzných skoro všichni zahynuli. Když jsem četla ten dopis, to bylo úplně něco příšerného, jak to na mě zapůsobilo. Skutečně jenom pár lidí se zachránilo. Sice jsem studovala velice ráda, ale válka se blížila ke konci a přijela taková polská komise, která nabízela Polákům, aby se vrátili domů. My jsme se rozhodly, že se vrátíme.“ Aby se Alexandra, její sestra a matka mohly vrátit domů, musely prokázat, že z Polska skutečně pocházejí. Potřebné doklady jim pomohl obstarat jeden z mála přeživších příbuzných, Alexandřin bratranec. Nebylo pro ni také úplně jednoduché opustit školu, protože jako držitelka Stalinova stipendia byla vedením školy pokládána za studentku, která má být škole mimořádně vděčná za prokázanou čest. Její odchod se dal vykládat jako urážka. „Když jsem se rozhodla, že se vrátím do Polska, to už jsem byla na začátku třetího ročníku, tak se na mě šíleně rozzlobil rektor té školy, a když jsem pak potřebovala doklady, že jsem studovala a jak jsem studovala, tak mi to odmítl dát a odmítl se se mnou rozloučit. Ale jeho zástupce mi všechno obstaral. Přistavili tam vlaky, pochopitelně také nákladní vlaky, a já jsem se loučila s mými kamarádkami, tehdy mi zapisovaly ruské písničky, které jsou moc hezké, a my jsme je zpívaly hodně, protože při tom, jak ten život byl těžký, tak bylo opravdu příjemné, že lidé byli velice solidární a mládež také.“

Návrat

Na leningradské nádraží byly pro repatrianty přistaveny nákladní vagony a několik dalších dní trvalo, než se podařilo sehnat i lokomotivu. Alexandra čekala ve vlaku a celý ten čas s ní trávily její přítelkyně ze studií. „Nastoupila jsem tu cestu do Polska a vrátila jsem se do Lodže, kde už bydleli moji příbuzní, kteří také přijeli z Ruska. Byla jsem u nich, máma se vrátila mnohem později. Když jsem se vrátila do mého rodného města, tak to byl pro mě jeden veliký hřbitov. Byli tam samí cizí lidé, nebyl tam nikdo z mé dřívější velké rodiny ani z přátel, většina jich zahynula. Vrátila jsem se na velký hřbitov.“ I když bylo poválečné Polsko zdevastované, bylo zde přeci jen více jídla než v Sovětském svazu. „Já se pamatuju, že třeba po obědě jsem šla ještě do kuchyně a snědla jsem půl bochníku chleba. Já jsem tehdy během dvou měsíců přibrala, já nevím, jestli 10 nebo 20 kilo. Všichni lidé, kteří prožili ten hlad a začali jíst, tak strašně tloustli.“

V Lodži dokončila Alexandra svá vysokoškolská studia, získala inženýrský titul na zdejší technice. „Byla jsem úplně šťastná, že můžu studovat, ale už jsem nestudovala s až takovým elánem, jako jsem studovala za války, protože přece jenom ty podmínky byly lidštější a to už nebyl jediný únik. Ale pochopitelně jsem byla hrozně ráda. Pamatuju se, že jsem musela ve všech předmětech chodit za každým profesorem, aby mi je uznali, přestože jsem měla ohromné známky, ale Poláci nějak nevěřili, že v Sovětském svazu může být vysoká úroveň školy, což se pak ukázalo, že to nebylo opodstatněné, ale nevěřili tomu.“

Během studií se dostala na praxi do Československa, kde poznala svého budoucího manžela. V roce 1952 se Alexandra Gutinová provdala do Prahy, kde žije dosud.

Závěr

Dvacáté století bývá někdy označováno jako doba migrací a velkých přesunů celých skupin obyvatelstva. Ve střední a východní Evropě tato charakteristika platí jakoby dvojnásobně. Najít v České republice dnešních dnů někoho, kdo by toto tvrzení ilustroval, nemusí být sice tak obtížné, ovšem setkat se s někým, kdo by prošel během druhé světové války Sovětským svazem bez vojenské uniformy, není obvyklé.

V posledních letech probíhá projekt mapující osudy lidí, kteří zmizeli z našeho prostředí a sousedství (Zmizelí sousedé). Životní příběh Alexandry Slačálkové můžeme přiřadit k osudům lidí, kteří do naší blízkosti přicházejí zdaleka jako sousedé nově objevení.

Marta Edith Holečková (1979) dokončuje studia historie na FF UK v Praze. Zabývá se dějinami normalizace, katolickým samizdatem a využitím metody oral history ve studiu soudobých dějin. Spolupracuje s Českým rozhlasem – Rádio Česko na přípravě dokumentárního cyklu Příběhy 20. století, v němž bylo použito i vyprávění Alexandry Slačálkové.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století