Jaroslav Skřipka

* 1936

  • „My jsme jeli s maminkou mojí. Ta jenom plakala. Ta plakala, byla zničená. My jsme tady dojeli a to byl hotel Moskva. To jsme sa museli představit, kdo jsme, tak nás prohledali, jedna partyja. Teď jsme šli dále, další partyja, tam jsme si sedli, seděli, a začal ten soud. No, tak to bylo. To sa nedá mluvit. Tam ti lidi řvali: ,Trest smrti každému! Popravte je!‘ Však sestra vám poví, však ona má napsaný dopis. Jak tam sa chovali ti.“

  • „První byli u nás Rumuni. A Rumuni, když přišli, táta náš šel, jak jsme měli stodolu. Šel a ti všeci na něho začali řvát, ať nikde nejde, ať stojí na místě. Tam bylo na našem poli šedesát min. To bylo všecko, měl kliku, jinač byl mrtvý. Že tam nešlápl na minu. Tak to odminovávali potom, no, všecko. Rusi.“

  • „Jak přišli zatýkat mojeho otca, celý barák byl obstupený estébákama. A tři estebáci přišli do baráku, kvéry natáhlé tak. No, a hned tátu, hned ho chytli a dali mu pouta na ruky, jenom byl v trenýrkách. Dali mu pouta na ruky, a hned začali barák celý prohazovat. Celý, všecko nám vyházali. Já jsem s nima musel chodit, první jsem šel já, oni za mnu, s kvérama. Oni si mysleli, že já nevím, co u nás. A já vím, že, to jak dnes si pamatuju, táta jich prosí, povídá: ,Prosím vás, odvažte mně to, já potřebuju jít na záchod.‘ A to teda víte, jak to bylo dřív. My jsme tam měli hnojiště a byl u toho záchod. A oni normálně potom mu to sdělali, tož teď ten záchod celý obstúpili s kvérama. Jéžišmarja! No, to se nedá. Hrůza! To byla hrůza.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 29.08.2020

    (audio)
    délka: 01:31:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidé křičeli: Popravte je!

Jaroslav Skřipka před vojnou
Jaroslav Skřipka před vojnou
zdroj: Archiv pamětníka

Jaroslav Skřipka se narodil 21. května 1936 v Horní Lidči na Valašsku. Jeho rodiče Anna a Jan hospodařili na velkém statku, živila je půda a zemědělská zvířata. Jaroslavův bratr Ladislav se během druhé světové války zapojil do protinacistického odboje. Byl zatčen a hrozila mu poprava. Vyvázl však díky tomu, že jeho otec zabil načerno prase a masem a kořalkou se mu podařilo uplatit soudce, který ve Zlíně případ posuzoval. Po Vítězném únoru 1948 se rodina dostala do soukolí tlaku a vyhrožování v souvislosti s nucenou kolektivizací. Jaroslavův bratr Ladislav se rozhodl emigrovat do Německa. Jaroslav kvůli tomu absolvoval výslech na Státní bezpečnosti ve Valašských Kloboucích. V roce 1950 navštívil jeho otce Rudolf Lenhard z protikomunistické odbojové skupiny Světlana a žádal nocleh pro jednoho ze svých spolubojovníků. Jan Skřipka svolil, a když pak došlo k hromadnému zatýkání, odsoudili ho za to k patnácti letům těžkého žaláře. Veškerý rodinný majetek propadl státu. Anna Skřipková zemřela tři roky poté v důsledku stresu a přetížení. O smrti otce se Jaroslav dozvěděl na vojně v roce 1957. Úřady nechtěly vydat tatínkův popel s urnou, sám prezident Antonín Zápotocký žádost o vydání ostatků Jana Skřipky zamítl. Jaroslav Skřipka se po vojně do zemědělství již nevrátil. Dva roky pracoval v Ostravě jako havíř a pak se natrvalo usadil v rodné Horní Lidči. Bratr Ladislav Skřipka počátkem 50. let emigroval a pamětník se s ním mohl setkat až koncem 60. let. S manželkou Jiřinou vychovali tři děti, Jaroslavu, Janu a Tomáše.